ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1690.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1690/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalovaných 1/ V. V. a 2/ M. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13.ledna 1999, sp.zn. 19 Co 522/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 342/95 ( žalobce Dr. V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ V. V. a 2/ M. V., o uzavření dohody o vydání nemovitosti) , takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 12.10.1995 (v průběhu řízení upravovanou ), podanou proti Bytovému podniku v P. a žalovaným V. V. a M. V., se domáhal žalobce vyslovení částečné neplatnosti dohody o vydání věcí ze dne 14.6.1991 ( kterou uzavřel Bytový podnik v P. s M. V. ohledně jedné ideální poloviny nemovitostí domu čp.384 a pozemku parc.č.847, které jsou zapsány v katastru nemovitosti pro obec P., katastrální území B.)( dále žádal, aby byla uložena povinnost Bytového podniku v P. uzavřít s ním dohodu o vydání této jedné poloviny nemovitosti. Uváděl, že darovacím prohlášením, podepsaným jeho otcem R. P. dne 31.10.1959 a jeho sourozenci V. P. a M. V. (každý vlastnil jednu ideální třetinu), darovali československému státu uvedené nemovitosti. Rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 31.10.1959, zn. Fin 3-P 131-133/59 Maš, pak byly nemovitosti převedeny do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. Darování bylo uzavřeno v tísní ve smyslu ustanovení §6 odst.1 písm.d) zákona č.87/1991 Sb. Dne 14.6.1991 M. V. požádala o vydání nemovitosti Bytový podnik v P. (nástupnickou organizaci uvedeného OPBH v P.), který její žádosti vyhověl a vydal jí dohodou jako původnímu spoluvlastníkovi spoluvlastnický podíl 1/3 a jako sourozenci spoluvlastníka zbývající 2/3. Žalobce až poté, co nálezem Ústavního soudu č.164/1994 Sb. byla podmínka trvalého bydliště zrušena, uplatnil svůj nárok na vydání jedné poloviny nemovitosti ( jednu třetinu po otci a jednu šestinu po bratru V. P.). Bytový podnik v P. včasnou výzvu odmítl s poukazem na skutečnost, že nemovitost byla vydána dohodou původní M. V., která zemřela a dědictví po ní nabyli synové V. a M. V.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že nemovitosti byly vydány jejich matce v souladu se zákonem č.87/1991 Sb. a oni jsou dědici po své matce. Dědictví po matce nabyli rozhodnutím bývalého Státního notářství Brno-město dne 26.11.1992, sp.zn. 1 D 814/92. Podle jejich názoru mohl žalobce uplatnit svůj nárok podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. vůči M. V. do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona. Samotná dohoda o vydání věci nemá právní nedostatky a není v rozporu s nálezem Ústavního soudu č.164/1994 Sb.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.června 1998, č.j. 342/95-105, žalobě zcela vyhověl( zavázal žalované k uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny nemovitosti a uložil jim, aby žalobci na nákladech řízení zaplatili 9.060,-Kč. Rozhodl tak, poté, co byl jeho rozsudek ze dne 5.listopadu 1996, č.j. 4 C 342/95-43, o zamítnutí žaloby o neplatnost dohody a o uložení povinnosti žalovaným vydat věc, zrušen usnesením Městského soudu v Praze sp.zn. 19 Co 219/97 ze dne 5.května 1997 k odvolání žalobce a po částečném zpětvzetí žaloby žalobcem ve vztahu k žalovanému Bytovému podniku v P. a ve vztahu k V. V. a M. V. změněn a předmětem sporu zůstalo uložení povinnosti žalovaných uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitosti.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně zjistil po doplnění řízení přípisem Ministerstva vnitra dne 21.5.1998, že příslušným k osvědčování státního občanství je podle §20 a §4 zákona č.40/1993 Sb.okresní úřad, příslušný podle místa trvalého bydliště, případně posledního trvalého pobytu osoby, jejiž státní občanství ČR se prověřuje. Žalobce prokázal svůj restituční nárok na jednu ideální polovinu nemovitosti a jeho postavení jako oprávněné osoby je rovnocenné s postavením obou dnešních majitelů nemovitostí. Nález Ústavního soudu č.2/1997 Sb. zrušil jako odporující Ústavě ČR ustanovení o jednoroční lhůtě uvedené v ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. Po provedeném dokazování soud žalobnímu návrhu po úpravách vyhověl a uložil povinnost žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věci tak, že žalovaný V. V. a M. V. vydají žalobci po jedné ideální čtvrtině uvedených nemovitostí. K námitce žalovaných, že nejsou osobami, proti nimž měla žaloba žalobce směřovat, soud prvního stupně uvedl, že M. V., které byly nemovitosti vydány, zemřela dříve, než žalobce mohl uplatnit svůj nárok, a žaloba proti zemřelé není přípustná. Soud prvního stupně byl přesvědčen, že dědicové mohou nabýt jen to, co právoplatně a oprávněně nabyl zůstavitel, a že majetkoprávní nároky, jež mohly být uplatněný vůči zůstaviteli, lze uplatnit i vůči dědicům v plném rozsahu, leda že by zákon výslovně takovéto uplatnění vylučoval. V řízení bylo prokázáno, že darovacím prohlášením ze dne 31.10.1959 R. P., V. P. a M. V., rozená P. Čs.státu darovali každý jednu ideální třetinu nemovitosti, (dům čp. 384 v P. - B.) se stavební parcelami. Rozhodnutím finančního odboru rady bývalého ONV v P., téhož dne byly nemovitosti převedeny do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P., jehož právním nástupcem byl Bytový podnik, s.p. v P. Na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené s Bytovým podnikem v P. byly nemovitosti vydány M. V. 14.6.1991 a po její smrti zdědili nemovitosti její synové - žalovaní každý jednou ideální polovinou. Žalobce uplatnil nárok dne 14.4.1995 jako jediný žijící syn původního vlastníka V. P., což doložil listinami i osvědčením o státním občanství.
O odvolání žalovaných ( kteří setrvali na již vznesených námitkách o zdědění nemovitosti s uvedením, že se na ně nevztahuje ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb., jež dává možnost uplatnit nárok u soudu pouze proti osobám, kterým byla věc vydána) rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 13.ledna 1999, sp.zn. 19 Co 522/98, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a uložil povinnost žalovaným zaplatit společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení žalobci částku 3.225,-Kč( připustil dovolání v otázce, zda povinnost vydat věc podle ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. přechází z osob, kterým byla věc vydána, na jejich dědice.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání není důvodné. Před soudem prvního stupně bylo prokázáno a mezi účastníky nebylo sporné, že nemovitosti, které jsou předmětem řízení, přešly na stát darováním v tísní ( §6 odst.1 písm.d/ zákona č.87/1991 Sb.). Žalobce je oprávněnou osobou jako syn jednoho původního spoluvlastníka a dítě sourozence druhého spoluvlastníka ( §3 odst.4 písm.c/ a e/ citovaného zákona). Žalobce své právo na vydání nemovitosti uplatnil včasnou výzvou dne 14.4.1995. Žalobce prokázal, že byl státním občanem České republiky jak k datu 1.10.1991, tak i k datu 1.11.1994 a příslušný státní orgán státní správy žalobcovo státní občanství ČR potvrdil. Pokud jde o přechod povinnosti podle ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. z osoby, které byla věc vydána na její dědice, tato povinnost je zakotvena v §5 odst.5 citovaného zákona ve vztahu a je závazkovým vztahem vzniklým na základě zákona. Je třeba vycházet z ustanovení §579 odst.1 o.z., podle kterého smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem by bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem( o tuto situaci tu však nejde( proto na žalované přešel děděním majetek včetně, ale i povinnosti k němu se vážící a z něho vyplývající. Závěr soudu prvního stupně v této otázce proto považoval za věcně správný a nepřihlédl k námitce žalovaných, kteří se dovolávali ustanovení §4 odst.2, které řeší zcela jinou situaci.
Přípustnost dovolání proti svému rozsudku odvolací soud odůvodnil otázkou zásadního právního významu řešení otázky přechodu povinnosti vydat věc podle ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb.z osoby, již byla věc vydána, na dědice.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 5.3.1999. Právní moc tento rozsudek nabyl 22.3.1999 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 12..4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení částí dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeným podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizaci zákona č.30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., (ve znění před novelizaci zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a odvolací soud vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V daném případě odvolací soud připustil výrokem svého rozsudku dovolání k výkladu otázky "zda povinnost vydat věc podle ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. přechází z osob, kterým byla věc vydána, na jejich dědice".
Ve vztahu k vymezení rozsahu dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání bylo třeba se v dovolacím řízení zabývat zejména tím, zda si odvolací soud správně vyložil ustanovení §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení §4 odst.2 téhož zákona.
Ve stanovisku uveřejněném pod č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno, že převodem ve smyslu ustanovení §4 odst.2 (in fine) zákona č.87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví nebo nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby ( týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst.1 téhož zákona) do výše nabytého dědictví, po případě do výše toho, co při vypořádání takto získali z toho majetku, jenž byl získán v rozporu s právními předpisy (platným v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění( str.118/252).
Z uvedeného tedy vyplývá, že tu přešla na žalovaného povinnost vypořádat se o spoluvlastnictví, které nabyli děděním, a to do výše toho, co nabyly v rozporu s právními předpisy. Žalobce uplatnil svůj nárok jako oprávněná osoba včas na vydání nemovitosti jako syn jednoho původního spoluvlastníka a dítě sourozence druhého spoluvlastníka, které přešly na stát darováním v tísní. Na základě dohody byly nemovitosti vydané v celém rozsahu jedné ze spoluvlastníků a po její smrtí je zdědili žalovaní každý jednou ideální polovinou. Nemovitost původně vlastnili tři sourozenci R. P. - otec žalobce, a jeho sourozenci V. P. a M. V., rozená P., každý jednou ideální třetinou.
Za tohoto stavu, když soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce a uložil povinnost žalovaným V. V. a M. V. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání každý jednou ideální čtvrtinou nemovitostí, zapsaných na LV 496 pro obec P., katastrální území B., tj. domu čp.384 a pozemku parc.č.847 (o výměře 1347 m2), a odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil, jeho rozhodnutí nelze považovat za nesprávné.
Z uvedených důvodů přikročil dovolací soud k zamítnutí dovolání uplatněného ze strany žalovaných a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, protože dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2001
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková