ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1509.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1509/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání I. Š., dříve J., důchodkyně, zast. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2001, sp.zn. 13 Co 420/2000 (v právní věci žalobce Město O., zast. advokátkou proti žalovaným 1. L. J. a 2. I. Š., dříve J, zast. advokátem, o změnu rozhodnutí o bytové náhradě, vedené pod sp.zn. 5 C 82/98 Okresního soudu ve Zlíně), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. března 2001 pod čj. 13 Co 420/2000-127 potvrdil v napadené části rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. listopadu 1999 pod čj. 5 C 182/98-82, pokud bylo určeno, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu v O., S. čp. 1178, uložená jim rozsudkem Okresního soudu v Gottwaldově ze dne 13. února 1987, čj. 7 C 18/87-l6, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 1987, sp.zn. 13 Co 150/87 není vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, a jímž byla žalovaným uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Krajský soud současně vyslovil, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že není pochyb v naléhavém právním zájmu žalobce domáhat se určení, že povinnost žalovaných vyklidit byt není dále již vázán na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování podle původního rozhodnutí soudu. Domáhat se tohoto určení nevylučuje ani ustanovení čl. III. bodu 6 přechodných ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje o. s. ř. a to u pravomocných rozhodnutí vyhlášených před nabytím účinnosti tohoto zákona (1.1.1992), jimiž byla povinnost vyklizení bytu vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradnímu ubytování, které se ve vykonávacím řízení nadále považují za rozsudky ukládající vyklizení bytu po poskytnutí náhradního bytu, když tato úprava pouze reaguje na změny zakotvené novelou občanského zákoníku a umožňuje tak soudu rozhodnout o charakteru bytové náhrady tam, kde o ní soud podle předchozí úpravy nerozhodoval. Žalovaným již nesvědčí žádný právní důvod užívání bytu, který zanikl počátkem roku 1988 na základě ve výroku citovaných soudních rozhodnutí a nelze jim proto, s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem (dlouhodobé řádné neužívání, devastace bytu, neplacení úhrad po dlouhou dobu) poskytnout větší ochranu při jejich vyklizení z bytu, než osobám, které by se takto chovaly jako nájemci bytu, kdyby se žalobce mohl domáhat u soudu přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle ustanovení §711 odst. 1 písm. c/, d/, případně h/ obč. zák., aniž by jim příslušela bytová náhrada (náhradní byt nebo náhradní ubytování podle §712 odst. 5 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná 2. I. Š., dříve J., s návrhem, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a s ním i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně byly zrušeny.
Dovolatelka vytýkala, že v řízení došlo k vadám podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o. s. ř., neboť „… žalovaná neměla v průběhu řízení možnost řádně jednat a došlo tedy k pochybení soudů obou stupňů při dokazování a podání návrhů ze strany žalované“. Žalovaná namítala, že soudy nevyslechly všechny svědky a že dále výslechem svědků a provedeným dokazováním byly vyvráceny skutkové a právní závěry, ke kterým dospěl soud prvého a druhého stupně, zejména, že zde nebyly důvody ke zrušení užívacího práva a dále, že bylo prokázáno, že k užívání bytu se váží i právní důsledky pro děti žalované, a to L. M., nar. 24.8.1964 a A. Š., nar. 9.9.1970.
Žalobce navrhl dovolání v celém rozsahu odmítnout jako účelové, nepravdivé, zavádějící a vycházející z nesprávných a mylných informací. Řízení u soudů nebylo postiženo žádnou vadou, ve věci bylo rozhodnuto správně, v souladu s dobrými mravy a spravedlivě. Věc byla i správně po právní stránce posouzena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto jsou v tomto usnesení uváděny ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Musel však přezkoumat, zda jsou dány důvody přípustnosti dovolání, protože dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrzen a nejde o žádný z případů, kdy by podle ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. bylo dovolání přesto přípustné.
Zbylo tedy přezkoumat, zda ve věci nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o. s. ř. , jak to uváděla dovolatelka.
Pokud jde o důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, dovolací soud zjistil, že o takovou vadu řízení se v předmětné věci nejedná. Dovolatelka, vystupující jako účastník řízení (žalovaná 2), způsobilost být účastníkem řízení měla a není žádný náznak, že by tomu tak nebylo. Pokud jde o další námitku, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, zjistil dovolací soud, že tato námitka není důvodná, protože v řízení před soudem prvního a druhého stupně byla všechna práva dovolatelky náležitě šetřena a zachována. Skutečnosti, na nichž se zakládá nespokojenost dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu nespočívají totiž v nedostatcích dokazování, k němuž dovolatelce prý mělo být odepřeno právo důkazy navrhovat a trvat na jejich provedení, ale v hodnocení důkazů, které – po přezkoumání dovolacím soudem – bylo soudy prvního a druhého stupně provedeno řádně a podle všech pravidel. Oba soudy hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Napadat hodnocení důkazů, pokud není dán některý z důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř. (závažná pochybení procesního charakteru) však není připuštěným dovolacím důvodem. Jestliže tedy i odvolací soud došel k řádně odůvodněnému závěru, že na základě podstatně změněných okolností je se zřetelem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (dobré mravy) namístě již netrvat na původně stanovené bytové náhradě, jde o výsledek hodnocení důkazů, k němuž byl podle procesních předpisů plně povolán a nelze jeho hodnocení přezkoumávat v řízení o dovolání.
Proto nezbylo než dovolání podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §218 odst. 1 písm. c/ o. s. .ř. odmítnout jako nepřípustné.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř. V souvislosti s ustanoveními §142 odst. 1 bylo však pro rozhodnutí o nákladech postupováno podle §150 o. s. ř.; za důvody hodné zvláštního zřetele bylo shledáno sociální postavení dovolatelky, zjištěné v souvislosti s její žádostí o osvobození od soudních poplatků podle prohlášení ze dne 17.5.2001.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu