ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1113.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1113/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání akciové společnosti K. u., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 27.2.2001, sp.zn. 16 Co 198/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 7 C 535/94 (žalobce P. Z., zastoupeného advokátkou, proti K. u., a.s., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 29.5.1994 (v průběhu řízení upravovanou) se domáhala původní žalobkyně T. Z. (proti původně žalovaným Fondu n. m. ČR a proti K. u., a.s.), aby žalované akciové společnosti bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. ... v K. u J. a pozemků parc.č. 56 (o výměře 584 m2), parc.č. 1660/1 (o výměře 1902 m2), parc. č. 1842 (o výměře 584 m2), parc. č. 1652/1 (o výměře 2705 m2), parc. č. 1645/1 (o výměře 1017 m2), parc. č. 310 (o výměře 112 m2), parc. č. 104 (o výměře 1224 m2), parc. č. 109 (o výměře 213 m2) a s částí pozemku parc. č. 110 (o výměře 2 m2). V žalobě se uvádělo, že tyto nemovitosti patřily původně O. Z. (který zemřel ...) a T. Z. a přešly na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v J. z 21.10.1960, čj. fin. 4/1752/60-Dr.Z. (a rozhodnutím finanční komise ONV v J. z 12.2.196l, čj. fin. kom. 3551/61) rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v J. z 22.10.1960, čj. fin. 4/4684/59-Dr.Z. (a rozhodnutím finanční komise ONV v J. z 12.7.1961, čj. fin. kom. 3552/61), vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. Výzva k vydání nemovitostí byla podána 18.1.1991 M. p. K. u J., s.p., ale tento majetek byl v souvislosti s privatizací převeden na Fond n. m. ČR, který tento majetek vložil do akciové společnosti K. u., založené podle zakladatelské listiny z 3.5.1992. Podle názoru uvedeného v žalobě byl převod majetku ze státního podniku M. p. K. u J. proveden v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.
Fond n. m. ČR navrhl zamítnutí žaloby. Uváděl, že v daném případě došlo k privatizačnímu procesu, týkajícímu se státního podniku M. p. K. u J., a to tak, že podle rozhodnutí ministra zemědělství z 30.4.1992 č. 128/1990 přešel majetek uvedeného státního podniku na Fond n. m. ČR a tento majetek byl použit k založení obchodní společnosti K. u., a.s. Pokud měl státní podnik M. p. K. u J. právo hospodaření k zemědělské půdě, musela být vyčleněna (v souladu se zákonem č. 569/1991 Sb.) a tyto pozemky zůstávají ve vlastnictví státu podle ustanovení §17 zákona č. 229/1991 Sb. V daném případě nebyl restituční nárok, jehož se týká žaloba v této právní věci, obsažen v privatizačním rozhodnutí. Fond n. m. ČR uplatňoval proti žalobě v této právní věci jednak námitku nedostatku své pasívní legitimace a jednak i to, že žaloba byla v daném případě podána u soudu opožděně.
Žalovaná akciová společnost K. u. navrhovala rovněž zamítnutí žaloby s tím, že se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného Fondu n. m. ČR; dodávala ještě, že původní žalobkyně T. Z. obdržela v roce 1996 náhradou za odňatý majetek formou naturální dům s pozemkem, jež jsou zapsány na listu vlastnictví č. 156 pro katastrální území J.
Usnesením Okresního soudu v Jihlavě z 29.11.1994, čj. 7 C 535/94-21, bylo vydáno předběžné opatření, jímž bylo K. u., a.s., zakázáno nakládat s nemovitostmi, které jsou předmětem sporu pod sp.zn. 7 C 535/94 Okresního soudu v Jihlavě, a to s domem čp. ... se stavební parcelou č. 56 a dalšími pozemky, které vznikly z původních pozemků parc. č. 1660/1, 1660/3, 1842, 1658/1, č. 1659/1 v K., okres J. Bylo vysloveno, že toto předběžné opatření zaniká pravomocným skončením řízení v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 7 C 535/94. K odvolání žalované akciové společnosti K. u. bylo toto usnesení zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně z 10.8.1995, sp.zn. 16 Co 7/95, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu jednání o návrhu na vydání předběžného opatření.
Okresní soud v Jihlavě poté, co vydal usnesení z 30.1.1998, čj. 7 C 535/96, jímž na základě změněného žalobního návrhu žalobkyně T. Z. zastavil řízení v té části, v níž „navrhovatelka označovala nemovitosti parc. č. 153, 154, 155 a 156 výměrami a v části týkající se náhrady za nevydání nemovitostí od Ministerstva financí ČR\\\", rozhodl ve věci rozsudkem z 30.1.1998, čj. 7 C 535/94-96. Tímto rozsudkem bylo K. u., a.s., uloženo uzavřít se žalobkyní T. Z. dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. ... v K. u J. a ideální poloviny pozemků parc. č. 56 a parc. č. 109; byla však zamítnuta žaloba uvedené žalobkyně, pokud se domáhala dalších nemovitostí od akciové společnosti K. u., a pokud svou žalobou uplatňovala nárok vůči žalovanému Fondu n. m. ČR. Dalším výrokem rozsudku vydal soud prvního stupně předběžné opatření, jímž žalované akciové společnosti K. u. zakázal nakládat s domem čp. ... na stavební parcele č. 56 v K. u J.; co do zbytku byl návrh žalobkyně T. Z. na vydání předběžného opatření zamítnut. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným K. u., a.s., bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě soudní poplatek 1.500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku dovozoval soud prvního stupně, že v žalobě uváděné nemovitosti patřily původním vlastníkům O. Z. a T. Z. a že tyto nemovitosti přešly na stát rozhodnutími orgánů bývalého Okresního národního výboru v J., vydanými v období 1960-1961 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. Po smrti O. Z. se stali jeho dědici podle dohody o vypořádání dědiců manželka zůstavitele T. Z. a syn zůstavitele P. Z. Výzva k vydání nemovitostí uvedených v žalobě v této právní věci byla učiněna včas dne 18.1.1991, a to vůči tehdejšímu J. p. m., koncernovému podniku, v K. u J. a soud prvního stupně byl také toho názoru, že žaloba v této právní věci byla podána včas u soudu ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Soud prvního stupně pak dále vycházel z toho, že po uplatnění nároku výzvou došlo k zahrnutí v žalobě uvedených nemovitostí do majetku, jenž se stal předmětem dispozice podle zákona č. 92/1991 Sb., což se stalo v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 tohoto zákona. Na základě zpracovaného privatizačního projektu přešel majetek státního podniku M. p. K. u J. na Fond n. m. ČR. Poté přešel ve smyslu ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. majetek bývalého státního podniku M. p. K. u J. na K. u., a.s., v K. u J., která tak nabyla vlastnické právo k takto privatizovanému majetku včetně nemovitostí, jež jsou uvedeny v žalobě v této právní věci. Proto dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalované K. u., a.s., je třeba považovat za právního nástupce původní povinné osoby M. p. K. u J.
Ohledně domu čp. ... v K. u J. nezjistil soud prvního stupně, že by u něho došlo k takovým stavebním úpravám, které by bránily jeho vydání. Pokud žalovaní namítali, že původním vlastníkům byla poskytnuta náhrada za obytnou část domu čp. ... v K., byl soud prvního stupně toho názoru, že nepamatuje-li zákon přímo na takovou situaci, pak „lze analogicky postupovat podle ustanovení §7 a §8 zákona č. 403/1990 Sb.\\\".
Pokud se žalobou v této právní věci vymáhalo vydání dalších pozemků, pak soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že je nelze vydat, a to proto, že na pozemku parc. .č. 310 je umístěn objekt zařízení staveniště mrazíren a na pozemku parc. .č. 56 byla vybudována stavba výměníkové stanice tepla.
Návrhu na vydání předběžného opatření, podanému původní žalobkyní T. Z., bylo vyhověno, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná akciová společnost přenechává část domu čp. ... v K. do užívání jinému uživateli (např. A. P., a.s.).
Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu a rozhodnutí o soudním poplatku ustanoveními §2 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. i/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalované akciové společnosti K. u., a.s., proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 27.2.2001, sp.zn. 16 Co 198/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném výroku, označeném I., potvrzen v odvolacím soudem upřesněném znění. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části výroku III. (o vydání předběžného opatření) a ve výrocích označených IV. a V. Bylo rozhodnuto, že se žalující nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Byl zamítnut návrh žalované akciové společnosti na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval především na to, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně zemřela dne 18.5.2000 původní žalobkyně T. Z. a jejím dědicem se stal (podle obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp.zn. 11 D 692/2000) její syn P. Z., s nímž bylo v řízení dále jednáno jako s účastníkem řízení.
V odvolacím řízení vycházel odvolací soud z toho, že odvoláním nebyl napaden výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně vydání jedné ideální poloviny stavební parcely č. 56, dále nebyla odvoláním napadena ta část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byl zamítnut žalobní návrh ve vztahu k žalovanému Fondu n. m., a také nebyla odvoláním napadena zamítavá část výroku o předběžném opatření. V odvolacím řízení vystupovala ze žalovaných pak už jen akciová společnost K. u.
Odvolací soud se zabýval dále posouzením povinnosti žalované akciové společnosti za dané situace v tomto případě, kdy byla oprávněné osobě (oprávněným osobám) poskytnuta věcná náhrada za odňatý majetek, a to poskytnutím věcné náhrady za odňatý majetek, tj. jiného domu a jiného pozemku. Odvolací soud dospěl k závěru, že řešení tu spočívá v tom, že oprávněné osobě bude vydána odňatá věc a ona vrátí věc, kterou obdržela jako věcnou náhradu. Tento svůj závěr dovozoval odvolací soud z ustanovení §22 odst. 3 a §25 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a poukazoval i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu s úpravou výroku o vydání nemovitostí vzhledem ke skutečnosti, že věc má být nyní vydána žalobci P. Z. jako právnímu nástupci původní žalobkyně T. Z. Také ostatní odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými.
Výrok o nákladech řízení vycházel z toho, že se žalobce náhrady nákladů řízení výslovně vzdal.
Pokud se žalovaný dožadoval připuštění dovolání k otázkám, zda právním předchůdcům žalobce byla vůbec způsobena majetková křivda za situace, kdy jim byla za odňatý majetek poskytnuta věcná náhrada, a k otázce, zda majetek, k němuž byl uplatněn restituční nárok, mohl být zařazen do majetkové podstaty privatizovaného subjektu, odvolací soud tento nárok zamítl, protože měl za to, že jde již o otázky soudy řešené, přičemž poukazoval na rozhodnutí uveřejněné pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované akciové společnosti dne 27.3.2001 (advokátce, která v řízení zastupovala žalobce, byl rozsudek odvolacího soudu doručen 2.4.2001) a dovolání žalované bylo podáno u Okresního soudu v Jihlavě dne 21.5.2001.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění po novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb.) a navrhovala, aby toto dovolání dovolací soud připustil. Jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání dovolatelka zdůrazňovala, že trvá na tom, že výzva k vydání nemovitostí nebyla v daném případě adresována osobě, která nemovitost držela (ke dni 1.11.1990 držel nemovitosti M. p. K. u J., s.p., nikoli J. p. m., z. K., kterému byla výzva adresována); dále měla za to, že nelze žalované akciové společnosti uložit povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, protože není vlastníkem žalobcem uvedených nemovitostí, ani právním nástupcem povinné osoby, a že v daném případě vůbec nevznikla žádná majetková křivda tak, jak ji předpokládá zákon č. 403/1990 Sb.
Ve svém dovolání dovolatelka dále zdůrazňovala, že vzhledem k ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. i vzhledem k ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. nemohl v daném případě přejít na Fond n. m. žalobcem požadovaný majetek, mohl zůstat pouze ve vlastnictví státu a stát jej nemohl v rámci privatizace použít; podle názoru dovolatelky jsou žalobcem požadované nemovitosti ve vlastnictví státu a žaloba vůči akciové společnosti K. u. měla být zamítnuta. Podle názoru dovolatelky není tato akciová společnost právním nástupcem M. p. K. u J., státního podniku, který nemovitosti uvedené v žalobě v této právní věci držela a byl povinnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 403/190 Sb., kdežto na K. u., a.s., nelze pohlížet jako na povinnou osobu.
Dovolatelka také zdůrazňovala, že tu v daném případě nedošlo k majetkové křivdě, protože oprávněné osobě byl za odňatou nemovitost poskytnut objekt v J. - vila s pozemkem, přičemž hodnota objektu v J. převyšuje hodnotu objektu v K. u J.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodne se o nich podle již uvedených dosavadních právních předpisů. Také odvolací soud postupoval v daném případě podle ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. a projednal odvolání podle dosavadních předpisů, jak na to výslovně poukázal ve svém rozsudku z 27.2.2000 (na čtvrté straně v druhém odstavci).
Mezi ustanovení o projednání a rozhodování o dovolání je nutno řadit i ustanovení o podání dovolání (§240 a §241 občanského soudního řádu), tj. ustanovení, která stanoví náležitosti dovolání. Proto jestliže bod 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. stanovil kogentně, že se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, týká se to i ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že totiž účastník řízení může podat dovolání do jednoho měsíce po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a že zmeškání uvedené lhůty nelze prominout. Musel tedy dovolací soud posoudit i v daném případě dovolání dovolatele, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému i s přihlédnutím k bodu 15 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., jako dovolání opožděné, bylo-li podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty, jež byla upravena v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ostatně však toto dovolání by bylo třeba posoudit nikoli podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), ale podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle tohoto ustanovení nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, bylo dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K výkladu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) byl v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
K výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zdůrazněno (na str. 105-107 /239-241/), že majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů (tedy i podle zákona č. 403/1990 Sb.), může být použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případech, když tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty, a že nárok, který mají na zřeteli ustanovení restitučních nebo rehabilitačních předpisů lze v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. uspokojit především převedením bez náhrady.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo: Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) se domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věcí.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozhodnutím odchylujícím se od ustálené judikatury (srov. k tomu §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. a také závěry již shora citovaného usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Dovolání dovolávající se akciové společnosti nebylo proto možné posoudit v daném případě jinak než jako dovolání nepřípustné. Přikročil proto dovolací soud k jeho odmítnutí podle ustanovení §243b odst. 4 a 5 a §218 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu