ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1358.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1358/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání P. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26.2.2001, sp.zn. 44 Co 273/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp.zn. 6 C 1047/97 (žalobců 1. P. K. a 2. A. P., proti žalovaným: A. Okresnímu úřadu ve V., B. Ministerstvu zemědělství ČR, 110 00 Praha 1, Těšnov 17, C. České republice-Okresnímu úřadu ve V., a D. Obci K., o 419.272,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 15.12.1997, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jim 419.272,- Kč z důvodu náhrady za nemovitosti, které nelze vydat podle zákona č. 229/1991 Sb. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci byli spolu s M. K. (která zemřela 17.5.1997 a jejím právním nástupcem je žalobce P. K.) spoluvlastníky bývalé zemědělské usedlosti čp. 147 v K., s pozemky parc. č. 639/7, 639/8, 635/2, 635/3 a 639/9, které přešly na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. a později přešly ze státu do vlastnictví jiných fyzických osob. Z výsledků řízení u Pozemkového úřadu ve Vyškově (vedeného pod čj. PÚ 6567/92/2194) vyplynulo, že žalobci uváděné pozemky nelze vydat; žalobcům tedy přísluší finanční náhrada za tyto pozemky, které podle znaleckého odhadu z 2.6.1994, jež si dali žalobci pořídit, činí tato náhrada 419.272,- Kč.
Žalovaný Okresní úřad ve V. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v tomto občanském soudním řízení není pasívně legitimován, protože vůči žalobcům není v poměru povinné osoby. Z týchž důvodů navrhla zamítnutí žaloby žalobců i žalovaná Obec K.
Žalované Ministerstvo zemědělství ČR navrhlo rovněž zamítnutí žaloby žalobců s tím, že není povinnou osobou k poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; vyslovilo názor, že by za stát měl v daném případě v řízení vystupovat příslušný okresní úřad, přičemž náhradu za nevydávané pozemky by pak oprávněným osobám poskytl P. f. Č. r.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 8.9.1999, čj. 6 C 1047/97-29, byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl názor, že „stát tu byl posledním vlastníkem před převodem nemovitosti na fyzické osoby, takže povinnou osobou je tu okresní úřad, za nějž pak vydá náhradu P. f. ČR podle ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb.\". Soud prvního stupně byl i toho názoru, že nebyl-li Okresní úřad ve V. účastníkem řízení, které probíhalo ohledně pozemků uváděných žalobci u Pozemkového úřadu ve V. podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., nemohlo rozhodnutí vydané v tomto řízení nabýt právní moci a nezačala tedy běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., neboť náhrada za nevydané stavby je vázána právě na rozhodnutí vydané podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru, že žaloba žalobců byla podána předčasně; uvedený soud poukazoval i na to, že podle výsledků jeho zjištění nebyl žádný ze žalovaných vyzván k poskytnutí náhrady za nemovitosti, které nelze vydat. Soud prvního stupně vyslovil i ten názor, že tu povinnou osobou nemůže být žalované Ministerstvo zemědělství ČR, ani žalovaná Obec K. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl; výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce Petra Kašpara proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 26.2.2001, sp.zn. 44 Co 273/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve vztahu mezi žalobcem P. K. a žalovanými potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žalobce P. K. a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že neshledal odvolání žalobce P. K. důvodným. Odvolací soud zaujal právní názor, že v tomto případě byl posledním držitelem nemovitostí před jejich převodem ze státu na fyzické osoby, které nestíhala povinnost nemovitosti vydat, Národní pozemkový fond při Ministerstvu zemědělství (srov. k tomu §14 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), jehož právním nástupcem je stát - Ministerstvo zemědělství ČR a další přechod závazku už tu nebyl. Předpokladem vzniku nároku na náhradu za nevydané pozemky bylo ovšem uplatnění tohoto nároku v zákonem stanovené lhůtě (§16 odst. 3, §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.); v daném případě začala tato lhůta běžet dne 1.7.1993 a skončila 24.6.1999. Žalobci ve vymezené lhůtě nevyzvali stát o poskytnutí náhrady za stavby (28.12. a 31.12.1992 žádali „přiznání vlastnictví .... majetku našeho otce\" a 5.2.1996 žádali „náhradu za nevydané pozemky\"). Shledal tedy odvolací soud žalobci uplatněné právo prekludovaným. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu. V poučení na závěr svého rozsudku odvolací soud uvedl, že je proti jeho rozsudku přípustné dovolání „za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění po novele zákonem č. 30/2000 Sb., a to do dvou měsíců od doručení u soudu, který rozhodoval v prvním stupni\".
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci P. K. dne 25.4.2001 a dovolání z jeho strany bylo u Okresního soudu ve Vyškově podáno 19.6.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť byl přesvědčen, že tu jde o zásadní právní otázku, která nebyla dovolacím soudem dořešena a právní názor na řešení projednávané otázky nebyl dosud jednoznačně ustálen. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu se nevypořádalo s důvody jeho odvolání a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že výzva k poskytnutí finanční náhrady byla v daném případě podána včas dne 31.12.1992. Dovolatel setrvával na svém názoru, že povinnou osobou je v daném případě Okresní soud ve Vyškově, který by měl finanční náhradu poskytnout prostřednictvím P. f. ČR.
Podle názoru dovolatele neodpovídá skutečnosti uváděl-li odvolací soud, že žalobci vyzvali jen k náhradě za pozemky a nikoli za stavby a budovy bývalé zemědělské usedlosti; žalobci uplatnili u Ministerstva zemědělství ČR veškeré náhrady za nevydávané nemovitosti, ale byli poučeni, že jím bude zatím poskytnuta náhrada za pozemky, zatím co náhrada za budovy a zemědělské stavby bude řešena následně.
Odvolací soud poukazuje, podle názoru dovolatele, jen účelově na to, že v jedné z výzev žalobců bylo namísto slova nemovitosti použito slovo pozemky; v žádném případě z toho nelze, podle názoru dovolatele, dovozovat, že by se žalobci vzdali náhrady za stavby, které jim nemohly být vydány. V daném případě je jednoznačné, že výzva nemohla být uplatněna u nepochybného příslušného orgánu, když ostatně dosud nebylo ani soudem pravomocně vyřešeno, kdo v této právní věci je povinnou osobou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. Obě citovaná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. mají povahu kogentních (donucujících) ustanovení právního předpisu. Dovolací soud byl tedy nucen z nich vycházet.
V daném případě projednával dovolací soud odvolání žalobce P. K. ze 6.3.2000, podané proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově z 8.10.1999, čj. 6 C 1047/97-29. Při projednání tohoto dovolání měl tedy odvolací soud postupovat a rozhodovat o něm podle ustanovení dosavadních právních předpisů o občanském soudním řízení, tj. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
V případě vydání rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé bylo třeba mít na zřeteli úpravu obsaženou v ustanovení §239 odst. 1 i 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), týkající se přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, v ustanovení §240 a §241 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), týkající se podávání dovolání účastníkem řízení proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (včetně úpravy lhůty k podání dovolání) a v ustanovení §243c občanského soudního řádu (v již citovaném znění), týkající se přiměřeného použití ustanovení o řízení před soudem prvního stupně pro řízení u dovolacího soudu. Dovolací soud proto musel při svém posuzování důvodnosti dovolání dovolatele vycházet z ustanovení §239 odst. 1 a 2, §240 odst. 1 a 2 a §243c (v souvislosti s ustanovením §204 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Odvolací soud v daném případě v rozporu s ustanovením bodu 15 dvanácté části, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb. neprojednával odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému přede dnem účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních procesních právních předpisů a jmenovitě co do uvedení lhůty k případnému dovolání proti svému rozsudku nesprávně výslovně odkazoval účastníky řízení na odlišnou právní úpravu této lhůty v nyní platném ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Tento postup odvolacího soudu musel dovolací soud posoudit ve smyslu ustanovení §243c a ustanovení §204 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako nesprávné poučení o dovolání a o lhůtě k jeho podání. Posuzoval proto dovolací soud dovolání dovolatele jako dovolání včas podané, třebaže bylo učiněno po uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože šlo o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolací soud musel mít na zřeteli ustanovení §239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to v tom smyslu, že tu nedošlo k vyslovení přípustnosti dovolání ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani k tomu, že by žalobce P. K. uplatnil buď ve svém dovolání (ze 6.3.2000) proti rozsudku soudu prvního stupně z 8.10.1999, čj. 6 C 1047/97-29, anebo ve svém vyjádření při odvolacím jednání dne 26.2.2001 u Krajského soudu v Brně, jemuž byl přítomen (viz protokol o tomto jednání na čl. 45 spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp.zn. 6 C 1047/97), návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, tedy nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu (z 26.2.2001, sp.zn. 44 Co 273/2000).
Důvody přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nebyly dovolacím soudem v daném případě shledány a nebyly ostatně dovolatelem v jeho dovolání tvrzeny.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by dovolání dovolatele bylo v tomto případě přípustné podle ustanovení §237, §238 a §239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele svým usnesením jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 4 a 5 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu