ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1381.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1381/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání V. B., zast. advokátem podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 12. 2000, sp.zn. 58 Co 336/2000 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 58 Co 336/2000 (v právní věci žalobce Městská část P., zast. advokátem, proti žalovanému V. B., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 100/96), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2000, sp. zn.
58 Co 336/2000 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. března 2001, sp. zn. 58 Co 336/2000, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. dubna 2000 č.j. 4 C 100/96-69 zamítl žalobu, která by žalovaného zavázala k vyklizení a odevzdání v petitu tohoto rozhodnutí specifikovaného bytu žalobci. Žalobce byl uznán povinným zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 5.750,- Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.
Soud prvního stupně takto – svým v pořadí třetím verdiktem v projednávané věci – rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tvrzením, že nájemkyní sporného bytu byla až do své smrti dne 31. 8. 1995 babička žalovaného, a že žalovaný (tehdy čtrnáctiletý) nesplnil podmínky pro přechod nájmu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku, protože s ohledem na svůj věk a sociální postavení nebyl schopen vést s babičkou společnou domácnost.
Obvodní soud po doplněném dokazování vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitostí se sporným bytem, že babička žalovaného, M. S., získala sporný byt výměnou v roce 1987, a že žalovaný – společně se svojí matkou – poskytoval M. S., jejíž zdravotní stav v roce 1995 nebyl dobrý, veškerou potřebnou péči, což potvrzovala nejen jeho matka, nýbrž i svědci, kteří byli ve věci vyslechnuti, a dále skutečnost, že adresu sporného bytu žalovaný nahlásil vedle adresy rodičovského bytu ve škole a že k úmrtí babičky došlo v době, kdy byli společně na chatě. Za tohoto stavu soud dospěl k závěru, že v den smrti své babičky s ní žalovaný sdílel společnou domácnost, a dovodil, že za neexistence vlastního bytu žalobce splnil podmínky upravené citovaným ustanovením občanského zákoníku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2000, č.j. 58 Co 336/2000-86 rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobci náhradu nákladů nepřiznal. Žalobci nebyla přiznána ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
Opravným usnesením ze dne 30. března 2001, č.j. 58 Co 336/2000-87 byl rozsudek odvolacího soudu opraven. Rozsudek městského soudu ve znění tohoto opravného usnesení rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak změnil, že žalovaný byl uznán povinným vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat sporný byt, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se ke dni úmrtí své babičky nestal příslušníkem její domácnosti. Jak vyplynulo z výpovědi matky žalovaného, V. B. byl svěřen do její výchovy, uplatňovala jej jako vyživovanou osobu a jeho otec s přihlášením syna na adrese sporného bytu nesouhlasil. Podle občanského průkazu vystaveného po úmrtí babičky byl žalovaný hlášen k trvalému pobytu na adrese matčina bytu a i podle vyjádření školy měl trvalé bydliště u své matky. Svědky potvrzený rozsah péče odpovídal tomu, že se žalovaný o svou babičku skutečně staral, avšak sama péče o blízkého příbuzného ve stáří a nemoci nemůže naplnit pojem společné domácnosti. Odvolací soud proto nesdílel názor soudu I. stupně, že žalovaný splnil vedle neexistence vlastního bytu i podmínku společné domácnosti se zemřelým nájemcem, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst. 1 věta prvá pro přechod nájmu bytu, avšak rozhodl, jak vyplývá z výroku rozsudku ze dne 8. 12. 2000, který pojal do písemného vyhotovení rozhodnutí jsa vázán jeho vyhlášeným zněním.
Odvolací soud, který – jak vyplývá z jeho výše uvedených závěrů – měl v úmyslu vyhovět žalobě požadující vyklizení sporného bytu žalovaným zřejmě pouhým nedopatřením vyslovil své rozhodnutí o věci samé ve znění, jež bylo v rozporu s jeho přesvědčením. Rozhodl proto následně usnesením ze dne 30. 3. 2001, čj. 58 Co 336/2000-87 o opravě rozsudku podle ustanovení §164 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř., za použití části dvanácté, hlavy I., bodu 11 zákona č. 30/2000 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění předpisů pozdějších, s tím, že nejde o změnu rozhodnutí a že zřejmá nesprávnost opravovaného výroku vyplývá především z porovnání jeho znění s jeho odůvodněním. Zřejmá nesprávnost je patrná i z výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jimiž nebyla věcně úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 ve spojení s §224 odst. 1 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve znění opravného usnesení podal žalovaný proti všem výrokům obsaženým v opravném usnesení dovolání, ve kterém vyjadřuje svůj nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu. Rozsudek Městského soudu v Praze vyhlášený při ústním jednání konaném dne 8. 12. 2000 je závazný a nezměnitelný. Pokud poté odvolací soud tento rozsudek opravným usnesením změnil, je tento postup podle dovolatele v rozporu se zákonem. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém by věc – vzhledem k závažnému pochybení Městského soudu v Praze - projednal a rozhodl jiný senát.
K tomuto dovolání podal žalobce vyjádření, ve kterém konstatuje, že žalobce ve svém dovolání neuvádí žádné konkrétní důvody v čem by tvrzená pochybení odvolacího soudu měla spočívat. Podle žalobce to naopak byla zamítavá rozhodnutí obvodního soudu, která ve svých právních závěrech nekorespondovala se zjištěními skutkovými, svědčícími o tom, že žalovaný nikdy se zemřelou nájemkyní M. S. ve společné domácnosti nežil. Po doplnění dokazování byla nutnost změny tohoto rozhodnutí rozsudkem odvolacího soudu zřejmá. Jelikož však při vyhlašování rozsudku městského soudu – který patrně přehlédl, že i třetí rozsudek obvodního soudu je zamítavý - došlo ke zjevnému formálnímu omylu, bylo třeba vzniklou situaci řešit zákonným procesním postupem, který žalobce inicioval, tj. vydáním opravného usnesení. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud, neodmítne-li odvolání jako nepřípustné, dovolání žalovaného zamítl.
Ačkoliv žalovaný ve svém dovolání cituje ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném po novele učiněné zákonem č. 30/2000 Sb., nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu i řízení jemu předcházející se spravovalo předpisy ve znění platném před touto novelou. Nejvyšší soud jako soud dovolací proto při posuzování dovolání v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. vycházel z dosavadních předpisů.
Dovolací soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), zabýval jeho přípustností. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně přípustné. Dovolací soud proto dovolání přezkoumal, a to v dovolatelem vymezeném rozsahu (napaden byl pouze změňující výrok ve věci samé, výrok o nákladech řízení zůstal nedotčen).
Dovolací soud dále nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., byl však nucen – v souladu s dikcí ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. – přihlédnout k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovýmto nedostatkům při aplikaci procesního práva soud přihlíží ex offo, tedy bez ohledu na to, zda je dovolatel uplatnil v dovolání.
Dovolací soud po posouzení věci dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem, které bylo završeno vydáním rozsudku, jehož výroková část je v příkrém rozporu s odůvodněním, je zatíženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, která nebyla řádně zhojena ani následným vydáním opravného usnesení. Nemohl proto dojít k přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 o.s.ř. zrušil.
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud i o nákladech řízení včetně nákladů řízení o dovolání (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., a §l5l odst. l o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.,v.r.
předseda senátu