ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1058.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1058/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. Z. R., 2. A. K., 3. M. K., 4. I. A., a 5. V. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 18.1.2001, sp. zn. 27 Co 578/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 138-141/98 /žalobců Z. R., A. K., M. K., I. A. a V. K. proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků/, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 22.6.1998 se žalobci domáhali, aby žalovanému fondu bylo uloženo uzavřít se žalobci smlouvu o převodu vlastnictví k pozemku parc. č. 228/29, pozemku parc. č. 228/31, pozemku parc. č. 228/33 a k pozemku parc. č. 228/4 v katastrálním území D. /Obec O. V./, okres P. Podle názoru žalobců má žalovaný fond oprávnění tyto pozemky převést do vlastnictví žalobců k uspokojení nároků podle ustanovení §14 až §16 nebo §20 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci získali nárok na převod uváděných pozemků na základě smluv o postoupení pohledávky na vydání náhradních pozemků, jež byly uzavřeny mezi nimi a postupujícím J. Č.
Okresní soud Praha-východ na základě těchto žalob, obsahujících také návrh na vydání předběžného opatření, usnesením z 1.7.1998 uložil předběžným opatřením žalovanému fondu povinnost nepřevést je do vlastnictví někoho jiného, nevložit je do obchodní společnosti, nezatížit je zástavním právem, věcným břemenem či jiným věcným právem, ani nepronajmout v žalobě žalobců uvedené pozemky, a to ani jejich část nebo podíl k nim. Usnesení soudu prvního stupně o předběžném opatření bylo potvrzeno i usnesením Krajského soudu v Praze.
Žalovaný P. f. ČR navrhl zamítnutí žaloby žalobců s poukazem na to, že ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nestanoví P. fondu povinnost poskytnout konkrétní pozemky konkrétním osobám. Pokud v daném případě územní pracoviště P. P. f. ČR sepsalo se žalobci návrhy na přiznání konkrétních náhradních pozemků, šlo tu pouze o předběžnou dohodu, která sloužila jako podklad pro další rozhodování P. fondu o případném poskytnutí náhradního pozemku konkrétní osobě. V daném případě bylo posléze P. f. ČR stanoveno, že pozemky uváděné žalobci nebudou zatím z vlastnictví státu převáděny.
Soud prvního stupně si vyžádal od P. f. ČR metodický pokyn č. 1/3 k převodu pozemků ve vlastnictví státu oprávněným osobám a zápis o jednání komise P. o f. ČR pro převody pozemků a o dohadovacím řízení z 2.6.1998, vyslechl v řízení žalobce I. A., A. K., V. K. a M. K., jako účastníky řízení, vyslechl svědky P. S., J. N., Z. L., vyžádal si od Městského úřadu O. V. územní plán sídliště útvaru O. V. - části pro katastrální území D., vyžádal si také od Katastrálního úřadu P. výměry pozemků parc. č. 228/31, 228/33, 228/34 a 228/29 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 15.7.199, č.j. 6 C 138-141/98-52, byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-východ zálohované náklady na svědečné 56,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud neshledal důvodnými žalobní návrhy žalobců na uložení povinnosti žalovaného fondu na uzavření smluv s nimi o bezúplatném převodu pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu a ve správě P. f. ČR. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že žalobci jsou jako smluvní nabyvatelé postoupených pohledávek oprávněnými osobami podle ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v rozsahu postoupené pohledávky za pozemky, které nemohly být původnímu restituentovi J. Č. vydány ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Měl proto soud prvního stupně za to, že žalobci jsou v daném případě aktivně legitimováni v tomto občanském soudním řízení a že žalovaný P. f. ČR je v tomto sporu pasívně legitimován. Soud prvního stupně však přisvědčil názoru žalovaného fondu, že je plně v jeho pravomoci rozhodnout o tom, které pozemky budou podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. převedeny z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob podle citovaného zákona; jestliže podle výsledků dohadovacího řízení nebyl převod žalobci požadovaných pozemků P. f. ČR odsouhlasen, nelze chybějící projev vůle žalovaného fondu k uzavření smluv o převodu pozemků nahradit soudním rozhodnutím.
K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze 6.4.2000, sp. zn. 27 Co 60/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval zdůvodněním žalobci uplatňovaného nároku, vázaností účastníků právního vztahu návrhem smlouvy a jeho akceptací podle ustanovení §43a a §44 občanského zákoníku, když žalobci tvrdili, že žalovaný jejich návrhy přijal ve smyslu ustanovení §43c občanského zákoníku a touto akceptací je vázán. Tento nedostatek byl třeba v dalším řízení odstranit a dále je třeba se zabývat ze strany soudu prvního stupně i otázkou právního posouzení věci z hlediska ustanovení §50a občanského zákoníku.
V dalším průběhu řízení Okresní soud Praha-východ rozsudkem z 20.8.2000, č.j. 6 C 138-141/98-91, opět žalobu žalobců zamítl. Rozhodl také, že nikdo z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-východ na úhradu zálohovaného svědečného 56,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se uvádělo, že návrhy smluv posoudil soud jako jednostranný úkon žalobců, jímž uplatnil-li své nároky vůči povinnému subjektu na převod v návrzích specifikovaných náhradních pozemků z vlastnictví státu do jejich vlastnictví; žalovaný tím, že návrh smlouvy opatřil svým razítkem a podpisem, stvrdil jejich převzetí se závazkem je projednat v souladu s interním prováděcím předpisem žalovaného fondu a učinit závěry, které povedou buď k uzavření smlouvy o převodu těchto pozemků či k dalšímu jednání tak, aby oprávněné nároky žalobců byly uspokojeny. Na žádném návrhu smlouvy není však vyjádřen souhlas žalovaného fondu s obsahem návrhu smlouvy, ani závazek žalovaného převést do vlastnictví žalobců pozemky za podmínek uvedených v návrhu. „Jestliže pro smlouvu o převodu nemovitosti zákon vyžaduje písemnou formu, musí vůle účastníků smlouvy vyplývat jasně a srozumitelně z jejich písemného projevu na téže listině; v daném případě takový kvalifikovaný projev akceptace návrhu žalovaným nelze dovodit\". Nebylo tu možné z ničeho dovodit ani závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě. Proto soud prvního stupně žalobců zamítl. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny tím, že žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, a dále ustanovením §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ z 20.7.2000, č.j. 6 C 138-141/98-91, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 18.1.2001. sp. zn. 27 Co 578/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Byl zamítnut návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu k posouzení otázky převodu pozemků v případě oznámení o schválení právních úkonů, sděleného osobám navrhujícím smlouvu o převodu, z hlediska ustanovení §43a až §53c občanského zákoníku.
Odvolací soud byl toho názoru, že z návrhu žalobců, učiněných žalovanému fondu, na převod pozemků žalobcům z vlastnictví státu, bylo zřejmé, že nešlo o návrhy na převod konkrétních existujících pozemků žalobcům. V době vypracování těchto návrhů /20.11.1997/ ani tyto pozemky neexistovaly, neboť až následně, na základě objednávky z 3.4.1998, byl zhotoven geometrický plán, podle něhož pozemky, které žalobci požadují převést, měly být odděleny z pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D. Pozemky v době podání návrhu nebyly tedy určeny konkrétně, nebyly vytyčeny a neexistovaly v době, kdy žalovaný fond dopisem ze dne 3.4.1998 oznámil žalobcům, že jejich návrhy byly schváleny. V době učinění návrhu, ale ani v době oznámení žalovaného o schválení návrhů nebyl předmět návrhu dostatečně určitý /srov. §43a odst. 1 občanského zákoníku/, neboť v té době nebyl ještě vypracován geometrický plán /stalo se tak až později/ a pozemky, ohledně nichž se žalobci domáhají uzavření smlouvy o jejich převodu, neexistovaly. Nebyl-li tedy návrh na uzavření smlouvy určitý, nemohlo ke shodnému projevu vůle ani ze strany žalovaného dojít. Požadavek určitosti právního úkonu platí i pro uzavření smlouvy o budoucí smlouvě; smlouva o budoucí smlouvě předpokládá ostatně závazek účastníků, že do dohodnuté doby smlouvu uzavřou, což v daném případě nebylo stanoveno; u smlouvy o budoucí smlouvě je nutný požadavek písemné formy úkonu. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §291 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud byl toho názoru, že jeho rozhodnutí není rozhodnutím zásadního významu po právní stránce. Poukazoval přitom na to, že věc byla odvolacím soudem posouzena pouze podle ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, zejména podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Proto nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22.2.2001 a dovolání žalobců bylo podáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-východ dne 22.3.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./; jako dovolací důvody uváděli to, co bylo uvedeno v ustanoveních §241 odst. 3, písm. a), c) a d) občanského soudního řádu /v již citovaném znění/.
Dovolatelé především poukazovali na to, že soudy obou stupňů jim nesprávným postupem v řízení znemožnily účast na řízení, když se nemohli vyjádřit k důvodům, které nakonec vedly k zamítnutí žaloby žalobců. Dovolatelé v této souvislosti uváděli, že odvolací soud původně zrušil /usnesením ze 6.4.2000, sp. zn. 27 Co 60/2000/ rozsudek soudu prvního stupně, protože se tento soud nezabýval výkladem ustanovení §43a a násl. občanského zákoníku, avšak po té, když rozhodoval rozsudkem z 18.1.2001, sp. zn. 27 Co 578/2000 /proti němuž směřuje dovolání dovolatelů/ se v odůvodnění svého rozsudku již nezabýval výkladem ustanovení §43a a násl. občanského zákoníku, třebaže předchozím usnesením právě k posouzení těchto ustanovení zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a nezabýval se důvody rozsudku, proti němuž žalobci podali odvolání, ani argumenty tohoto odvolání a v tomto smyslu se nezabýval ani argumentací žalovaného a jeho tvrzeními. Dovolatelé ještě dodávali, že s ohledem na předcházející rozhodnutí odvolacího soudu „předpokládali posouzení a rozhodnutí věci z hlediska argumentace použité dle pokynu zrušovacího usnesení odvolacího soudu soudem prvního stupně v rozsudku z 20.7.2000; z toho také vyplýval návrh dovolatelů na připuštění dovolání\".
Dovolatelé dále poukazovali na to, že v době sepsání návrhů na převod pozemků /2.11.1997/, v době schválení převodů komisí fondu /2.4.1998/ a v době zaslání oznámení o schválení převodu /3.4.1998/ byly již pozemky určené pro převod na jednotlivé žalobce dostatečně určitě vymezeny. Byl zpracován situační plánek, který určoval polohu částí pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D. a který odpovídal a odpovídá později zpracovanému geometrickému oddělovacímu plánu, jenž umožňoval určit jednotlivé pozemky tak, aby mohly být zapsány v katastru nemovitostí. Byla určena finanční výše nároku každého ze žalobců a tím i přesné výměry částí pozemku, které by měly být vydány. Tyto podklady byly úplné a dostatečné pro určení a vymezení vydávaných částí pozemku.
Podle názoru dovolatelů nebyl správný závěr odvolacího soudu, že pozemky, jejichž převod žalobci žádají, neexistovaly. Tyto pozemky totiž existovaly jako části zapsaného pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D. Až pro konečný převod nemovitostí bylo nutné jejich vymezení podle katastrálních předpisů. Podle názoru dovolatelů byly tedy jejich návrhy na uzavření smluv určité, jejich akceptace mohla být učiněna a budoucí smlouva mohla být uzavřena, a to určitě a platně; ustanovení §50a občanského zákoníku nepožaduje písemné projevy na téže listině. Dovolatele jsou, na rozdíl od žalovaného fondu, přesvědčeni i o tom, že územní pracoviště P. P. f. ČR postupovalo přesně podle příkazu ministra zemědělství a předsedy výkoného výboru P. f. ČR z 20.12.1993, č.j. 7226/93-100-č.j. 1014/93-PF.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolání tu bylo třeba posoudit především podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významné.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných věcech.
Podle ustanovení §43c odst. 1 občanského zákoníku projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenže je určen jedné nebo více určitým osobám , je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatelky, aby jím byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustanovení §50a odst. 1 občanského zákoníku se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Z obsahu a slovního znění těchto ustanovení odvolací soud v daném případě vycházel ve svém rozhodnutí a jeho právní závěry neodporují ani závěrům, jež byly obsaženy v uveřejněné soudní judikatuře obecných soudů /zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/, popřípadě právním závěrům z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu se odchyloval od ustálené judikatury nebo by přinášel judikaturu novou /srov. k tomu již shora citovaný nález Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95/. Potom ovšem nebyl předpoklad ve smyslu ustanovení §39 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu hodnoceno jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /v již citovaném znění/ proto dovolací soud neshledal.
Protože dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání také na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, musel dovolací soud posoudit také, zda v daném případě byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata žalobcům možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem /§237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu/ se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád dává /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení /a nikoli při rozhodování/ a byl-li tento postup nesprávný /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
V daném případě uváděli dovolatelé, že jim byla „odňata možnost jednat řádně a plnohodnotně před soudem, když jsme se nemohli vyjádřit k důvodům, které nakonec vedly k zamítnutí žaloby\". Podle názoru dovolatelů se odvolací soud\" v odůvodnění rozsudku nezabýval výkladem ustanovení §43a a násl. občanského zákoníku.....; nezabýval se důvody rozsudku, proti němuž jsme podali odvolání\".
Přihlížeje k obsahu toho, co takto dovolatelé uvedli ve svém dovolání i k tomu, co odvolací soud uváděl k aplikaci ustanovení §43a odst. 1 občanského soudního zákoníku ve svém rozsudku z 18.1.2001, sp. zn. 27 Co 578/2000 /na předposlední straně rozsudku v třetím odstavci/ nedospěl dovolací soud k závěrům, že by tu v daném případě došlo k tomu, že by dovolatelům byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Dovolací soud totiž na rozdíl od názoru dovolatelů při výkladu citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu vycházel ze závěrů obsažených v již uvedených rozhodnutích, uveřejněných pod č. 25/1993 a pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a nemá za to, že by tu byla na základě okolností uváděných dovolateli dána přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /v již citovaném znění/.
Protože tedy dovolací soud neshledal v daném případě přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, přikročil k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu /v již citovaném znění/ jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./.
V Brně dne 17. července 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu