ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1405.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1405/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. Ing. arch. J. M., 2. J. M. a 3. H. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19.1.2001, sp.zn. 9 Co 96/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 7 C 257/92 (žalobců Ing. arch. J. M., J. M. a H. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. Městu K., zastoupenému advokátkou, B. Bytovému podniku Města K., C. MUDr. Š. V., D. Ing. M. V., E. MUDr. V. B. a F. F. K., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 30.3.1992, aby rozsudkem soudu bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi Městským úřadem v K., jako prodávajícím, a manžely V., jako kupujícími, která byla registrována bývalým Státním notářstvím v Chomutově dne 19.2.1992 (pod sp.zn. R I 255/92) a týkala se převodu domu čp. 121 v K. s pozemky parc. č. 318, parc. č. 303 a parc. č. 304. Tyto nemovitosti patřily původně R. F., která jako osoba židovského vyznání byla deportována v roce 1942 do koncentračního tábora, odkud se nevrátila a byla prohlášena za mrtvou ke dni 16.4.1945. Žalobci jsou dědici této původní majitelky nemovitostí. Na tyto nemovitosti byla v roce 1948 uvalena národní správa. V roce 1955 byly tyto nemovitosti neprávem zapsány v pozemkové knize pro katastrální území K. jako vlastnictví Čs. státu - Domovní správa v K. Žalobci vyzvali písemně dne 24.4.1991 a 25.9.1991 Městský úřad v K. o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně. V průběhu řízení žalobci svůj žalobní návrh změnili a domáhali se vydání uvedených nemovitostí.
Žalovaní Ing. M. V. a Š. V. navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti uváděné žalobci získali platnou kupní smlouvou od státu, který je nabyl jako konfiskát podle dekretu č. 108/1945 Sb. na základě rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 1.3.1947, čj. 121/1947.
Bytový podnik města K. navrhl rovněž zamítnutí žaloby s tím, že kupní smlouva, uváděná žalobci, byla uzavřena Městským úřadem v K. a nikoli Bytovým podnikem města K.
Také ostatní žalovaní navrhli zamítnutí žaloby.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce Ing. arch. J. M. a H. K. a žalovaného Ing. M. V. jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 23.11.1999, čj. 7 C 257/92-58, byla zamítnuta žaloba žalobců Ing. arch. J. M., J. M. a H. K., aby žalovaným bylo uloženo vydat jim každému po jedné ideální třetině domu čp. 121 v K. a pozemků parc. č. 450, parc. č. 451 a parc. č. 318. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu K. náhradu nákladů řízení částkou 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno zejména na to, že „původní vlastnice R. F. byla podle shodného vyjádření účastníků řízení sestřenicí otce žalobců J. M. a H. K., takže žalobci nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., které tento příbuzenský vztah nestanoví jako zákonný předpoklad nároku oprávněných osob. Žalobci také neprokázali, že by byli dědici zůstavitelky R. F. anebo že se stali vlastníky v žalobě uvedených nemovitostí podle poválečných restitučních předpisů\". Proto byla žaloba žalobců zamítnuta; výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 19.1.2001, sp.zn. 9 Co 96/2000; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit (každému z jedné třetiny) žalovanému Městu K. na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; bylo rozhodnuto také, že další žalovaní nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu žalobci nejsou v této právní věci ve vztahu k zemřelé původní vlastnici nemovitostí dalšími oprávněnými, které má na zřeteli ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Z obsahu spisu bývalého Okresního soudu civilního pro Prahu-jih nebylo zjištěno, že by se žalobci stali dědici původní vlastnice R. F.; z tohoto spisu bylo také zjištěno, že tu nedošlo ke skončení restitučního řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se odvolací soud musel zabývat dalšími důkazy nebo tvrzeními pro jejich nerozhodnost pro rozhodnutí v této věci. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud také v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a v takovém případě lze dovolání podat do jednoho měsíce po jeho právní moci u soudu, který rozhodoval v prvním stupni\".
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení žalobce zastupoval, dne 10.4.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu v Chomutově podáno dne 7.5.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na to, co k tomu uvedl dovolací soud v odůvodnění rozsudku, a jako dovolací důvody uváděl, že řízení před soudy obou stupňů trpí závažnými vadami, které mohly mít a také měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly provedeny důkazy navrhované k prokázání skutečnosti, že žalobci jsou zákonnými dědici po původní vlastnici žalobci uváděných nemovitostí a tedy i oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a že jsou tu také zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl upozorněn na to, že soudu prvního stupně byly předloženy listinné důkazy, které však odvolací soud neměl v odvolacím řízení k dispozici, protože spis mu byl předložen s prázdnou přílohovou obálkou, čímž se odvolací soud nezabýval.
Dovolatel rovněž poukazoval na nesprávnost názoru odvolacího soudu, že tu je rozhodující, že tu nebylo prokázáno zahájení restitučního řízení podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. Podle názoru dovolatelů pro naplnění zákonného předpokladu podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/191 Sb. stačí existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podloženo minimálními skutkovými okolnostmi, že byl uplatněn.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný dne 23.11.1999 (čj. 7 C 257/92-58 Okresního soudu v Chomutově). Při projednávání tohoto odvolání měl odvolací soud postupovat podle bodu 15 hlavy první dvanácté části přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů.
Podle ustanovení občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné podat dovolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v případě, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Tyto zákonné předpoklady nebyly v tomto případě dány a nedošlo také k tomu, že by odvolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému rozsudku (§239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); dovolatelé také v řízení neučinili nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění); takový návrh nebyl obsažen ani v odvolání žalobců ke 14.12.1999 proti rozsudku soudu prvního stupně (viz čl. 61-62 spisu Okresního soudu v Chomutově, sp.zn. 7 C 257/92), ani v jeho písemném vyjádření ze 4.8.2000 (viz čl. 75-78 téhož spisu) a ani při jednání u odvolacího soudu dne 28.3.2000 nebo dne 12.1.2001 či 19.1.2001. Dovolací soud také neshledal důvody přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a tyto důvody nebyly ani dovolateli tvrzeny.
Protože tedy v daném případě nebyla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237, §238 ani §239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu