ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1193.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1193/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce I. spol. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 116/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.3. 2001, č. j. 6 Co 425/2001 - 112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 17. 9. 1999 u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby a vyklizené žalobci předat, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že kupní smlouvou ze dne 4. 5. 1998 získal předmětné nemovitosti od žalovaného a stal se jejich výlučným vlastníkem. Vlastnické právo žalobce bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 6. 9. 1999 s účinky vkladu od 12. 5. 1999. Přesto, že žalovaný přestal být vlastníkem uvedených nemovitostí, odmítá tyto vyklidit a předat je žalobci.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č.j. 12 C 116/99-15 vyhověl žalobě na uložení povinnosti vyklidit nemovitosti, t. j. domu č.p. 133 se stavební parcelou č. 373/15 ve výměře 130 m2 a pozemkovou parcelu č. 373/3 ostatní plochy, staveniště ve výměře 635 m2, zapsaných na LV č. 152 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území H., okres Č. B. a vyklizené předat žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle §123 a §126 odst. 1 o. z. Uzavřel, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu. Žádná nájemní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla a tato skutečnost ani nebyla žádným z účastníků tvrzena.
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 2. 2000, č.j. 6 Co 371/2000-32, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby si jako předběžnou otázku posoudil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 4. 5. 1998, zda tato odpovídá ustanovením §37 a §39 o. z., zejména když žalovaný namítá neplatnost této smlouvy. Podle odvolacího soudu bylo pochybné, zda bylo na vůli žalobce, kdy vlastně podá návrh na vklad do katastru nemovitostí. Dále uložil soudu prvního stupně, aby se rovněž zabýval tvrzením o existenci bezprávné výhrůžky ze strany žalobce.
Dne 13. 9. 2000 byl podán u Okresního soudu v Českých Budějovicích vzájemný návrh žalovaného o určení práva společného jmění manželů k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č.152, avšak tento vzájemný návrh byl vyloučen a spojen ke společnému řízení s věcí vedenou pod sp. zn. 11 C 256/2000.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 14. 12. 2000, č.j. 12 C 116/99 - 89 žalobu v plném rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 4. 5. 1998 byla uzavřena mezi účastníky kupní smlouva, na základě které byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí žalobce. Současně s ní byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána smlouva o půjčce ve výši 150. 000,- Kč s tím, že celková dlužná částka včetně sjednaných úroků byla stanovena na 240.000,- Kč. Téhož dne byla podepsána mezi účastníky i zástavní smlouva k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 4. 5. 1998 je neplatná z několika důvodů. Jednak z hlediska §37 odst. 1 o. z. pro nedostatek vážnosti vůle na straně žalovaného, jehož vůlí nebylo uzavření smlouvy o prodeji nemovitosti, nýbrž uzavření smlouvy o zajištění jeho závazku vůči žalobci z titulu uzavřené smlouvy o půjčce. Dalším důvodem neplatnosti kupní smlouvy je její neurčitost, spočívající v nesprávně uvedeném předmětu koupě, z něhož nelze dovodit tzv. příslušenství nemovitosti a tuto skutečnost nelze zjistit ani ze znaleckého posudku. Neplatnost právního úkonu posuzoval rovněž i podle §39 o.z.., kde rozpor s dobrými mravy dovozoval z okolností, za nichž byly smlouvy podepisovány a z okolností, za nichž došlo následně k podání návrhu na vklad vlastnického práva a též z kupní ceny, která byla ve zřejmém nepoměru s odhadní cenou nemovitosti. Dovodil, že jde o tzv. absolutní neplatnost právního úkonu, působící ze zákona od samého počátku. Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva je neplatná ex tunc, žalobce tedy nemůže být vlastníkem uvedených nemovitostí a nemůže se důvodně domáhat jejich vyklizení.
K odvolání žalobce poté Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.3. 2001, č. j. 6 Co 425/2001-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením v tom, že kupní smlouva je neplatná ve smyslu §39 o. z. Odkazoval na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, podle nichž kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavbě, je neplatným právním úkonem podle §39 o.z. Uzavřel, že smlouva, jejímž smyslem bylo zřídit tzv. propadnou zástavu je v rozporu s účelem zástavního práva. Neztotožnil se však s právními závěry soudu prvního stupně, spočívajícími v posouzení neplatnosti kupní smlouvy podle §37 odst. 1 o.z. Podle odvolacího soudu nelze neplatnost kupní smlouvy dovozovat z nedostatečného vymezení příslušenství nemovitosti v kupní smlouvě. Dospěl k závěru, že pokud vzájemný návrh žalovaného o určení práva společného jmění manželů k předmětným nemovitostem byl vyloučen, je pak bezpředmětné, že nebyl dán souhlas manželky žalovaného k právnímu úkonu podle §145 odst. 2 o. z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele smluvní volnost při zajištění závazku dává možnost uzavřít jak zástavní smlouvu, tak i kupní smlouvu a to souběžně jako kombinaci jednotlivých pojmenovaných smluv. Zajištění závazku zástavní smlouvou a následně kupní smlouvou tak dávalo žalobci větší jistotu pro zajištění závazku. Dále poukazoval na skutečnost, že žalovaný dal výslovný souhlas s převodem nemovitostí a nebránil převodu nemovitostí na žalobce. Namítal, že kupní smlouva není v rozporu s občanským zákoníkem a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že podle §39 o. z. je kupní smlouva neplatná. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání z důvodů nepřípustnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.\"). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45 ).
Podle §39 o. z. (ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 5. 1998, podle níž byl nabyvatelem nemovitostí žalobce) byl neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel nebo se příčil zájmům společnosti.
Dovolací soud se shoduje s právními závěry odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. 5. 1998 ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Odvolací soud správně vycházel z právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99. Je nepochybné, že účelem kupní smlouvy ze dne 4. 5. 1998 nebyla koupě předmětných nemovitostí, nýbrž skutečným smyslem této smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst. 1 a §151f o. z..). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 o.z. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Dovolací soud nemohl tedy přesvědčivě přisvědčit tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentace dovolatele, že v rámci smluvní autonomie lze sjednat cokoliv, je nepřijatelná. Meze smluvní autonomie jsou představovány rozporem se zákonem. Ten může mít i podobu obcházení zákona či ujednání, které je v rozporu s účelem zákona. O takový případ jde vzhledem k výše vyloženému v tomto případě.
Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto odvolací soud k závěru, že je namístě zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §150 o.s.ř. , když dovolací soud přihlédl k okolnostem případu, zejména složitosti právní problematiky, pro kterou dovolatel podal dovolání, k obsahu vyjádření k dovolání a dospěl k závěru, že jsou zde dány výjimečně důvody pro nepřiznání nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu