ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1210.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1210/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání České republiky - Ministerstva vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou č. 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 5. 4. 2001, sp. zn. 1 Co 53/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 47/99 / žalobce I. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, o ochranu osobnosti/, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu /Vrchního soudu v Praze z 5.4.2000, 1 Co 53/2001 / o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku ve věci samé, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku téhož rozsudku odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního stupně v žalobě zamítajícím výroku, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy, se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 6. 4. 1999, aby bylo žalovanému státu - Ministerstvu vnitra ČR uloženo doručit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění : \"Žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR se omlouvá I. M. za údaje uvedené v dopise Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování v P. z 11. 2. 1999, pokud bylo uvedeno, že v průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že žalobce neplnil jako majitel a jednatel firmy F. U. Ch., s. r. o., převzaté závazky za F. S. U. Ch. a finanční prostředky za přestupy hráčů v letech 1995-1996 nepoužil na úhradu splátek na půjčky, ale na jiné účely\". Dále se žalobce domáhal, aby žalovanému státu - Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy částkou 500.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a nahradit mu náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že proti žalobci vedl vyšetřovatel Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování v Plzni trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 a 4 trestního zákona a pro trestný čin poškozování věřitelů podle ustanovení §256 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona. V průběhu tohoto vyšetřování se žalobce od svých obchodních partnerů dověděl, že Policie ČR rozesílá dopis, ve kterém sděluje, že bylo zjištěno, že žalobce neplnil jako majitel a jednatel firmy převzaté závazky a finanční prostředky nepoužil na náhradu splátek půjčky, ale na jiné účely. Poskytování této, podle názoru žalobce, nepravdivé zprávy obchodním partnerům žalobce byla vytvořena situace, že tito partneři odmítali se žalobcem obchodovat, čímž žalobci vznikla škoda velkého rozsahu. Policie ČR, podle názoru žalobce, vycházela ze stanoviska, že žalobce působil jako jednatel společnosti V. W. M., spol. s. r. o., která smlouvou z 13. 4. 1995 zakoupila obchodní podíl na společnosti F. U. Ch., spol. s. r. o.; žalobce nebyl společníkem a vlastníkem obchodního podílu, nýbrž byla jím společnost V. W. M., spol. s. r. o. Rozhodně neodpovídá skutečnosti, že by žalobce jako jednatel společnosti V. W. M., s. r. o., neplnil závazky převzaté za dřívější F. S. k. U. Ch. a že by finanční prostředky za přestupy hráčů použil na jiné účely. Žalobce dokonce musel společnosti F. U. Ch., spol. s. r. o., půjčit částku 5,394,000 Kč. Podle názoru žalobce nebyla Policie ČR oprávněna v průběhu vyšetřování poskytovat jiným subjektům informace o tom, že se žalobce údajně dopustil shora uvedeného trestného jednání ;tímto postupem byla nepochybně snížena důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti jako podnikatele v chebském regionu a jako funkcionáře oddílu kopané uvedeného klubu.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo vnitra ČR zamítnutí žaloby s tím, že dopis vyšetřovatele z 11. 2. 1999, v němž bylo uvedeno, že žalobce neplnil jako jednatel firmy F. U. Ch., s. r. o., převzaté závazky a finanční prostředky za přestupy hráčů použil na jiné účely, byl běžným úkonem vyšetřovatele při vyšetřování trestné činnosti a vyjadřoval subjektivní názor vyšetřovatele o tom, co bylo při vyšetřování dosud zjištěno; nešlo tu o zásah do osobnostních práv žalobce a postup vyšetřovatele byl také schválen jako bezchybný i státním zástupcem. Pokud došlo v daném případě k jakémukoli narušení dobré pověsti žalobce či ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti, stalo se tak nepochybně již samotným zahájením trestního stíhání žalobce /který byl v průběhu tohoto vyšetřování i ve vazbě/, což vešlo ve známost ze sdělovacích prostředků, a dopis vyšetřovatele z 11. 2. 1999 stěží mohl tuto situaci zhoršit. Napsání dopisu vyšetřovatelé nebylo neoprávněné a bylo odůvodněno probíhajícím trestním stíháním.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 27. 10. 1999, č. j. 19 C 47/99-47, bylo žalované České republice- Ministerstvu vnitra ČR uloženo doručit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění navrženém žalobcem / o obsahu první věty žalobcova žalobního návrhu /. Nebylo však vyhověno žalobnímu návrhu žalobci, aby v této písemné omluvě bylo také vysloveno, že \" se dovolává toho, že uvedený údaj v přípise vyšetřovatele z 11. 2. 1999 je v rozporu s článkem 10 odst. 1 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod / vyhlášené pod č. 2/1993 Sb./ a s článkem 14/2 Mezinárodního paktu o občanských právech / vyhlášeným pod č. 120/1976 Sb./, s článkem 6/2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod / vyhlášené pod č. 202/1992 Sb. a s ustanoveními §2 odst. 2 a §8a trestního řádu / zákona č. 141/1961 Sb. v platném znění/\". Rovněž byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy 500.000 Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku poukazoval soud prvního stupně zejména na to, že usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování Z. k. z 19. 8. 1999, čj. ČVS-KVV/183/98, které nabylo právní moci 1. 9. 1999 zastavil podle ustanovení §172 odst. 1 písm. b/ trestního řádu trestní stíhání žalobce pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 a 4 trestního zákona a pro trestný čin poškození věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a/ a odst. 4 trestního zákona, neboť skutek, pro který se toto trestní stíhání vedlo, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Proto údaj v dopise vyšetřovatele z 11. 2. 1999 o tom, že bylo zjištěno, že se obviněný I. M. dopustil jednání, které spočívalo v tom, že jako majitel a jednatel firmy U. Ch., s. .r. o., neplnil převzaté závazky za F. S. U. Ch. a že finanční prostředky za přestupy hráčů v letech 1995-1996 nepoužil na úhradu splátek na půjčky, ale na jiné účely neodpovídal skutečnosti. Došlo tu tedy k zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti uvedením nepravdivého údaje v přípise, jímž se vyšetřovatel obrátil na subjekty, u kterých předpokládal, že jsou věřiteli obchodní společnosti, která prováděla organizační činnosti ve fotbalovém klubu. Žalobě o uložení povinnosti zaslat žalobci písemnou omluvu bylo tedy vyhověno, ovšem s výjimkou žalobního návrhu, aby omluvný dopis obsahoval také výčet norem, jejichž porušením došlo k neoprávněnému zásahu, protože uvádění takových předpisů patří do odůvodnění rozhodnutí, nikoli do výroku rozsudku.
Pokud šlo o odstranění následků uvedeného zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti, jevila se soudu prvního stupně písemná omluva ze strany žalované jako dostačující a přiměřená okolnostem případu, zatím co náhradu nemajetkové újmy v penězích by bylo možné přiznat jen tehdy, kdyby jiný způsob zadostiučinění se jevil jako nedostatečný, o což v daném případě nejde. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobce i žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 5. 4. 2001, sp. zn. 1 Co 53/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé. V odvoláním napadeném zamítavém výroku, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku: jinak byl tento výrok potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.310 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 9.412 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že jen odvolání žalobce bylo shledáno částečně důvodným.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu osobnosti údaj obsažený v přípise vyšetřovatele z 11. 2. 1999, na který žalobce svou žalobou poukazoval. Také shodně se soudem prvního stupně považoval odvolací soud za přiměřený prostředek ochrany proti neoprávněnému zásahu písemnou omluvu, požadovanou žalobcem. Avšak na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud i zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Porušení zásady presumpce neviny, třebaže bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání, je třeba z objektivního pohledu považovat za neoprávněný zásah snižující ve značné míře důstojnost dotčené osoby i její vážnost ve společnosti. Nemajetkovou újmu takto značné intenzity nepostačí odčinit jen morálním zadostiučiněním. Odvolací soud tu přihlédl i k poměrně širokému okruhu adresátů, jímž byl přípis vyšetřovatele zaslán / tj. dvěma státním orgánům, jednomu státnímu podniku a třem akciovým společnostem/, takže takto se mohla s údajem vyšetřovatele seznámit širší veřejnost z okruhu místa bydliště i podnikání žalobce, pozbyl i obchodní důvěry a žalobce řešil věc posléze tak, že se odstěhoval: okolnostem trestního stíhání žalobce byla věnována pozornost i v tisku a v televizi. Za odpovídající výši náhrady nemajetkové újmy považoval odvolací soud částku 100.000 Kč.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil /§219 občanského soudního řádu/ a zčásti jej změnil / §220 občanského soudního řádu /. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1 a 3 i §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu vnitra ČR dne 7. 5. 2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Krajského soudu v Plzni dne 12. 6. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění zákona č. 30/2000 Sb./.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání měl dovolatel za to, že je tu dovolání přípustné jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a jednak měl dovolatel za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody uplatňoval dovolatel důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu a v ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pole názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval na projednávaný případ ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolatel měl za to, že tam, kde byla shledána jako přiměřená náprava omluva / jak to soudy obou stupňů konstatovaly /, musí být souběžně podaný návrh na peněžní satisfakci zamítnut. Subjekty, na které se vyšetřovatel obrátil přípisem z 11. 2. 1999, sdělené údaje nezveřejnily a nedošlo tímto způsobem k ohrožení vážnosti a pověsti žalobce mimo oblast vyšetřování. Podle názoru dovolatele vyplynulo z provedeného dokazování, že \"příčina všech škod na vážnosti žalobce nespočívala v předmětném dopise vyšetřovatele, nýbrž byl jí sám fakt, že žalobce byl trestně stíhán / i vazebně/ a především značná medializace celého případu F. U. Ch. ve sdělovacích prostředcích\". Dopis vyšetřovatele z 11. 2. 1999 / napadený čtyři měsíce poté, co již byl žalobce trestně stíhán a od 25. 1. 1999 byl ve vazbě / byl doručen v době, kdy již byla skutečnost trestního stíhání žalobce v okruhu místa bydliště a podnikání žalobce známa a rozšířena i díky značné aktivitě ve sdělovacích prostředcích. Nemohlo proto, podle názoru dovolatele, toto vyjádření subjektivního přesvědčení vyšetřovatele, z jehož obsahu vyplývala i zatímnost jeho zjištění, způsobit snížení důstojnosti nebo vážnosti žalobce ve společnosti; mezi dopisem z 11. 2. 1999 a újmou způsobenou žalobci není tedy příčinná souvislost a tento dopis byl doručen v době, kdy již došlo k újmě na těchto právech z jiných příčin; žalobce měl proto, podle názoru dovolatele, svou žalobu směřovat proti mediím, jejichž působením mu byla způsobena újma.
Dovolatel nepokládal za správný právní závěr soudů o tom, že tu legitimní úkon vyšetřovatele v trestním řízení mohl být neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti obviněného, protože tu šlo o oprávněný úkon v rámci trestního stíhání, patřící do skupiny tzv. zákonné licence.
Dovolací soud vycházel při posuzování tohoto dovolání, které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu vydanému po účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., z ustanovení občanského soudního řádu, jak je nyní vyhlášeno se změnami a doplňky pod č. 69/2001 Sb.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm.a/ občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Tato změna rozsudku soudu prvního stupně se týkala aplikace a výkladu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku v daném případě co do žalobou uplatněného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že v tomto smyslu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
K výkladu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku musí mít soud prokázáno, že jsou tu okolnosti, dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, a to z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a ve společnosti.
Z tohoto právního závěru z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud v daném případě vycházel a v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal po opakování dokazování podstatným konstatováním obsahu přípisu vyšetřovatele Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování v P. z 11. 2. 1999, ČVS: KVV 183/30-98, odpovídajícím způsobem na intenzitu, trvání a rozsah nepříznivých následků vzniklých žalobci v důsledku neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 občanského zákoníku, za který soudy obou stupňů shodně pokládali právě obsah citované o přípisu, v němž bylo nepravdivě a v rozporu se skutečností uvedeno, že \"v průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že žalobce neplnil převzaté závazky z F. S. U. Ch. a finanční prostředky za přestupy hráčů v letech 1995-1996 nepoužil na úhradu splátek půjček, ale na jiné účely\".
Dovolací soud proto dovolání dovolatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního stupně v žalobu zamítajícím výroku, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy, zamítl.
Dovolatel ve svém dovolání poukazoval i na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a měl za to, že by dovolací soud měl dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to v souvislosti s řešením otázky, zda lze za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti považovat úkon vyšetřovatele při vyšetřování trestné činnosti, vyjadřující subjektivní názor vyšetřovatele o tom, co bylo při vyšetřování dosud zjištěno.
Při posouzení této otázky vycházel dovolací soud při úvaze o tom, zda odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem /§237 odst. 3 občanského soudního řádu/ z právního závěru, s nímž byly obecné soudy seznámeny jíž ve Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEV, Praha 1980 / na str. 196-197/, že totiž neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti a tedy i odpovědnost za takový zásah nejsou vyloučeny v rámci úředního jednání, a to v rámci vyšetřování a podávání zpráv příslušným státním orgánem, pokud taková zpráva neodpovídá skutečnosti a může narušit chráněná práva fyzické osoby. Dovolací soud proto nedospěl k závěru, že by tu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu byly dána přípustnost dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání v tomto smyslu proto dovolací soud odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaného použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu a možnosti nepřiznat náhradu nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu tohoto vyjádření žalobce k dovolání žalovaného, obsahujícího převážně rekapitulaci procesních vyjádření žalobce učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./.
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu