ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1596.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1596/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání RNDr. J. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13.4.2001, sp.zn. 18 Co 42/200l, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 12 C 110/2000 (žalobkyně RNDr. J. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 42.134,70 Kč), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 13.4.200l, sp.zn. 18 Co 42/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 26.10.2000, čj. 12 C 110/2000-72.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
III.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 20.4.2000, sp.zn. 28 Cdo 164/99, byly zrušeny rozsudky Městského soudu v Praze z 26.6.-1998, sp.zn. 18 Co 15/98, i Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 6.10.1997, čj. 12 C 198/96-29, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Dovolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že z hlediska právního posouzení věci se nelze ztotožnit s názory soudů obou stupňů, které posuzovaly projednávanou právní věc jako žalobu o finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., třebaže ve svých rozsudcích dospěly shodně k závěru, že tu nešlo o převzetí majetku fyzické osoby (jehož součástí nebyla nemovitost) státem na základě soudního rozhodnutí, ale byly naopak toho názoru, že tu majetkové hodnoty, uváděné v žalobě žalobkyně, přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ , popřípadě písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. Soudy obou stupňů si tedy, dovozoval dovolací soud, neobjasnily dostatečným způsobem, kdo je tu povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1, popřípadě §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda Ministerstvo financí ČR anebo finanční odbor Obvodního úřadu Městské části P., jehož předchůdce (finanční odbor bývalého Obvodního národního výboru v P.) převzal vkladní knížky č. VK 15-77P316-4 a č. VK 15-820 184-3 tzv. Prémiového spoření s vklady 5.610,70 Kč a 34.868,- Kč, která uváděla žalobkyně ve své žalobě. Dovolací soud dále uváděl, že se soudy obou stupňů v této projednávané věci nezabývaly zevrubněji úvahou o právní povaze vkladních knížek, o něž tu v daném případě šlo, zda totiž jde nebo nejde o „věc\" ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (srov. §2 odst. 1 „vydání věci\", srov. §3 odst. 1 „věc přešla do vlastnictví státu\" a srov. i §5 odst. 3 „dohoda o vydání věci\"). Ve smyslu těchto ustanovení nebylo v rozporu s jejich zněním, aby tyto vkladní knížky byly pokládány za „věc\" ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. I v obecných předpisech se zákon zmiňuje o vkladních knížkách jako o věci (srov. např. §334 odst. 1 občanského soudního řádu o tom, že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí se „vkladní knížky … sepíší jako jiné věci\"). Dovolací soud poukazoval i na to, že v této souvislosti nebyla žalobkyně postupem podle ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu vedena k tomu, aby se vyjádřila, jaký žalobní návrh v této právní věci hodlá uplatňovat, zda tedy nárok na vydání věci podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nebo nárok na poskytnutí finanční náhrady za státu propadlé věci (podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.). Přitom bude třeba mít na zřeteli, dovozoval dovolací soud, že o nevyhovění vyzvě k vydání (§5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) vkladů na vkladních knížkách byla žalobkyně informována až přípisem Ministerstva financí ČR ze 17.5.1996, čj. 224/24 979/95. Dovolací soud posléze dovozoval, že nelze pokládat za názor odporující ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že by podle tohoto ustanovení bylo možné uplatňovat nejen nárok na vydání věci, ale také nárok na poskytnutí náhrady za věc, kterou již povinné osobě není možné vydat.
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl rozsudkem z 26.10.2000, čj. 12 C 110/2000-72, že žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ČR je povinna zaplatit žalobkyni 40.508,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ohledně částky 1.626,- Kč byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalované bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 11.020,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že při tomto dalším řízení soud prvního stupně již dokazování neprováděl a vycházel z výsledků dokazování při dosavadních zjištění stavu věci. Žalobkyně v roce l987 zůstala v zahraničí, byla za to odsouzena pro dříve trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody, ale i k trestu propadnutí majetku. Ještě dříve, než tento rozsudek nabyl právní moci, přikročil finanční odbor bývalého Obvodního národního výboru v P. k provedení realizačního opatření (sepsáním protokolu Rt 1/1373/87) ohledně dvou vkladních knížek č. VK-15-770316-4 a VK 15-820 184-3 s vklady 5.610,70 Kč a 34.898,- Kč; tímto realizačním opatřením přešly tyto vkladní knížky na stát podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku; při tomto realizačním opatření byly vkladní knížky posuzovány jako věci, takže je tu nutno vycházet z ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně je tu oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. podala (prostřednictvím svých rodičů, jimž udělila plnou moc) dne 5.4.1995 výzvu k vydání věcí u finančního odboru Obvodního úřadu Městské části P., který výzvu postoupil Ministerstvu financí ČR dne 11.4.1995, takže byla zachována lhůta k podání výzvy ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Za osobu povinnou k vydání věcí tu soud prvního stupně pokládal stát – Ministerstvo financí ČR ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 239/1991 Sb. Při uložení povinnosti státu zaplatit žalobkyni náhradu za vkladní knížky, převzaté státem se zůstatky 5.610,75 Kč a 34.898,- Kč, vycházel soud prvního stupně z právního názoru, obsaženého v rozsudku dovolacího soudu, vydaného v této právní věci, že totiž nelze vyloučit, aby podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. bylo možné uplatňovat nejen nárok na vydání věci, ale nárok na poskytnutí náhrady za věc, kterou již povinná osoba nemůže vydat.
Pokud šlo o žalobkyní požadovanou částku 26.626,- Kč, soud prvního stupně tento žalobní návrh zamítl, protože v řízení nebylo prokázáno, že by ohledně této částky (týkající se náhrady části nevyplacené mzdy) bylo vydáno bývalým Obvodním národním výborem v P. realizační opatření.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvolání České republiky-Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 13.4.2001, sp.zn. 18 Co 42/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v zamítavém výroku ve věci samé. Ve výroku vyhovujícím žalobě byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba o zaplacení 40.508,70 Kč byla zamítnuta a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud doplnil řízení konstatováním realizačního spisu Rp 1 1373/87 bývalého Obvodního národního výboru v P. Podle tohoto spisu byla pod položkou č. 3 realizována i pohledávka ve výši 1.626,- Kč, takže celkové příjmy z realizace propadlého majetku činily v daném případě 45.266,80 Kč; realizace pohledávky byla ukončena 23.5.1988.
Odvolací soud měl za to, že se žalobkyně i po úpravě svého žalobního návrhu domáhala nikoli vydání movitých věcí (když tento nárok nebyl individuálně specifikován), nýbrž se domáhala finanční náhrady za věci movité. To však neodpovídá ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že si soud prvního stupně nesprávně vyložil závěry dovolacího soudu uvedené v rozsudku o dovolání žalobkyně, který byl vydán 20.4.2000 pod sp.zn. 28 Cdo 164/99 Nejvyššího soudu. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že tu vzhledem k ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo možné finanční náhradu přiznat, protože toto ustanovení to neumožňuje, a to zejména nikoli co do analogického použití. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok žalobě vyhovující, a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok žalobu zamítající. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 15.6.2001 (stejně byl tento rozsudek doručen žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR) a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 28.6.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelka poukazovala na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu; dovolatelka měla za to, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce v rozporu s právními závěry dovolacího soudu, vyjádřenými v jeho zrušovacím rozsudku z 20.4.2000, 28 Cdo 164/99.
Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že se nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že si soud prvního stupně nesprávně vyložil právní závěry dovolacího soudu z 20.4.2000 ohledně aplikace ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ. Připomínala, že byla odsouzena v roce l987 pro dříve v trestním zákoně upravený trestný čin opuštění republiky, jehož skutková podstata byla, jak dovolatelka uváděla, v rozporu s článkem 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zveřejněného vyhláškou č. 120/1976 Sb., podle něhož každý může svobodně opustit kteroukoli zem, včetně vlastní země; žalobkyně proto má právo požadovat náhradu od státu, který ji zbavil protiprávně jejího majetku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlava první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle těchto dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také bod 15 dvanácté části hlavy první zákona č. 30/2000 Sb. ukládá odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud také v daném případě ve svém rozsudku z 26.10.2000 (sp.zn. 18 Co 42/200l Městského soudu v Praze) na uvedené přechodné ustanovení citovaného zákona správně poukázal.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývá, že podle jejího názoru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, text na str. 13 /45/).
V tomto případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc s použitím ustanovení §5 odst. 4 a §13 zákona č. 87/1991 Sb., která se této právní věci týkala a účastníci řízení na tato ustanovení také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Dovolací soud se právním posouzením této právní věci zabýval již ve svém rozsudku z 20.4.2000 (28 Cdo 164/99 Nejvyššího soudu) a dospěl k právním závěrům citovaným již shora v druhém odstavci tohoto odůvodnění. Zatím co soud prvního stupně vycházel ve svém rozsudku z právního závěru dovolacího soudu („Nelze pokládat za názor odporující ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že by podle tohoto ustanovení bylo možné uplatňovat nejen nárok na vydání věci, ale také nárok na poskytnutí náhrady za věc, kterou již povinná osoba nemůže vydat\"), odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru („Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá poskytnutí finanční náhrady za věci movité, je třeba vycházet z ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.\"). Odvolací soud tu nepostupoval v souladu s ustanovením §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož práv ní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. Neshledal proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu správným ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákona č. 30/2000 Sb.a měl také za to, že je tu dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění); přikročil tedy ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 téhož právního předpisu.
Soud prvního stupně vycházel, jak již uvedeno, z právního názoru dovolacího soudu na aplikaci a výklad ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ale dovolací soud dospěl k závěru, že je tu na místě použít i ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném znění), a přikročil také ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně z 26.10.2000 (čj. 12 C 110/2000-72 Obvodního soudu pro Prahu 9). Dovolací soud se neztotožnil s postupem soudu prvního stupně v řízení před ním, který sám tento soud formuloval v odůvodnění (na str. 3) tak, že „při dalším řízení soud prvního stupně již další dokazování neprováděl\". V tomto smysl nevycházel soud prvního stupně z toho, co bylo uvedeno v rozsudku dovolacího soudu z 20.4.2000 (28 Cdo 164/99 Nejvyššího soudu), že totiž „soudy obou stupňů si dostatečným způsobem neobjasnily, kdo je tu povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1, popřípadě §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda Ministerstvo financí ČR nebo finanční odbor Obvodního úřadu Městské části P., jehož předchůdce finanční odbor bývalého Obvodního národního výboru v P.) převzal vkladní knížky uváděné v žalobě žalobkyně\". Na objasnění této otázky, která je v této právní věci důležitá pro posouzení otázky pasívní legitimace na straně žalovaného subjektu, se soud prvního stupně zaměří v dalším průběhu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. října 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu