ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1323.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1323/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání I. H., zast. Advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. listopadu 2000, sp.zn. 18 Co 233/2000 (v právní věci žalobkyně I. H., zast. advokátkou, proti žalovanému I. H., zast. advokátem, o určení, že povinnost žalovaného vyklidit byt není vázána na podmínku zajištění náhradního bytu ani ubytování, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 4 C 232/96), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. července 1999 pod č.j. 4 C 232/96-129 bylo určeno, že povinnost žalovaného vyklidit byt o dvou pokojích a kuchyni II. kategorie ve 4. patře domu 1492 v P., K. ulici č. 7 a jeho odevzdání žalobkyni uložená mu rozsudkem téhož soudu ze dne 10. července 1984, č.j. 4 C 287/84-6 není od tří měsíců po právní moci rozsudku vázána na podmínku přidělení náhradního bytu ani na podmínku poskytnutí náhradního ubytování. Zároveň byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 27.585,- Kč k rukám její právní zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud I. stupně takto po doplněném dokazování rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem v dané věci, který následoval po zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Obvodní soud vzal za prokázané, že od doby, kdy se žalobkyně na základě rozhodnutí soudu stala výlučnou uživatelkou sporného bytu, došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje jiné rozhodnutí o bytové náhradě pro žalovaného, než jaká mu byla přiznána rozhodnutím ve věci 4 C 287/84-5. Soud zjistil, že žalobkyně se od této doby stala nejprve nájemkyní a posléze vlastnicí předmětného bytu, bydlí však spolu se svojí rodinou v domku své tchýně. Ve sporném bytě bydlí žalovaný, který však žalobkyni za užívání bytu neplatí alikvotní částky. Žalovaný je vlastníkem jedné šestiny nemovitostí v katastrálním území V., obec P., většinový spoluvlastník těchto nemovitostí – bratr žalovaného – však nesouhlasí s tím, aby žalovaný spolu s ním a jeho rodinou nemovitost užíval. Žalovaný dále vlastní pětišestinový podíl na nemovitostech p. č. 937, 938 a 936 s domem č. ev. 185 v H. T. Vzhledem k tomu, že stavba byla zkolaudována jako rodinná vila a nebyla nijak následně rekolaudována, dospěl soud – i na základě poznatků zjištěných při místním ohledání – k názoru, že objekt může být žalovaným užíván k bydlení. Protože je již několik let většinovým spoluvlastníkem stavby a užíval ji i v předchozím období, jde žalovaným namítaný špatný stav této nemovitosti k jeho tíži.
Žalobkyně se – v souladu se zněním článku III odst 6 zákona č. 519/91 Sb. – domáhá určení, že žalovanému nepřísluší bytová náhrada přiznaná mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 pod č.j. 4 C 287/84-5. Žalovaný totiž užívá byt ve vlastnictví žalobkyně, přičemž mu nemůže být dána výpověď za neplacení adekvátních nákladů dle §711 odst. 1 občanského zákoníku, neboť tento není nájemcem tohoto bytu. Podobný postoj žalovaného je v rozporu s §3 odst. 1 obč. zákoníku. Obvodní soud proto vzhledem k tomu, že žalovaný má možnost jiného uspokojení jeho potřeby bydlení dospěl k závěru, že vázání vyklizení předmětného bytu na bytovou náhradu je nemorální a rozhodl se podané žalobě vyhovět.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. listopadu 2000 pod č.j. 18 Co 233/2000-165 rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnutí obvodního soudu změněno tak, že žalobkyni náhrada nákladů přiznána nebyla. Obdobně bylo rozhodnuto i ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování přezkoumal napadené rozhodnutí obvodního soudu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného do věci samé není důvodné. Jak vyplynulo z důkazů provedených před soudem prvního i druhého stupně, žalobkyně v řízení prokázala, že od doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí ukládající žalovanému povinnost vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního bytu či náhradního ubytování, došlo ke změně v poměrech žalovaného. V roce 1993 získal darem dvě třetiny nemovitostí v H. T. Právě zdejší dům ev. č. 185 byl přitom znaleckým posudkem P. K. ze dne 3. 3. 1991 posouzen jako rodinný domek ve smyslu ust. §128 zák. č. 40/1964 Sb. Žalovaný je rovněž vlastníkem jedné šestiny nemovitostí v P., což představuje značnou majetkovou hodnotu. Konečně soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně se v mezidobí stala z uživatelky bytu jeho vlastníkem a její práva k bytu byla značně posílena.
Odvolací soud shledal odvolání žalovaného důvodným pouze do výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně. Za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které není možné žalobkyni její právo na náhradu nákladů přiznat, soud uznal špatné mezilidské vztahy trvající mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podal žalovaný dovolání. Žalovaný je toho názoru, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 287/84. Žalobkyně získala předmětný byt do osobního vlastnictví podvodným jednáním. Objekt v H. T. rozhodně nelze celoročně užívat, a to vzhledem k jeho vybavení a stavu, ale i vzhledem ke zdravotnímu stavu dovolatele. Nejedná se o rodinný dům, stavba nemůže sloužit ani jako náhradní ubytování. Žalovaný odkazuje na znění §3 občanského zákoníku, podle kterého výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle §712 odst. 3 občanského zákoníku náleží rozvedenému manželovi minimálně náhradní ubytování, aniž by byl vznik tohoto práva jakkoliv vázán na majetkové poměry.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. b/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. b/, c/, d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Nelze se ztotožnit s námitkou dovolatele, který poukazuje na skutečnost, že v dané věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 287/84. Tento rozsudek, který nabyl právní moci 13. 8. 1984, vázal vyklizení bytu žalovaným na přidělení buď náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování. Takovéto alternativní rozhodnutí bylo v souladu s tehdejší soudní praxí, která konečné rozhodnutí o formě bytové náhrady přenechávala národním výborům. Tento pravomocný rozsudek však zůstal nerealizován a vztahuje se tak na něj článek III přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 519/91 Sb., konkrétně odstavec 6. Zákonodárce tímto ustanovením odstranil neurčitost (a tím i nevykonatelnost) podobných rozsudků tím, že dosavadní tituly pro výkon s dvěma druhy náhrady byly nadále považovány za rozsudky ukládající vyklizení bytu do náhradního bytu. Oprávněný, který by se tímto řešením cítil poškozen, dostal příležitost domáhat se žalobou zjištění, že povinný má nárok pouze na náhradní ubytování, popřípadě že nemá na náhradu nárok vůbec. Pokud žalobkyně svou žalobou ze dne 25. 11. 1996 využila této – legislativně zakotvené – možnosti, nemůže vůči jejímu postupu námitka věci již rozsouzené (res iudicata) obstát.
Jestliže žalovaný ve svém dovolání napadá další závěry soudu druhého stupně, nelze než konstatovat, že odvolací soud určitým způsobem zhodnotil výsledky provedeného dokazování a ke svým závěrům dospěl, aniž by se dopustil zjevné logické chyby. To platí i pro způsob posouzení změny majetkových poměrů žalovaného, který nemůže být hodnocen jakožto důvod nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. I zde totiž jde o výsledek hodnocení důkazů, které plně příslušelo odvolacímu soudu, jenž postupoval naprosto správně a nedopustil se v tomto směru žádné takové chyby, která by výsledky řízení zpochybňovala.
V řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat výsledky provedeného hodnocení důkazů a se zřetelem k tomu, že v dané věci nebylo ani shledáno – přestože to dovolatel namítal -, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které by nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezbylo, než dovolání žalovaného zamítnout, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo z uvedených důvodů shledáno správným (§243b odst. l o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., a §l5l odst. l o.s.ř, protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu