ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1375.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1375/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ V. B. a B/ H. K., proti žalovaným 1/ J. P. a 2/ J. E., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 248/98, o dovolání první žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.1.2000, čj. 15 Co 30/2000, 15 Co 31/2000 - 93, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.1edna 2000, čj. 15 Co 30/2000, 15 Co 31/2000-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25.3.1999, čj. 6 C 248/98-54, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že na každou z nich přechází jednou polovinou vlastnické právo žalovaných k pozemku č. 106 v obci H., a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně A/ a k odvolání žalovaných usnesením ze dne 17.1.2000, čj. 15 Co 30/2000, čj.15 Co 31/2000-93, odmítl odvolání žalobkyně A/, a změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.375 Kč. Dalším výrokem uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 975 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání první žalobkyně bylo podáno opožděně. Konstatoval, že žádost žalobkyně A/ o prominutí zmeškání lhůty byla pravomocně zamítnuta usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8.12.1999, čj. 15 Co 814/99-87, a tímto usnesením byla již vyřešena také otázka, zda odvolání žalobkyně bylo podáno listinou ze dne 8.4.1999; přitom dospěl k závěru, že uvedená listina nebyla odvoláním, byť byla soudu prvního stupně doručena po vyhlášení rozsudku ve věci, jemuž však žalobkyně A/ nebyla přítomna. Odvolací soud uzavřel, že podání, jímž se žalobkyně A/ vyjádřila k okolnostem věci, nedává možnost považovat je za odvolání, nelze z něj ani vyčíst, zda si pisatelka v době jeho vyhotovení byla vědoma, že ve věci bylo rozhodnuto, a jak, o rozhodnutí soudu se ani nezmiňuje, a proto se soud toto podání nepokusil upřesňovat. Odvolání podané advokátem žalobkyně bylo opožděné, neboť rozsudek byl obecnému zmocněnci žalobkyně doručen dne 3.6.1999, odvolání bylo podáno na poště 28.6.1999, a žádosti o prominutí zmeškání lhůty nebylo vyhověno. Svá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud tím, že neshledal výjimečné předpoklady pro použití §150 občanského soudního řádu, neboť nelze uzavřít, že žalobkyně jsou nemajetné, a ani okolnosti věci nesvědčí pro to, aby byly zproštěny své zákonné povinnosti.
Usnesení odvolacího soudu, jež nabylo právní moci dne 1.2.2000, napadla žalobkyně A/, zastoupená advokátem, dovoláním, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 27.1.2000. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu a odůvodnila je tím, že proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání již 8. dubna 1999, tedy ve lhůtě, a podáním ze dne 28. června 1999 je pouze upřesnila ve smyslu §205 občanského soudního řádu. Uvedla, že nemá právnické vzdělání, a nevěděla tedy, jaké má mít odvolání ze dne 8. dubna 1999 náležitosti. Navrhla současně zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně. Na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 27.1.2000, v němž byla vyzvána k doplnění dovolání, podáním, jež došlo soudu prvního stupně 1.3.2000, v podstatě zopakovala obsah svého dovolání ze dne 27.1.2000 a dále v něm toto usnesení napadla odvoláním; v něm namítá, že její dovolání ze dne 27.1.2000 splňuje všechny zákonné náležitosti dovolání, a proto navrhla, aby odvolací soud zrušil v plném rozsahu usnesení Okresního soudu v Klatovech čj. 6 C 248/98 ze dne 27. ledna 2000.
K dovolání první žalobkyně podaly dne 25.2.2000 obě žalované vyjádření, v němž namítají, že dovolání je neúplné, neboť neobsahuje všechny zákonné náležitosti, především důvody, z jakých je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno. Dále vyjadřují názor, že dovolání je nepřípustné, neboť je jím napadáno nezpůsobilé (nepravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo podáno dne 27.1.2000, když právní moci napadené rozhodnutí nabylo dne 1.2.2000. Poukazují také na to, že dovolání není přípustné proti té části výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí s důvody dovolání, neboť „poučovací povinnost soudu podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu není neomezená, a ne každé podání, zaslané soudu, které je zcela nesrozumitelné, má být považováno za podání, na jehož vady by měl být jeho autor upozorňován a vyzýván k jejich odstranění“. Žalované proto souhlasí s názorem vysloveným v napadeném usnesení odvolacího soudu a navrhují, aby dovolací řízení bylo vzhledem k vadám v podání zastaveno. Pro případ, že bude odvolání ( správně zřejmě dovolání) projednáno, navrhují jeho zamítnutí.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen „OSŘ„).
Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, a je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) OSŘ, protože usnesením odvolacího soudu bylo odvolání odmítnuto. Námitka žalovaných, že dovolání je nepřípustné, protože bylo podáno přede dnem právní moci napadeného usnesení, nemá oporu v zákonu – časová možnost podat přípustné dovolání je omezena uplynutím lhůty od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tedy nejzažší časovou hranicí, lze je však nesporně podat i přede dnem právní moci vydaného rozhodnutí. Dovolání také nesměřuje jen do výroků o nákladech řízení, ale do výroku o zastavení řízení včetně souvisejících výroků o nákladech řízení. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelkou namítány. Důvody vedoucí první žalobkyni k dovolání jsou obsahově vymezeny, a jsou podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) a b) OSŘ.
Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu v mezích uplatněného dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní závěr odvolacího soudu ohledně posouzení podání žalobkyně ze dne 8.4.1999 neshledal dovolací soud správným. V dané věci není rozhodující, zda žalobkyně byla přítomna vynesení rozsudku soudu prvního stupně, a soud v případě podání odvolání ani nezjišťuje, zda a jak se odvolatel o rozsudku dozvěděl. Rozhodující je, že po vydání rozsudku došlo soudu prvního stupně podání žalobkyně A/, z něhož je patrné, že nadále stojí za svými nároky, které byly uplatněny u soudu. I když toto podání neobsahuje procesní návrh, a není jako odvolání označeno, bylo povinností soudu učinit si v této otázce jasno, aby nedošlo k porušení procesních práv účastnice. To, že soud na podání žalobkyně nijak nereagoval, je patrné ze spisu, v němž je ani nežurnalizoval. Tato jeho nečinnost je v rozporu s ustanovením §5 OSŘ, podle něhož je soud povinen poskytovat účastníkům poučení nejen o jejich procesních právech, ale i povinnostech, např. na výzvu soudu se jasně vyjádřit, co svým přípisem mínil. Soud je povinen písemnými projevy účastníků, které mu byly zaslány, se zabývat, a zjistí-li, že takový projev nesplňuje náležitosti stanovené pro každé podání v §42 odst. 4 OSŘ, musí s ním způsobem stanoveným zákonem naložit, tedy je povinen postupovat podle §43 odst. 1 a odst. 2 OSŘ. Závěr odvolacího soudu, že písemné vyjádření účastnice k věci není třeba upřesňovat, neboť stanovisko v něm popsané je soudu dostatečně zřejmé, považuje proto dovolací soud za chybné. Na vyjádření účastnice měl odvolací soud brát zřetel už s přihlédnutím k okolnosti, že bylo soudu zasláno po vyhlášení jeho rozhodnutí.
Nedostatek ve výkonu poučovací povinnosti soudu mohl pak vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, a představuje tak vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.
Na základě shora uvedených úvah dovolací soud shledal, že právní závěry odvolacího soudu nebyly správné, (§241 odst. 3 písm.d) OSŘ), a že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b) OSŘ). Proto jeho usnesení zrušil podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ. Podle ustanovení §243b odst. 2 OSŘ byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm odvolací soud rozhodne nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22.listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu