ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1221.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1221/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání J. Y., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 1.11.2000, sp.zn. 30 Co 20/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 5 C 215/95 (žalobce J. Y. proti žalovaným 1/ M. M., 2/ J. M., a 3/ J. M., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 31.10.1995, aby s ním žalovaní uzavřeli dohodu o vydání domu čp. 894 se stavební parcelou č. 966, a zahradou parc. č. 735/8, v B. n. L. Uváděl že se stal vlastníkem těchto nemovitosti jako dědic. V souvislosti s odchodem do zahraničí byl však odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ dne 28.5.1987, sp.zn.2 T 151/87 (ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20.8.1987, sp.zn. 7 To 365/87), mimo jiné i k propadnutí majetku; dne 25.10.1990 pod sp.zn. Rt 704/90 Okresního soudu Praha-východ byl rehabilitován a odsuzující rozsudek byl v plném rozsahu zrušen. Současnými spoluvlastníky nemovitosti jsou manželé M. a J. M. a to jednou polovinou a zbývající polovina je ve vlastnictví J. M. a Města B. n. L. Žalovaná J. M. nabyla vlastnictví směnnou smlouvou z 13.12.1988, registrovanou bývalým Státním notářstvím Praha-východ dne 27.12.198 pod sp.zn. RI 2056/88, jež byla uzavřena s H. K. Touto směnnou smlouvou směnil Čs. stát-MěstNV B. n. L. nemovitosti za nemovitost náležející H. K. a J. M., a to za dům čp.774 ve S. B.
Žalovaní manželé M. navrhli zamítnutí žaloby, neboť jako fyzické osoby nabyly nemovitost - její část řádnou smlouvou. Žalovaná J. M. se necítila být povinnou osobou, když část nemovitostí nabyla směnnou smlouvou; proto rovněž navrhovala zamítnutí žaloby.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 23.6.1999, č.j. 5 C 215/95-124, žalobě částečně vyhověl; uložil žalované J. M. povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věci 1/2 domu č. 894 na stavební parcele 966 v katastrálním území B. n. L., zapsanými v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu P. na LV č. 4270 pro katastrální území B. n. L. Zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal stanovení povinnosti žalovaných M. a J. M. k uzavření dohody o vydání domu č.894 s pozemkovými parcely č. 966 a 735/8 v katastrálním území B. n. L. Také zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal stanovení povinnosti žalované J. M. k uzavření dohody o vydání pozemku parc. č.966 a č.735/4 v B. n. L. Uložil povinnost žalované J. M. zaplatit na znalečném 3.304,-Kč, a na soudním poplatku 1.000,-Kč; nepřiznal náhradu nákladu řízení ve vztahu žalobce a žalované J. M. a přiznal na nákladech řízení částku 5.375,-Kč ve vztahu žalobce a manželů M. a J. M.
V odůvodnění svého rozhodnutí (po zhodnocení listinných důkazů, výslechu svědků, spisu sp.zn. 4 D 1119/7 bývalého Státního notářství Karlovy Vary, spisu bývalého Okresního národního výboru P., Rp 3082, a znaleckého posudku) měl za prokázáno, že žalobce byl původním vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, ale byl odsouzen za trestní čin opuštění republiky také k trestu propadnutí majetku. Podle zákona o soudních rehabilitacích byla uvedena rozhodnutí zrušena a trestní stíhaní bylo zastaveno. Dále soud prvního stupně zjistil, že majetek přešel na stát hospodářskou smlouvou a pak byl převeden na bývalý Městský národní výbor v B., který jej směnnou smlouvou z roku 1980 směnil s H. K. a J. M. za rodinný domek č.894 s přilehlými parcelami v B. n. L.; ke směnné smlouvě udělil Městskému národnímu výboru v B. n. L. souhlas bývalý Okresní národní výbor P., a to i se zvýšením ceny výkupu ze společenských důvodů; M. M. a J. M. se stali spoluvlastníky poloviny nemovitostí domu č. 894 v B. n. L. s přilehlými parcelami na základě kupní smlouvy s H. K. Soud prvního stupně měl také za prokázáno, že žalovaným byla zaslána výzva dne 21.4.1995 a že žaloba došla soudu 30.10.1995; žalobce je občanem ČR, je tedy oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu ÚS 164/1994. Naopak v řízení nebylo prokázáno, že by M. M. a J. M. byly povinnými osobami, když polovinu nemovitostí získali na základě kupní smlouvy od H. K., takže nebylo prokázáno, že by nabyli věc od státu nebo že by byli osobami blízkými H. K., žalovaný M. M. je synovcem H. K., žalovaná J. M. je manželkou synovce H. K.; nejde proto o osoby blízké k osobě H. K., která na ně nemovitosti převedla. Žalovanou J. M. soud prvního stupně považoval za povinnou osobu ve smyslu ustanovení §20 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění ústavního nálezu č.164/1994 Sb. Vzhledem k tomu, že směnná smlouva, uzavřená mezi Městem B. n. L. a J. M. a H. K. dne 14.10.1993, byla uzavřena pod nátlakem, (což obě strany dohod uznaly), dospěl soud prvního stupně k závěru, že bylo prokázáno, že nemovitosti, které jsou předmětem sporu, přešly na žalovanou J. M. v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže je povinnou osobou a ve vztahu k ní rozhodl o její povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci žalobci. Dále měl za to, že dnem účinnosti ustanovení §872 občanského zákoníka ve znění zákona č. 509/1991 Sb. se právo osobního užívání pozemku změnilo na vlastnictví fyzické osoby, a proto žalobu ohledně vydání pozemku parc. č. 966 a parc. č. 735/4 v katastrálním území B. n. L., zamítl.
Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce a žalovaná J. M., žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že první a druhá žalovaná nejsou osobami blízkými H. K., když bylo zjištěno, že jde o sestru matky prvního žalovaného; také nesouhlasil s tím, že nelze pozemky vydat. Žalobce uváděl, že pozemky byly státem svěřeny do vlastnictví. Třetí žalována pak vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil věc po právní stránce, protože nesouhlasila s tím, že byla směnná smlouva z roku 1980 uzavřená pod nátlakem, nemovitosti nepřešly na ni v rozporu s tehdy platnými předpisy, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2000, sp.zn. 30 Co 20/2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl tak, že žalovaná J. M. je povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti a to tak, že vydává J. Y. (dříve H.) ideální polovinu stavební parcely č. 966 a ideální polovinu pozemku parc. č. 735/8, zapsaných v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví číslo 4270 pro katastrální území a obec B. n. L. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž se žalobce domáhal stanovení povinnosti třetí žalovanou uzavřít s ním dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 894 v katastrální území B. n. L. zapsaného na listu vlastnictví č. 4270 u Katastrálního úřadu P.; žaloba byla zamítnuta, a ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit prvnímu žalovanému a druhé žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 8.250,-Kč, a na nákladech odvolacího řízení částku 6.600,-Kč a zaplatit také státu na účet Okresního soudu Praha-východ částku 1.101,-Kč. Dále bylo uloženo třetí žalované nahradit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 4.790,-Kč, a na nákladech odvolacího řízení částku 1.433,-Kč a státu na účet Okresního soudu Praha-východ částku 2.203,-Kč.
Odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně a po doplnění dokazování opětovnými výslechy znalce Ing. F., žalovaných manželů M. a svědkyně H. K., uznal obě odvolání za částečně důvodné. Uvedl, že již soud prvního stupně správně zjistil, že výlučným vlastníkem domu čp. 894 v B. n. L. s pozemky č. 966 a 735/8 byl žalobce na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v Karlových Varech ze dne 4.8.1977 o dědictví po M. F. (sp.zn. 4 D 1119/74); tyto nemovitosti přešly na stát na základě rozsudku Okresního soudu Praha-východ, sp.zn. 2 T 151/87, v souvislosti s uložením trestu propadnutí majetku, a na základě hospodářské smlouvy přešly nemovitosti do správy národního výboru k 1.8.1987; žalobce byl účasten soudní rehabilitaci, včas a řádným způsobem vyzval všechny žalované k vydání nemovitostí, a také včas uplatnil žalobu u soudu. Po doplnění dokazování o prokázání způsobu přechodu majetku a rozhodné doby a toho, že získáním australského občanství žalobce nepozbyl občanství České republiky, měl soud prvního stupně za to, že je žalobce oprávněnou osobou. Shodně se soudem prvního stupně uváděl, že žalovaní manželé M. a J. M. nejsou osobami blízkými k převodci H. K., a nemohou být proto osobami povinnými ve smyslu ustanovení §4 odst.2, věta za středníkem, zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud poukázal na to, že otázka prokázání postavení žalovaných jako osob povinných leží plně na žalobci a je jeho povinností prokazovat své tvrzení. Proto odvolací soud měl za to, že M. a J. M. nejsou osobami povinnými. Pokud jde o třetí žalovanou J. M., nebylo sporné, že získala od státu nemovitosti původně patřící žalobci na základě smlouvy o výměně věci (uzavřené 13.12.1988). V době uzavření této smlouvy platila oceňovací vyhláška č.128/1984 Sb., která umožňovala v ustanovení §19 odst. 4 při převodech staveb a pozemků občanů do státního vlastnictví stanovit cenu nemovitosti vyšší, než byla platná cena nemovitostí a pozemků, a to za splnění předpokladů podmínek v ní uvedených. Ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, doplněného i odvolacím soudem, že totiž cena domu č.p. 894 měla být správně stanovená částkou 188.600,-Kč, a cena pozemků byla 9.287,-Kč; cena nemovitosti č.p.774 ve vlastnictví třetí žalované a H. K. byla maximálně možná do 279.804,-Kč, a cena pozemků 2.802,-Kč. Znamená to tedy, že zjištěný cenový rozdíl u domu čp.894 a pozemků ve výši 12.121,- Kč (tj.asi 6 %) nemá žádný význam pro prokázání tvrzení žalobce o porušení cenových předpisů v době uzavřené smlouvy. Nemovitost čp. 774, která měla cenu podle vyhlášky pouze 64.844,-Kč, byla navýšená zcela v souladu s platným cenovým předpisem a za předchozího souhlasu příslušného orgánu, když toto navýšení podle znalce Ing. F. mohlo jít až do výše 279.804,-Kč, případně 282.606,-Kč i s pozemky. Pokud tedy se dostalo třetí žalované plnění ve skutečné hodnotě 188.600,-Kč, pak nebyla tímto nijak zvýhodněna protiprávně a ani tento postup nebyl v rozporu s citovanou vyhláškou. S poukazem na vyhlášku č.119/1999 Sb. o hospodaření s národním majetkem, která nabyla účinnosti dnem 1.9.1988 (§11 odst.1), platilo, že pozemky v celospolečenském vlastnictví mohly být přiděleny do osobního užívání za podmínek daných občanským zákoníkem. Námitku žalobce, že pozemky nemohly být platně směnovány, považoval odvolací soud za důvodnou. Uzavřel proto, že v případě pozemků parc.č. 966 a 735/8 došlo ve prospěch třetí žalované k porušení tehdy platných předpisů, a proto třetí žalovaná je podle ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. povinnou osobou rozsahu, v jakém tyto pozemky ke dni účinnosti zákona držela. Soud prvního stupně proto nesprávně uzavřel, že pozemky byly dány žalované do osobního užívání. Odvolací soud také uvedl, že neodpovídá skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, když hodnotil uzavřenou smlouvu z 13.12.1988 za absolutně neplatnou; protože první žalovaný i třetí žalovaná totiž shodně uvedli, že k jejímu uzavření došlo po asi sedmiletém jednání, konaném dne 20.6.1985 na Městském národním výboru v B. n. L., které se týkalo předběžného projednání zamýšleného výkupu domu čp.774 po rekonstrukci kulturního domu. Z obsahu tohoto zápisu je totiž zřejmé, že rodině M. byl nabídnut jako protihodnota pozemek parc. č.1052/1-3 a odprodej chaty, která se na pozemku nachází. Tento návrh však nebyl přijat, protože M. požadovali za dům č.p.774 přiměřený rodinný domek stejné kategorie nebo dvě bytové jednotky pro jejich rodinu. Odvolací soud neakceptoval závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o výměně věci, která vychází pouze z obsahu dohody o vydání věci uzavřené mezi Městem B. n. L. a třetí žalovanou a H. K. ze dne 14.10.1993 (kde se hovoří o nátlaku je míněna patrně tíseň), takže nešlo o nesvobodu projevu vůle; proto uzavřel, že ve vztahu k domu čp. 894 nebylo v řízení prokázáno nic, co by svědčilo pro naplnění podmínek získání věci na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Ze všech těchto důvodů pak odvolací soud změnil částečně ve vztahu k třetí žalované napadený rozsudek tak, že bylo žalobci vyhověno, pokud jde o nárok na uzavření dohody o vydání pozemků a dále ve vztahu k této žalované rozsudek ohledně domu čp.894 změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vztahu k prvnímu žalovanému a druhé žalované rozsudek jako věcně správný potvrdil. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně odůvodnil ustanovením §142 odst.1, o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení §224 odst.l, nákladech státu §148 odst.1 o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobce dne 7.2.2001, (tímto dnem nabyl rozsudek i právní moci) a dovolání žalobce bylo podáno u Okresního soudu Praha-východ dne 6.3.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukázal na přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) a §239 odst.2 o.s.ř. a jako důvody dovolání poukazoval na ustanovení §241 odst.3 písm.c) a d) o.s.ř. Dovolatel se domníval, že otázka vztahu osob blízkých a jeho posouzení ve vztahu k restitučním věcem je otázkou, jejíž řešení dává napadenému rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Trval na tom, že soudy obou stupňů se nesprávně vypořádaly s otázkou posouzení osob blízkých v rámci restitučních sporů. Namítal, že postavení osob blízkých, jak je má na zřeteli ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., jde k tíži těchto osob,(na rozdíl od občanskoprávních sporů, kde se osoby svého postavení sami dovolávají a také jí prokazují, neboť je jim tato skutečnost k prospěchu), protože z nich činí osoby povinné. Proto byl dovolatel toho názoru, že by svůj vzájemný vztah jako vztah osob blízkých, měli prokázat, když vycházejí ze subjektivního názoru, že nejsou v postavení osob blízkých. Měl za to, že tímto důkazem rozhodné není tvrzení povinné osoby, že není osobou blízkou té osobě, která na ní právo k věci převedla, navíc když je účastníkem řízení. V tomto směru navrhoval provedení důkazů o tom, že mezi 1/ a 2/ žalovanou a H. K. jde o vztah osob blízkých, neboť jde o vztah tety a synovce, jeho manželky a újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá by důvodně pociťovala jakou újmu vlastní. Dále se žalobce domníval, že odvolací soud měl k dispozici veškeré důkazy k úplnému zjištění skutkového stavu věci, avšak nesprávně je zhodnotil, a na jejich základě také nesprávně učinil právní posouzení věci. Zejména nesprávně posoudil důkaz dopisem ze dne 25.7.1988, kterým bývalý ONV P. udělil souhlas s navýšením ceny a následnou výměnou domu čp. 894 a čp. 774, založený ve spise bývalého Státního notářství Praha-východ, když tento souhlas posoudil jako platný průkaz požadovaný tehdy platnou vyhláškou č.128/1984 Sb. Namítal, že tato vyhláška uvádí, že součástí žádosti o udělení souhlasu s navýšením ceny a výměnou nemovitosti (v tomto případě žádosti MěNV B. n. L., vůči ONV P.) je zcela konkrétní prokázání, že navýšenou cenou nejsou překročeny náklady na pořízení stejné nebo porovnatelné stavby v místě a době převodu. Takový průkaz však žádost neobsahovala. Dále žalobce měl i za to, že žalovaná J. M. a H. K. nabyly sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, protože uzavření směnné smlouvy bylo z jejich strany učiněno nesvobodně, pod nátlakem, což obě tvrdily v řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu-východ, sp.zn.3 C 130/92, že totiž prováděný nátlak ze strany státu se odrazil i na zdravotním stavu manžela třetí žalované, a také tento nátlak potvrdily i podpisem dohody o vydání věci V 6 949/94. Šlo o vydání nemovitostí patřících původně do vlastnictví třetí žalované a H. K., což v řízení vedené u Okresního soudu pro Prahu -východ, sp.zn. 3 C 130/92, postačovalo třetí žalované a H. K. k prokazování tísně za nápadně nevýhodných podmínek, protože ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., které nevyžaduje prokazování rozporu s tehdy platnými předpisy jako ustanovení §4 téhož zákona. Oproti tomu žalobce v tomto sporu prokazuje rozpor s tehdy platnými předpisy k prokázání oprávněnosti svého nároku, a proto tvrzení třetí žalované a H. K. k tomuto faktu zcela uzpůsobily, ačkoliv do zahájení tohoto sporu tvrdily, že směnná smlouva byla uzavřena pod nátlakem a nesvobodně, což jí činí absolutně neplatnou. Další rozpor pak žalobce viděl v tom, že směnná smlouva obchází zákon, což jí činí podle §39 tehdy platného občanského zákoníka neplatnou. I skutečnost, že jde o dvě skryté kupní smlouvy a ne o smlouvu směnnou, je obsažena a potvrzena podpisem třetí žalované a H. K. na dohodě o vydání věci (V 6 949/94), kterou došlo k vydání domu čp.774 s pozemky; směnnou smlouvou pak bylo možno směnit pouze věc za věc stejné hodnoty a v případě, že by hodnota směňovaných věcí byla rozdílná, potom ten, kdo nabýval věc vyšší hodnoty byl povinen druhé straně doplatit. Dovolatel měl za to, že ani jeden ze soudů obou stupňů věc neposoudil ve smyslu dobrých mravů ( §3 občanského zákoníka ), tak ani ve smyslu restitučních zákonů, jímž je napravit spáchané křivdy, ale nezpůsobit další křivdy; žalovaným připadly nemovitosti, které museli pod nátlakem státu převést, za nemovitosti, které dostali od státu náhradou za tyto nemovitosti, čímž jedné straně úkonu se dostalo nápravy křivdy a druhé nikoliv.
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000, podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacích soudů, vydaných přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nebyla v tomto případě dána, protože nešlo o to, že by tu v průběhu řízení došlo k tomu, že by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, jež byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval dovolací důvody, které měla na zřeteli ustanovení §241 odst.3 písm.c) a d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné časti oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K výkladu ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. (v již citovaném znění) bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem uvedeno; Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanského soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst.2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst.2 (později 3) písm.a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst.3 písm.b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
V daném případě neshledal dovolací soud, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Výtka vad hodnocení důkazů, jež soudu nepochybně náleží ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pak nebyl a není v občanského soudním řádu zakotvena jako dovolací důvod.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).
V daném případě odvolací soud použil na projednávanou právní věc zejména ustanovení §4 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. a dále ustanovení §116 občanského zákoníku. Tato ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami k vydání věci podle tohoto zákona i osoby blízké těch osob, jež nabyly věci od státu (který získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uveřejněných v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.), pokud byla na ně tyto blízké osoby převedena a to v případech, kdy povinné osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníka je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Z právního závěru uvedeného (na str.50/128 v odstavci čtvrtém) ve stanovisku uveřejněném pod č.16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem vyplývá, že i v souvislosti s ustanoveními právních předpisů restitučních, rehabilitačních a o zmírnění křivd z období 25.2.1948 až do 1.1.1990, je třeba pojem osob blízkých vykládat s použitím ustanovení §116 občanského zákoníka.
Podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníka musí být učiněn svobodně, jinak je neplatný. O svobodný právní úkon nejde zejména tam, kde byl právní úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení nebo v důsledku psychického donucení, zvláště bezprávné výhrůžky.
Podle ustanovení §49 občanského zákoníka, došlo-li k uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má účastník právo od smlouvy odstoupit. Za tíseň je třeba považovat sociální, zejména hospodářský stav osoby, který na ni doléhá tak závažným způsobem, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle uzavře smlouvu, kterou by za normálních okolností neuzavřela.
Za všech těchto hledisek a výkladových závěrů, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, odvolací soud v podstatě vycházel. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěrům, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávnému právním závěru.
Přistoupil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože dospěl k závěru, že tu nejsou dány dovolatelem uváděné dovolací důvody podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) a d) občanského soudního řádu (v již citovaném znění), jak tyto dovolací důvody uváděl dovolatel.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. srpna 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu