ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1694.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1694/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně A. O., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Bytovému podniku P., v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 296/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.7. 2000, č.j. 25 Co 47/2000-118, 25 Co 48/2000 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.4. 2001, č.j. 25 Co 47/2000-140, 25 Co 48/2000, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29.10.1993 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku ukládajícího žalovanému podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. povinnost uzavřít se žalovaným dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby. Podle tvrzení žaloby předmětné nemovitosti byly původně ve vlastnictví V. O., a to ke 3/4. V tomto rozsahu bylo mu vlastnické právo odňato podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Sb. Úředního listu, přičemž nemovitost nebyla vypořádána mezistátními dohodami. Původní vlastník V. zemřel, stejně jako jeho děti, a to J. J. (dne 29. 12. 1990) a syn J. O. (dne 18. 2. 1991). Obě tyto děti původního vlastníka jako osoby oprávněné vyzvaly podle zákona č. 403/1990 Sb. povinnou osobu žalovaného - k vydání nemovitostí, po podání výzvy však zemřely. Jediným dědicem J. J. byl J. O., jediným dědicem J. O. je žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.11.1994, č.j. 5 C 296/93-16, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala uplatnění výzvy k vydání věci u žalovaného.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28.4.1995, č.j. 18 Co 295/95-25, odvolání odmítl. Toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.1997, č.j. 3 Cdon 338/96-42 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 3.3. 1998, č.j. 16 Co 364/97-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně provést důkaz listinami (spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp.zn. 8 C 40/92, a dopisem ze dne 14.3. 1991) a zopakovat výslech svědka JUDr. I. B., to vše za účelem zjištění skutečností rozhodných pro posouzení nároků žalobkyně. V tomto směru vyslovil závěr, že není rozhodující podání výzvy samotnou žalobkyní, nýbrž zjištění, zda tato výzva byla podána původními oprávněnými osobami, t.j. J. O. a J. J.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 12.5. 1998, č.j. 5 C 296/93-66, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že některá z oprávněných osob podala výzvu v zákonem stanovené lhůtě k vydání věci. Písemná výzva ani její opis nebyly soudu předloženy a žalobkyně pouze nepřímo dovozovala, že k uplatnění výzvy došlo.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně odvolání, o němž Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.9. 1999, č.j. 25 Co 10/99-78 rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ten následně rozsudkem ze dne 22.6. 1999, č.j. 5 C 296/93-89, ve znění opravného usnesení ze dne 22.11.1999, č.j. 5 C 296/93-98, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala uplatnění výzvy k vydání věci u žalovaného.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 27.7. 2000, č.j. 25 Co 47/2000-118, 25 Co 48/2000, ve znění opravného usnesení ze dne 17.4. 2001, č.j. 25 Co 47/2000-140, 25 Co 48/2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě ohledně povinnosti žalovaného jako povinné osoby uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí týkající se ideálních 3/4 nemovitosti domu čp. 1303 se stavební parcelou č. 2928 a zahradou č. parcely 2929 v kat. území V., jak jsou tyto nemovitosti nyní zapsány u Katastrálního úřadu P. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že výzva k vydání sporných nemovitostí byla podána oprávněnými osobami ve lhůtě stanovené zákonem č. 403/1990 Sb., a to v období od 1.11. 1990 do 18.2. 1991. Odvolací soud zčásti převzal správná skutková zjištění soudu prvního stupně, která rovněž mezi účastníky nebyla sporná, o tom, že J. O. a J. J. (právní předchůdci žalobkyně) splňovali podmínky pro vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud by bylo prokázáno, že ve lhůtě stanovené tímto zákonem uplatnili u povinné osoby výzvu k vydání věci. Nebylo mezi nimi sporu o tom, že žalovaný Bytový podnik P., v likvidaci, by byl v tomto případě osobou povinnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil z provedených důkazů, že J. O. usiloval o navrácení sporných nemovitostí, sepsal výzvu k jejích vydání, o čemž svědčí i výsledky důkazu v podobě svědecké výpovědi tehdejšího právního zástupce JUDr. I. B. Stejně tak ze stanoviska Obvodního úřadu v P., vůči němuž byla dříve uplatněna žaloba na vydání sporných nemovitostí, vyplývá, že tento úřad zjistil, že výzva byla podána právě žalovanému. O tom, že žalovanému byla výzva doručena, svědčí i obsah dalších doložených písemností, které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku blíže zhodnotil. To se týká zejména obsahu dopisu ze dne 30. 11. 1990 adresovaného Obvodnímu bytovému podniku P., A. 18, podle něhož J. J. a J. O. žádali o převod nemovitostí čp. 1303 v P. na V., K. ul. 90. V dopise přesně označili nemovitosti, jejichž vydání se domáhali, uvedli důvod jejich převzetí státem i to, že nemovitosti původně patřily jejich otci V. O. Tomu podle odvolacího soudu odpovídala písemnost žalovaného, jmenovitě jeho dopis ze dne 14. 3. 1991 týkající se domu čp. 1303 v P., tř. W., jenž nepřímo svědčí o reakci adresáta jako povinné osoby na doručenou výzvu k vydání. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že v době od 1. 11. 1990 do 18. 2. 1991, kdy zemřel J. O., došlo k uplatnění nároků právních nástupců původního vlastníka vůči žalovanému jako povinné osobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř. Podle dovolatele není řádně identifikována věc, která má být žalovaným vydána. V odstavci I. návrhu předmětné smlouvy se žalobce domáhal vydání domu čp. 1303 se stavební parcelou č. 2828 a zahradou parcely č. 2929 v k.ú. V. V odstavci V. návrhu též dohody požadoval, aby katastrální úřad v oddíle B učinil zápis týkající se domu čp. 1303, zastavěné plochy - parcely č. 2928, zahrady- parcely č. 2929. Poukázal rovněž na skutečnost, že ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp.zn. 8C 40/92, nevyplynulo, že právní předchůdci žalobkyně J. O. a J. J. podali v roce 1990 výzvu k vydání sporných nemovitostí. Dále tvrdil, že z téhož spisu rovněž nevyplynulo, že výzva byla podána J. O. dne 29.12.1990 Bytovému podniku P. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným souzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly, nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Podle odvolacího soudu pro posouzení, zda výzva byla uplatněna oprávněnými osobami a ve lhůtě stanovené zákonem č. 403/1990 Sb., je rozhodující období od 1.11.1990 do 18.2.1991, kdy zemřel J. O. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje. Dovolací soud se proto shoduje se správností skutkových zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně unesla své důkazní břemeno a prokázala, že výzva k vydání předmětných nemovitostí byla podána oprávněnými osobami J. O. a J. J. ve lhůtě stanovené zákonem č. 403/1990 Sb., a to v období od prosince 1990 do února 1991.
Námitce dovolatele, týkající se nesprávné identifikace předmětných nemovitostí nelze rovněž přisvědčit., jelikož došlo ohledně znění dohody o vydání věci k odstranění zřejmé nesprávnosti v chybném označení v psaní (stavební parcely č. 2828, místo správného označení č. 2928), a to opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2001, č.j. 25 Co 47/2000-140, 25 Co 48/2000. Označení předmětných nemovitostí tak vychází ze stavu patrného v době uplatnění nároku oprávněné osoby, resp. v době zahájení řízení a z dostatečně srozumitelného označení předmětu vydání daného totožností předmětu vydání z hlediska označení parcelního čísla i příslušného katastrálního území.
Stejně tak neshledal dovolací soud důvodnou námitku nesoucí se k údajnému nedostatku pasívní legitimace na straně žalovaného v tomto sporu. Lze v tomto směru poukázat na výslovné znění §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., který status povinné osoby necharakterizuje okolností vlastnictví vydávaných nemovitostí, nýbrž tím, že jde o osobu (organizaci), která ku dni účinnosti zákona věc určenou k vydání, má ve své držbě. Okolnost, že touto osobou je žalovaný, byla mezi účastníky v řízení nesporná (§126 odst. odst. 4 o.s.ř.), takže odvolací soud důvodně z tohoto nesporného zjištění mohl vyvodit příslušné právní závěry.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu