ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1349.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1349/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. V., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 2.3.1999, sp.zn. 30 Co 572/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 7 C 1086/91 ( žalobkyně M. V. proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, 128 10 Praha 2, Vyšehradská 16, o odškodnění podle zákona č. 119/1990.Sb), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočka v Liberci z 2.3.1999, sp.zn. 30 Co 572/98, i rozsudek Okresního soudu v České Lípě z 20.5. 1998, čj. 7 C 1086/91-108.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žaloba v této právní věci byla podána původně žalobcem V. P. ( který zemřel v průběhu řízení dne 24.6.1995), jehož dcerou a jedinou dědičkou je žalobkyně M. V., a to proti žalované České republice- Ministerstvu spravedlnosti ČR.
O této žalobě, domáhající se náhrady odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, rozhodl Okresní soud v České Lípě rozsudkem z 20.5.1998, čj. 7 C 1086/91-108. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 61.338,60 Kč s 3% úrokem za dobu od 20.6.1991 do 14.7.1994 a s 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 12.261,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i výrok o tom, že se zastavuje řízení ohledně částky 2.667 Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že právní předchůdce žalobkyně V. P., její otec, byl podle zákona č. 119/1990 Sb. zproštěn obžaloby, na základě níž bylo proti němu vedeno trestní řízení u bývalého Lidového soudu v Humpolci pod sp.zn. T 93/55 ; k uvedenému zproštění obžaloby došlo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3.6.1991, 2 Rt 405/90. V. P. bylo již dříve rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze 14.11.1984, 9 C 119/81 přiznáno odškodnění částkou 100.923,70 Kč. Podle zákona č. 119/1990 Sb. obdržel V. P. poté dále ještě úhradu 30.414 Kč. Nebylo však jmenovanému poskytnuto ničeho z částky 71.213,80 Kč, kterou si vydělal v období 1956 až 1960 za práci při výkonu trestu, o jejiž vyplacení požádal 11.12.1990. Podle názoru soudu prvního stupně bylo třeba vyplatit tutu peněžní částku žalobkyni po odečtení toho, co již bylo V. P. z ní za jeho života vyplaceno. Žalobní návrh žalobkyně shledal soud prvního stupně důvodným podle ustanovení §23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. Zastavení řízení ohledně částky 2.667 Kč bylo odůvodněno tím, že v tomto rozsahu žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného státu proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 2.3.1999, sp.zn. 30 Co 572/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Nedotčen zůstal výrok o zastavení řízení ohledně částky 2.667 Kč. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že částka 71.213,80 Kč, kterou otec žalobkyně V. P. si vydělal za práci při výkonu trestu odnětí svobody, byla použita celá na úhradu nákladů výkonu trestu odnětí svobody. Naopak z originálu dokladu - osobního a peněžního listu vyplynulo, že za dobu od 1.8.1956 do 16.11.1960 bylo na náklady výkonu trestu V. P. použito 216,30 Kč, přičemž zároveň z tohoto dokladu vyplývá, že v jednotlivých měsících bylo z příjmů žalovaného ukládáno na kapesné, uložné a nepravidelně byly strhávány příspěvky na podporu rodiny ; ze zprávy Věznice P. z 15.1.1998 pak vyplývalo, že během výkonu trestu bylo z pracovní odměny V. P., otce žalobkyně, zabaveno na úhradu nákladů výkonu trestu celkem 530 Kč. Z těchto zjištění dovozoval odvolací soud, že bylo-li V. P. poskytnuto odškodnění ze strany žalovaného podle ustanovení §23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. celkem 9.875 Kč, pak šlo o částku, která těmto skutkovým zjištěním odpovídala, když se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci vyššího nároku ; ustanovení §23 odst. 1 písm. c ) zákona č. 119/1990 Sb. vykládal odvolací soud tak, že podle něho je poskytována náhrada paušálem a byly-li skutečné náklady vyšší, musí to být bezpečně prokázáno a jsou-li náklady nižší než činí paušální náhrada, pak nedošlo k poškození na straně osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto odvolací soud v tomto případě, kdy vyšší náklady prokázány nebyly, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta. Ohledně výroku o nákladech řízení poukazoval odvolací soud na to, že žalovaný se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně vzdal a v odvolacím řízení mu náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 7.4.1999 a dovolání ze strany žalobkyně bylo u Okresního soudu v České Lípě podáno dne 28.4.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka vytýkala, že výsledný právní názor odvolacího soudu není správný a že tedy rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věci spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka pokládala za nespornou skutečnost, zjištěnou v této právní věci, že si V. P., otec žalobkyně, vydělal při zařazení do práce ve výkonu trestu částku 71.213,80 Kč, z níž však nic neobdržel a pokládal ji proto za náklady vynaložené z jeho strany na náklady trestního řízení, vazby a výkonu trestu ; proto požadoval náhradu této částky. K tomu co bylo V. P. poskytnuto jako odškodnění, bylo přihlíženo a bylo to odečteno, ale zůstala právě uvedená částka 71.213,80 Kč. Podle názoru odvolacího soudu, který dovolatelka pokládala za nesprávný, že totiž spočívá jen na žalobkyni, aby prokázala, že tato částka byla použita na náklady trestního řízení, vazby a trestu a že z ní V. P. nebylo nic poskytnuto, by tedy důkazní břemeno spočívalo jen na žalobkyni ; žalobkyně však naopak má za to, že tu důkazní břemeno spočívá na žalovaném. Dovolatelka poukazovala na to, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, umožňuje poskytnout rehabilitované osobě náhradu skutečně vynaložených nákladů na trestní řízení, vazbu a trest. Z částky, kterou si odsouzený vydělal ve výkonu trestu, mohly být použity finanční prostředky právě na uvedené náklady a zbývající část mohla být rehabilitována osobě vyplacena, když se o tento výdělek ve výkonu trestu zasloužil a když ve skutečnosti byl ve vězení neprávem.Věznice spravovaly uváděné finanční prostředky a rozhodovaly o tom, k jakému účelu se tyto prostředky použijí ; na nich záleželo respektování platných právní předpisů a nakládání s vydělanými penězi odsouzených ; je proto na státu, aby prokázal , jak bylo s uvedenou částkou naloženo, a doložit její vyúčtování. Finanční prostředky z výdělku odsouzeného byly v rukách státních orgánů a je tedy nesprávný právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně má prokázat, jak bylo s takovými finančními prostředky naloženo, a že má ona prokazovat, že odsouzený peníze nedostal. Tento výklad důkazního břemene vytváří situaci, že žalobkyně je v důkazní nouzi a žalovaný je tu v průběhu dokazování zvýhodněn.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným podle dosavadních předpisů anebo vydaným po projednání podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( tj. zejména podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka vytýkala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( v již citovaném znění ) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str 13 (45) /.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. ( ve znění zákona č. 45/1991 Sb.), které se projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
V tomto případě bylo již v žalobě, podané u soudu 3.7.1991, uvedeno, že V. P. si prací ve výkonu trestu vydělal 71.213,80 Kč, které mu nebyly vyplaceny ; v této žalobě bylo výslovně uvedeno, že žalobce i o tuto náhradu požádal. Soud prvního stupně ve svém rozsudku z 20.5.1998, čj. 7 C 1086/91-108, uvedl na str. 3 tohoto rozsudku, že žalobkyně i žalovaný " bez jakýchkoli pochybností potvrdil, že po dobu pobytu právního předchůdce žalobkyně ve vězení si tento muž vydělal částku 71.213,80 Kč a z této částky mu nebylo poskytnuto nic, ani za něho nebyly hrazeny případné pohledávky proti němu směřující a stát s celým tímto výdělkem naložil pro své účely a vyplatil V. P. z této částku pouze část ( 9.875 Kč )". Odvolací soud ve svém rozsudku z 2.3.1999, sp.zn. 30 Co 522/98, k tomu na str. 5 rozsudku uvedl: " Pokud žalobkyně tvrdí, že skutečně vynaloženými náklady je částka 71.213,80 Kč, kterou si V. P. ve vězení vydělal, neboť byla celá použita na tyto náklady a odsouzenému z ní nebylo vyplaceno nic, je na žalobkyni, aby prokázala, že tomu tak bylo". Odvolací soud tedy kladl důraz na to, zda v žalobě uvedená částka byla či nebyla zcela nebo zčásti " použita na náklady vazby, trestního řízení a trestu", jak to bylo v žalobě z 1.7.1991 uvedeno. V dovolání dovolatelky z 27.4.1999, podaném proti rozsudku odvolacího soudu, byl pak posléze uveden názor žalobkyně, že je na žalovaném, aby prokázal, jak bylo s penězi vydělanými V. P., otcem, žalobkyně, naloženo.
Odvolací soud se tedy v tomto případě zabýval ( na rozdíl od soudu prvního stupně) pouze tím, zda a v jaké výši došlo ze strany právního předchůdce žalobkyně - V. P. k zaplacení nákladů trestního řízení a nákladů vazby i výkonu trestu ( ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 písm. c/ zákona č. 119/1990 Sb). a dospěl k závěru, že nebylo v řízení prokázáno, že by tu byly tyto náklady zaplaceny částkou 61.338,60 Kč Protože však žalobkyně v řízení tvrdila především, že jejímu otci V. P. nebylo vyplaceno 71.213,80 Kč, a stejně jako on měla za to, že V. P. měl na tyto peníze právo ( když zároveň stejně jako V. P. vyslovovala své přesvědčení, že tyto peníze byly věznicí použity na zaplacení nákladů trestního řízení, vazby a výkonu trestu ), přičemž na požadavku vypořádání této částky v celém průběhu řízení trvala.
Jestliže tedy se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění které učinil soud prvního stupně, a to v tom smyslu, že nepokládal za rozhodné jen to ( na rozdíl od soudu prvního stupně ), že si V. P., právní předchůdce žalobkyně, vydělal za práci ve výkonu trestu uvedenu peněžní částku a z této částky mu nebylo nic poskytnuto, nýbrž to, že nebylo doloženo vynaložení této částky na zaplacení nákladů, které má na zřeteli ustanovení §23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., bylo nutné žalobní návrh posoudit z širšího hlediska po právní stránce, a to nejen z hlediska ustanovení §23 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž z hlediska celého ustanovení §23 zákona č. 119/1990 Sb. o odškodnění neprávem odsouzené osoby přiměřeným hmotným odškodněním ( srov. §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.), když také v §23 citovaného zákona je použito jen příkladného nikoli taxativního uvedení toho, co zahrnuje takové odškodnění poškozeného podle zákona č. 119/1990 Sb.
Bylo tu tedy na místě opakování dokazování provedeného soudem prvního stupně ( srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem ) po předchozím upřesnění žaloby žalobkyně v tom smyslu, jakého odškodnění se v tomto řízení vlastně domáhá ; případně mohl odvolací soud postupoval podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost v důsledku nedostatku důvodů jeho rozhodnutí.
Nemohl proto dovolací soud dospět jednoznačně k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný ( jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a že není dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( v již citované znění ), kterého se dovolatelka ve svém dovolání dovolávala.
Nezbylo tedy než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ( v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. ledna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová