ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1460.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1460/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Zemědělského družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P. a 2) S. B., o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 129/2000-63, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2001, č.j. 20 Co 30/2001-88, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. 9. 2000 u Okresního soudu v Jičíně domáhal se žalobce vydání rozsudku o určení, a nájemní smlouva uzavřená dne 10. 1. 1996 mezi žalobcem a žalovanými, kterou žalovaní pronajali žalobci pozemek p.č. 46/5 v obci D. a katastrálním území H. D., je neplatná.
Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č.j. 4 C 129/2000-63, žalobu v plném rozsahu zamítl. Vyslovil závěr, že předmětná nájemní smlouva netrpí neplatností z žádného důvodu žalobcem uplatněných.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání, přičemž před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhla pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně připuštění dovolání „v otázce, zda interpretací podle §35 obč. zák. lze překlenout i takový nedostatek smlouvy, kdy pozemky jsou v ní uvedeny údaji, které nejsou v té době vedeny v katastru nemovitostí\".
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v této věci neprokázal žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedené nájemní smlouvy. Podle odvolacího soudu žalobci vadí stav, kdy žalovaní na něm stále požadují nájemné s odůvodněním, že podle §676 odst. 2 o.z. se nájem obnovil za týchž podmínek, jak byly sjednány dne 10. 1. 1996. Této situaci by logicky odpovídala reakce žalobce na tyto požadavky žalobce reagovat tak, že je přestane užívat a žalovaným je vrátí, když v hrubých rysech je mu známo, kde se pozemek žalovaných nalézá. Buďto totiž žalobce užívá sporný pozemek zcela nebo zčásti a pak jej stíhá povinnost platit žalovaným nájemné nebo částku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. z., nebo pozemek již vůbec neužívá a v takovém případě může tuto okolnostech namítat ve sporech se žalovanými, v nichž už byl žalován o platbu za užívání. V takových sporech tíží důkazní břemeno žalované. Samotný výsledek sporu o určení neplatnosti smlouvy by nezabránil žalovaným, aby nezávisle na takovém výsledku svůj nárok na placení nájemného či bezdůvodného obohacení uplatnili samostatnou žalobou.
Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že rozsudek odvolacího soudu není po právní stránce zásadní, jestliže nebylo rozhodováno podle žádného ustanovení, které by bylo výkladově sporné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost odůvodňoval ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podle dovolatele mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva dne 10. 1. 1996 ohledně pronájmu pozemku p.č. 46/5 v kat. území H. D. na období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1996 za 6 Kč za jeden metr čtverečný Po uplynutí doby nájmu se žalovaní domáhali placení nájemného i za další období s tím, že nájemní smlouva se obnovuje, a to až do té doby, dokud žalobce předmětný pozemek nevyklidí. Řízení ve věci sp. zn. 4 C 177/98 Okresního soudu v Jičíně bylo pak skončeno rozsudkem, jimž nájemcům bylo přiznáno nájemné za dobu do 1. 10. 1996 do 31. 5. 1998. Tento rozsudek byl potvrzen i v odvolacím řízení. Poté uplatnili žalovaní proti žalobci nárok i za další dobu užívání pozemku. Žalobce považuje za přiměřenou částku 1 - 2 Kč za jeden metr čtverečný za rok a obvyklé nájemné za ostatní plochy činí 0,50 Kč za jeden metr čtvereční ročně. Podle žalobce postupují žalovaní vůči němu šikanózně, požadovaná náhrada je nepřiměřená, takže mu nezbylo, než obrátit se na soud s návrhem na určení základní otázky, zda totiž vůbec smlouva mezi účastníky je platná. Názor odvolacího soudu považuje dovolatel za příčící se ustanovením hmotného práva (pokud jde o režim užívání pozemku a platnost nájemní smlouvy) i ustanovením procesního práva. Rozhodnutím o určovacím výroku by totiž mezi účastníky byl vytvořen pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků sporného řízení a mohl by se tak zcela předejít žalobě na plnění.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde. Rozhodnutí odvolacího soud nespočívá na posouzení otázek meritorní povahy, totiž tvrzených důvodů neplatnosti nájemní smlouvy podle ustanovení hmotného práva. Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na závěru, že z hlediska procesních ustanovení, jmenovitě ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. není v této věci dán požadavek naléhavého právního zájmu na určení na straně žalobce. Pouze ve vztahu k této (nikoliv však k otázce navržené k dovolacímu přezkumu žalobcem) může dovolací soud posuzovat správnost postupu odvolacího soudu z hlediska jeho rozhodnutí podle §239 odst. 2 o.s.ř., jímž odvolací soud dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
V rozhodnutí č. 17/19972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vysloven závěr, podle něhož naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o.s.ř. Uvedený závěr byl respektován a rozvinut soudní praxí, která dále dospěla k závěru, že skutečnost, že žalovaný uplatňuje proti žalobci majetkový nárok ze smlouvy, nezakládá sama o sobě naléhavý právní zájem na určení, požadovaném žalobcem, že je neplatná smlouva, od níž se tvrzený nárok odvíjí. Poukázat lze v této souvislosti rovněž na závěr usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93 publikované ve svazku č. 2 Sbírky nálezů a usnesení, II. díl, str. 205, podle něhož pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění.
Z uvedeného tak vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku přípustnosti určovací žaloby způsobem odlišným od ustálené judikatury. Podmínky pro připuštění dovolání v této věci podle §239 odst. 2 o.s.ř. tak nebyly dány. Žalobce netvrdí - a ostatně to z obsahu spisu ani nevyplývá - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by mělo za následek nejen přípustnost dovolání, ale i dovolací důvod podle §241 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Pak ovšem dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení procesního práva.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu