ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1120.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1120/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Obce K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 6. 3. 2001, sp. zn. 19 Co 2538/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 64/2000 (žalobce Obce K. proti žalovaným l. R. K., a 2. T. K., o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalující obec se domáhala žalobou, podanou u soudu 2. 6. 1994, aby bylo soudem určeno, že je vlastníkem domu čp. 176 ve K. (s pozemkem parc.č. 178 a výměře 825 m2), a aby bylo původní žalované V. K. uloženo vyklidit uvedené nemovitosti do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalující obec uzavřela 27. 5. 1993 s V. K. dohodu o vydání nemovitostí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru žalující obce na základě neověřené kopie přídělové listiny z 2. 2. 1950 vycházela omylem z toho, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byli V. R. a V. R., rodiče původní žalobkyně v této právní věci - V. K. Následnou kontrolou přídělových spisů bývalého J. krajského národního výboru v Č. B. bylo však shledáno, že nemovitosti v uvedené žalobě žalující obce nebyly vůbec pravomocně přiděleny do vlastnictví fyzických osob, ale byly jako konfiskát podle dekretu č. 108/1945 Sb. převedeny jako majetek státu do správy Městského národního výboru ve K. Proto pozdější rozhodnutí (z roku 1953) o propadnutí majetku V. R. se uvedených nemovitostí netýkalo. Žalující obec pokládá proto dohodu z 27. 5. 1993 o vydání nemovitostí V. K. za neplatnou, když se tato dohoda týkala nemovitostí, jež jejím rodičům - V. a V. R. vůbec nepatřily.
Ze strany žalované bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že dohodu z 27. 5. 1993 nelze považovat za neplatnou. Co do právní povahy této dohody šlo o dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §585 odst. 1 občanského zákoníku, kterou si účastníci dohody upravili práva, která byla před uzavřením dohody mezi nimi sporná. V žalobě uvedené nemovitosti byly rozhodnutím Osídlovacího úřadu a F. n. o. v P., oblastní úřadovny v Č. B. (čj. 816/303-176), přiděleny (tj. dům čp. 176 ve K. s pozemkem parc. č. 178) manželům V. a V. R., a to ke dni 1.7.1949. Za tento příděl zaplatil V. R. přídělovou cenu 80.235,- Kč, a to částkou 12.235,- Kč v hotovosti a ve zbytku této ceny poskytnutým úvěrem od spořitelny ve V. Listina o přídělu nemovitostí nemusela být už zapsána do pozemkových knih počínaje od 1. 1. 1951 a do této doby nebylo rozhodnutí o přídělu zrušeno, takže V. R. a V. R. se stali od 1. 1. 1951 vlastníky domu čp. 176 ve K. (spolu s pozemkem parc. č. 178).
Soud prvního stupně vyslechl v řízení původní žalobkyni V. K. jako účastnici řízení, vyžádal si přídělové spisy od Majetkového úřadu - oddělení majetkových podstat, v P., konstatoval obsah spisu o přídělu nemovitostí, čj. Fin 179109/95-Sk., vyslechl svědkyni S. K., svědky J. V., J. F., R. K. a F. S. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích z 23. 5. 1995, čj. 5 C 322/94-43, bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 176 a stavební parcely č. 178 ve K. je Obec K. Původní žalované V. K. bylo uloženo vyklidit dům čp. 176 a pozemek parc. č. 178 (o výměře 825 m2) ve K., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalované bylo také uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.610,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v článku II. dohody z 27. 5. 1993,uzavřené mezi Obcí K. a V. K., je mylně uvedeno, že v případě majetku, jehož se dohody týká, jde o majetek V. R., což neodpovídalo soudem zjištěnému stavu věci, a proto V. K. nemohla být oprávněnou osobou k vydání těchto nemovitostí. Dohoda z 27. 5. 1993 o vydání nemovitostí proto odporuje zákonu, je absolutně neplatnou a „majetek zůstává vlastnictvím Obce K., jakožto její historický majetek i podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalující obec prokázala i naléhavý právní zájem na určovacím výroku rozsudku soudu; jen tímto způsobem dosáhne změny v katastru nemovitostí\". Soud prvního stupně nesdílel názor žalobkyně, že i bez zápisu do pozemkové knihy se stali její rodiče vlastníky přidělených nemovitostí dnem 1. 1. 1951; soud prvního stupně byl naopak toho názoru, že vlastnický právní vztah musel vzniknout v době do 31. 12. 1950 a muselo dojít k přidělení majetku včetně zaknihování; nepostačilo tu, že přídělové řízení bylo započato.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích z 5. 2. 1995, sp. zn. 8 Co 1991/95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Žalující obci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 2.310,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud vyslovoval svůj názor, že v zákoně č. 87/1991 Sb. byla státním organizacím a obecně vůbec povinným organizacím poskytnuta jakási rozhodovací pravomoc, když jím bylo umožněno, aby uzavírali dohody s oprávněnými osobami, přičemž pouze na nich ponechal citovaný zákon posouzení důvodnosti nároku, eventuálně i uznání určitých sporných skutečností za nesporné. Zásada této občanskoprávní volnosti při uzavírání dohod podle zákona č. 87/1991 Sb. vede, podle názoru odvolacího soudu, k závěru, že v rámci občanského soudního řízení nelze přezkoumávat prejudiciálně otázku neplatnosti dohody o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. z důvodů, které lze podřadit pod důvody tohoto citovaného zákona. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 270/1990 Sb.
K odvolání žalující obce Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 18. 10. 1999, 3 Cdon 100/99, zrušil rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 12. 1995, sp. zn. 8 Co 1991/95) a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že pokud povinná osoba formou dohody o vydání věci vydala věc osobě, která nesplňovala znaky oprávněné osoby, způsobuje zmíněný rozpor obsahu dohody o vydání věci s ustanovením §5 odst. 3,větou první, ve spojení s ustanovením §3 zákona č. 87/1991 Sb. absolutní neplatnost dohody ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku; z absolutní neplatnosti pak musí soud z úřední povinnosti vyvodit příslušné právní závěry. Odlišný právní závěr odvolacího soudu neshledal proto dovolací soud správným.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak usnesením z 30. 12. 1999, sp. zn. 19 Co 3615/99, zrušil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích z 23. 5. 1995, čj. 5 C 322/94- 43, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s poukazem zejména na právní názor dovolacího soudu, ale také s pokynem, aby v dalším řízení soud prvního stupně po doplnění dokazování před konečným závěrem o platnosti či neplatnosti dohody o vydání nemovitostí se vypořádal s otázkou, zda a proč není žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i s tím, zda tu jsou nebo nejsou splněny zákonné předpoklady uvedené v §6 odst. 1 či 2 zákona č. 87/1991 Sb.; skutkové i právní závěry musí být zaměřeny na objasnění otázky zrušení přídělu nemovitostí v daném případě po odchodu otce žalované V. K. do ciziny.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně shledal, že právními nástupci původní žalované V. K. jsou na základě darovací smlouvy z 27. 6. 1996 žalovaná R. K. a žalovaný T. K., vyslechl svědka M. P. a konstatoval obsah dalších listinných dokladů předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích z 23. 5. 2000, čj. 5 C 64/2000-136, byla žaloba žalující obce zamítnuta; bylo jí také uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 3.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že podle výsledků soudem provedeného dokazování příděl nemovitostí manželům V. a V. R. nebyl zrušen pro nezaplacení přídělové ceny dříve než V. R. odešel do zahraničí. Nepodařilo se tedy prokázat, že by dohoda o vydání nemovitostí V. K. s Obcí K. ze dne 27. 5. 1993 byla v rozporu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně proto žalobu Obce K. zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 občanského soudního řádu a vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalující Obce K. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 6. 3. 2001, sp. zn. 19 Co 2538/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalující obci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení odvolacího 3.670,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo konstatováno, že se soud prvního stupně vypořádal s námitkami, které v řízení uplatnila žalující obec, směřující proti tvrzením žalovaných. Odvolací soud nesdílel názor žalující obce, že by nemovitosti uváděné žalovanou obcí přešly jako nepřidělený konfiskát na stát - bývalý Místní národní výbor K. podle vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu; odvolací soud měl za to, že tu šlo o případ, kdy stát převzal věc bez právního důvodu podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že původní žalovaná V. K. (dcera někdejších vlastníků nemovitostí V. R. a V. R.) byla oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a že jejími právními nástupci, zapsanými i v katastru nemovitostí, jsou žalovaní R. K. a T. K. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, protože stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalující obci nepodařilo prokázat, že je vlastnicí nemovitostí uváděných v její žalobě. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. V poučení o možnosti podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání bylo uvedeno, že „dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí\" odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalující obec v řízení zastupovala, dne 10. 4. 2001 a dovolání ze strany žalující obce bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Prachaticích dne 15. 5. 2001. Vzhledem k poučení obsaženému v rozsudku odvolacího soudu nebylo možné posuzovat včasnost dovolání podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. dvanáctou část, hlavu první, bod 16 zákona č. 30/2000 Sb.), nýbrž s použitím ustanovení §204 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); dovolací soud měl v důsledku tohoto posouzení za to, že dovolání bylo v daném případě podáno včas.
Ve svém dovolání navrhovala dovolávající se Obec K., aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí v odvolacím řízení zrušil. Jako dovolací důvod dovolatelka uváděla, že „obě rozhodnutí soudů (z 23. 5. 2000 i ze 6. 3. 2001) jsou nesprávná, neboť nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování\".
Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že nemovitosti, jež uvedla ve své žalobě, byly vydány osobě, která nebyla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť u původních vlastníků nemovitostí - manželů R. došlo ke zrušení přídělu nemovitostí ve K., a to proto, že nedošlo k zápisu jejich vlastnictví do pozemkových knih a nedošlo také k zaplacení přídělové ceny; důvodem zrušení přídělu nemovitostí nebyla skutečnost, že se V. R. vystěhoval do ciziny. Pokud soud prvního stupně v daném případě vyvodil z pouhé poznámky v evidenci nemovitostí „bez závad\" právní závěr o zaplacení přídělové ceny za nemovitost, pak to byl nesprávný hodnotící závěr, protože tato poznámka se k zaplacení přídělové ceny vůbec nevztahovala. Manželé R. nezaplatili ani 10 % přídělové ceny, vypočtené v protokole z 12. 12. 1949, jak se zavázali v uvedeném roce, a nebyl splacen ani úvěr poskytnutý na celou dlužnou částku spořitelnou, a to ani po dobu delší než půl roku, než V. R. opustil Československou republiku. Na přídělovou cenu nesplácela nic ani V. R. jako vlastnice poloviny přídělu.
Dovolávající se Obec K. vyslovovala nadále své přesvědčení, že tu muselo dojít k zápisu přídělu do pozemkové knihy, jak to vyplývalo z ustanovení §38 vládního nařízení č. 163/1947 Sb., podle něhož přídělce nesměl po dobu 10 roků počínajíc dnem, od kterého bylo pro něho vloženo vlastnické právo do pozemkové knihy, domek zcizit; přitom provedení knihovního pořádku bylo podle rozhodnutí o přídělu ponecháno přídělci, takže on měl o vklad svého vlastnictví do pozemkové knihy požádat.
Dovolatelka byla posléze toho názoru, že nikoli žalující obec, ale původní žalovaná V. K. měla povinnost doložit před uzavřením dohody o vydání nemovitostí, že vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát z některého z důvodů uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb. To se však žalované V. K. a ani jejím právním nástupcům nepodařilo; jimi tvrzený důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. je „z právního hlediska vyloučen, neboť konstrukce tehdejšího zákonného majetkového společenství manželů vylučovala, aby došlo k přechodu vlastnictví majetku na stát, týkal-li se důvod převodu pouze jednoho z manželů\".
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolávající se obec uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť nemá (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (později 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost právně významnou.
V daném případě ani z údajů obsažených v dovolání dovolatelky a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Pokud pak dovolatelka vyjadřovala výtky proti tomu, jak odvolací soud hodnotil některé provedené důkazy (např. hodnocení poznámky zapsané ohledně nemovitostí ve veřejných evidenčních záznamech „bez závad\"), bylo v již citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo, že výtky směřující proti hodnocení důkazů, které soudu náleží, nebyly a nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod, pro nějž by bylo možné podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání vyslovovala názor, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) co do hodnocení náležitosti vkladu do pozemkové knihy ohledně vlastnictví na základě přídělové listiny, vychází i dovolací soud z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž je nutno pokládat za rozhodující nabytí práv k nemovitostem podle rozhodnutí příslušných orgánů (např. Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy), i když k tomuto nabytí, k němuž došlo v období 1945-1948, nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, popřípadě byl proveden později.
Neshledal tedy dovolací soud, že by v tomto případě byly dány dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2000 Sb.).
V Brně dne 17. července 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu