ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1121.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1121/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce F., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované B. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 6C 50/99, o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 8. 11. 2000, č.j. 58 Co 296/2000-61, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 8. 11. 2000, č.j. 58 Co 296/2000-61 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12.4. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být uložena žalované povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť neprokázala, že by měla s žalobcem řádně uzavřenou nájemní smlouvu. Na základě výzvy žalobce předložila pouze smlouvu ze dne 20.1.1977 o přenechání služebního bytu OPBH P. k dočasnému užívání do 31. 1. 1979. Žalovaná v předmětném bytě bydlí dodnes, tedy i po uplynutí doby stanovené ve smlouvě o dočasném užívání.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že ji k předmětnému bytu vzniklo právo osobního užívání bytu, po 1.1. 1992 právo nájmu a to smlouvou ve formě konkludentního jednání.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č. j.6C 50/99-41, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila byt č. 18 o velikosti 1+1, IV. kategorie, ve druhém nadzemním podlaží domu č. 460, v ulici Z. 11, v P. a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s OPBH v P. smlouvu o dočasném užívání bytu jako služebního na dobu určitou od 20.1.1977 do 31. 1. 1979. Z tzv.,,vnitropodnikového souhlasu „ ze dne 10.1.1980 dále zjistil, že předmětný byt byl žalované přidělen bytovou komisí ZV ROH OPBH v P. k výkonu funkcí topičských a domovnických. Žalované, která předmětný byt fakticky užívala, vzniklo k předmětnému bytu užívací právo konkludentně. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny zákonné podmínky, stanovené v §7 zákona č. 102/1992 Sb. pro služební byty, přeměnilo se právo žalované k původně služebnímu bytu na nájemní právo k bytu podle §871 odst. 4 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalované svědčí řádné nájemní právo k bytu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2000, č.j. 58 Co 296/2000 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit, a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zaujal odlišný právní závěr, podle kterého uzavření dohody o užívání bytu muselo předcházet správní rozhodnutí o přidělení bytu. Uzavřel, že uplynutím doby sjednané jako dočasné užívání bytu a odvoláním souhlasu vlastníka s jejím dalším bydlením žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítala, že souhlas vedení OPBH v P. splňuje podmínky řádného přidělení služebního bytu podle §25 zákona č. 41/1964 Sb., neboť je podepsán vedoucím OPBH v P. Poukazovala přitom na ustanovení §871 odst. 4 obč. zák., podle něhož nájem služebního bytu se změnil na nájem. S poukazem na ustanovení §3 obč. zák. vytýkala odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí nebylo podmíněno přidělením náhradního bytu s ohledem na její věk a sociální postavení. Tvrdila, že byt byl po dobu více než dvaceti let řádně užíván a případná nesrovnanost ve formě přidělení bytu nebyla dovolatelkou zaviněna. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že tzv. ,,vnitropodnikový souhlas„ ZV ROH a OPBH ze dne 15.3.1979 pouze prokazuje, že šlo o služební byt přidělený na určitou dobu, pokud žalovaná bude konat domovnické práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.„).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §242 odst. 1 o.s.ř. ). Dovolání v této věci je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání obsahuje dostatečná tvrzení o přípustném dovolacím důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je představován omylem soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení se může týkat jak ustanovení práva hmotného, tak i práva procesního, pokud mělo význam pro posouzení věci.
V projednávané věci jde o vyklizení žalované z předmětného bytu, který užívala podle závěrů odvolacího soudu bez právního důvodu. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, je otázka, zda osobě, užívající byt bez právního důvodu, která má tento byt vyklidit, náleží bytová náhrada s ohledem na ustanovení §3 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz odůvodnění rozhodnutí č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998).
Bytová náhrada je v hmotném právu upravena v rámci institutu nájmu bytu podle §685 násl. obč. zák. ( ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu) a především v ustanovení §712.
Právní otázka, zda se bytová náhrada může prosadit v případech, kdy nemá oporu ani v přímé, ani v analogické aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, je řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, poř. číslo 5 (dále též R 5/2001). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně (ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/1986 - dále jen R 39/86). Vzhledem k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plní obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává judikát R 5/2001 principy judikátu R 39/1986 použitelnými i nadále, neboť prostřednictvím §3 odst.1 obč. zák. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost, kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 18/1982).
Má-li být omezen výkon práva vlastnického (jako je tomu v souzeném případě), nelze pominout, že je v nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 4, ročník 1995, II. díl).
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Ve zmíněném judikátu R 39/1986 byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila. Podobně se podává z rozhodnutí uveřejněného pod R 36/1996, že úvaha soudu (v rovině §3 odst. 1 obč. zák.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu.
Okolnost, že ten, kdo má byt vyklidit, v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, a na jehož straně důvody nedostatku příslušného titulu nespočívají, nemůže být mezi těmito závažnými důvody opomenuta.
Odvolací soud se v dané věci těmito zásadami neřídil. Jestliže odvolací soud nevázal vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady, je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za neúplné a tedy nesprávné. Tím nemůže být správný rozsudek odvolacího soudu ze dne 8.11.2000, sp. zn. 58 Co 296/2000, který z tohoto právního posouzení vychází. Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243 d/ odst. 1, věta druhá o.s.ř.).V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu