ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1763.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1763/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání České republiky - Ministerstvu financí ČR, ll8 l0 Praha l, Letenská l5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.4.l999, sp.zn. 55 Co l04/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp.zn. 22 C 58/95 (žalobce J. T., proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR o 262.579,- Kč), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 29.3.l995, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 206.064,50 Kč (v průběhu řízení pak požadovanou částku 262.579,- Kč), a to jako finanční náhradu za dům čp. l26 v P. s pozemky parc. č. 275 a parc. č. 276, které patřily původně rodičům žalobce a přešly na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 3.2.l967, čj. Fin.3-PZ převod 8l/7l, vydaného podle zákona č. 7l/l959 Sb. Na domě čp. l26 měla být provedena rozsáhlá modernizace podle stavebního povolení odboru výstavby bývalého ObNV v P. 9.3.l989, čj. Výst.ll5/l9l l26 Bbč., k jejímuž dokončení však nedošlo. Žalobce vyzval dne l5.4.l99l písemně o vydání uvedených nemovitostí. Teprve z posudku znalce z ll.l0.l993 bylo zjištěno, že nedošlo ke zhodnocení nemovitostí, ale naopak k jejich znehodnocení. Proto po vydání nemovitostí podle zákona č. 403/l990 Sb. požádal žalobce o přiznání náhrady za toto znehodnocení, ale poskytnutí této náhrady bylo ze strany Ministerstva financí ČR odepřeno.
Ministerstvo financí ČR navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že žalobce požádal o finanční náhradu za znehodnocení nemovitostí až l6.ll.l993, tedy po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §l9 odst. 3 zákona č. 403/l990 Sb., takže jeho nárok zanikl.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l z l9.l0.l995, čj. 22 C 58/95-l2, byla žaloba žalobce zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z l2.6.l996, sp.zn. l3 Co l82/96, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že nárok žalobce je odůvodněn ustanoveními §l0 odst. 2 a §l4 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě nešlo o nárok, podle ustanovení §5 nebo podle ustanovení §l5 zákona č. 403/l990 Sb., jenž by musel být uplatněn v prekluzívní lhůtě podle ustanovení §l9 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. Nárok žalobce v daném případě bylo nutno posoudit podle ustanovení §l4 zákona č. 403/l990 Sb. a podle ustanovení §l9 odst. 3 zákona č. 403/l990 Sb., přičemž ustanovení §l9 odst. 3 citovaného zákona neobsahuje lhůtu prekluzívní, po jejímž uplynutí by nárok zanikl. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §22l odst. l písm. a/ občanského soudního řádu a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším průběhu řízení zabýval výší nároku žalobce, o níž dosud v řízení nebylo jednáno.
V dalším průběhu řízení provedl soud prvního stupně důkaz posudkem znalce z oboru odhadu nemovitostí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l z 9.3.l998, čj. 22 C 58/95-59, bylo žalovanému státu uloženo zaplatit žalobci 262.579,- Kč, zvýšených o l % za každý započatý měsíc ode dne 20.ll.l994 do dne poskytnutí peněžní náhrady, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení l06,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Pokud byla žalobcem požadována náhrada vyšší částkou, byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že náklady vynaložené na úhradu znalečného (3.920,- Kč) nese stát.
V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci byly vydány jím uváděné nemovitosti podle zákona č. 403/l990 Sb., přičemž se ve smyslu ustanovení §l4 odst. l téhož zákona domáhal peněžní náhrady za znehodnocení nemovitostí, vypočtenou podle stavu nemovitostí uvedeného v ustanovení §l0 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. Z provedeného znaleckého posudku soud prvního stupně dovodil, že dům čp. l26 v P. oproti stavu ke dni odnětí (3.2.l967) byl znehodnocen ke dni uzavření dohody o jeho vydání (l9.l.l994) a nelze jej užívat pro potřeby bydlení, výroby, obchodu nebo jiných služeb bez okamžité stavební úpravy (§l0 odst. 2 zákona č. 403/l990 Sb.); podle znaleckého posudku dospěl soud prvního stupně k vyčíslení finanční náhrady částkou 262.579,- Kč (tj. spolu se zvýšením o l % za každý započatý měsíc ode dne uplynutí lhůty uvedené v §l9 odst. 4 zákona č. 403/l990 Sb., a to ve smyslu ustanovení §l9 odst. 5 zákona č. 403/l990 Sb., ve znění zákona č. ll5/l994 Sb., do dne poskytnutí náhrady). Soud prvního stupně dále uváděl, že tu nejde o nárok, který by byl promlčen, neboť žalobce se teprve ze znaleckého posudku z ll.l0.l993 dověděl o znehodnocení domu čp. l26 v P. a vznikl mu nárok na zaplacení finanční náhrady. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §l42 odst. l a §l48 odst. l občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.4.l999, sp.zn. 55 Co l04/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku o věci samé, jímž bylo vyhověno žalobě žalobce a ve výrocích o nákladech řízení; ve výroku o věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 84,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti tomuto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že základní otázkou pro posouzení nároku žalobce bylo v daném případě posouzení charakteru lhůty uvedené v ustanovení §l9 odst. 3 zákona č. 403/l990 Sb. z hlediska včasnosti uplatněného žalobcova nároku. Odvolací soud byl v této otázce shodného názoru, který byl již uveden v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu (z l2.6.l996, l3 Co l82/96) a pak i v rozhodnutí soudu prvního stupně, že totiž v ustanovení §l9 odst. 3 zákona č. 403/l990 Sb. je sice uvedena lhůta šesti měsíců, není však v něm uvedeno, že by došlo k zániku práva oprávněné osoby neuplatněním nároku ve stanovené lhůtě. Ustanovení §l9 odst. 3 téhož zákona také neuvádí, že by tu šlo o lhůtu promlčecí a nelze tu použít podpůrně ani ustanovení občanského zákoníku o promlčení vzhledem ke zvláštní úpravě obsazené v zákoně č. 403/l990 Sb. Správným shledal odvolací soud i stanovení výše finanční náhrady v daném případě, při němž soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §l4 odst. l a 2 zákona č. 403/l990 Sb. a podle ustanovení §l0 odst. 2 téhož zákona a vycházel z odborných závěrů posudku znalce, provedeného v tomto občanském soudním řízení. Celková částka stanovená podle ustanovení §l4 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. tu činila 293.000,03 Kč, od níž byla odečtena cena vydané nemovitosti ke dni uzavření dohody o vydání věcí částkou 30.42l,40 Kč, takže náhrada činila částku 262.579,- Kč; také zvýšení náhrady (o l % za každý započatý měsíc) odpovídalo ustanovení §l9 odst. 5 zákona č. 403/l990 Sb. ve znění zákona č. ll5/l994 Sb. Proto odvolací soud učinil ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně jednak potvrzující výrok podle ustanovení §2l9 občanského soudního řádu a jednak konstatoval ohledně odvoláním nenapadeného výroku, že tento výrok zůstal nedotčen (§206 odst. 2 občanského soudního řádu). Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §l42 odst. l a §224 odst. l občanského soudního řádu.
Odvolací soud uvedl ve svém rozsudku i výrok o přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku; v odůvodnění svého rozsudku však konstatoval, že tu přípustnost dovolání vyplývá přímo ze zákona podle ustanovení §238 odst. l písm. b/ občanského soudního řádu, když v daném případě soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 9.6.l999 a dovolání bylo tímto ministerstvem podáno u Obvodního soudu pro Prahu l dne 25.6.l999, tedy ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dovolání žalovaného bylo navrhováno, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod bylo v tomto dovolání uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).
V dovolání bylo zdůrazněno, že jednou z nezbytných podmínek nároku na poskytnutí finanční náhrady je výzva k peněžní náhradě, doručená Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ve lhůtě stanovené v §l9 odst. 3 zákona č. 403/l990 Sb. V tomto ustanovení je obsažen odkaz, vyjádřený slovy "ve lhůtě uvedené v odstavci l" téhož ustanovení; ustanovení §l9 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. určuje nejen délku lhůty, ale i její prekluzi. Dovolatel měl za to, že nemůže obstát názor odvolacího soudu, založený jen na akceptaci odkazu pouze ohledně části citovaného ustanovení, když je tu odkazováno na celé toto ustanovení. Žalobce měl tedy v daném případě uplatnit svůj nárok do 2.5.l99l; jinak jeho nárok zanikl. Poskytnutí finanční náhrady po uplynutí uvedené lhůty by vedlo, podle názoru dovolatele, k bezdůvodnému obohacení na straně žadatele o finanční náhradu. V daném případě byla žádost žalobce o poskytnutí podle ustanovení §l4 zákona č. 403/l990 Sb. bývalému Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci doručena l9.ll.l993, tedy opožděně, takže nárok žalobce zanikl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu l7 zákona č. 30/2000 Sb.; podle tohoto ustanovení dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/l963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. l písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu l z 9.3.l998, čj. 22 C 58/95-59), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (z l9.l0.l995, čj. 22 C 58/95-l2) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z l2.6.l996, sp.zn. l3 Co l82/96), který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Dovolatel vytýkal rozsudku dovolacího soudu (Městského soudu v Praze ze 6.4.l999, sp.zn. 55 Co l04/99), že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §l9 odst. 3 zákona č. 403/l990 Sb. a podle ustanovení §l4 odst. l i §l0 odst. 2 téhož zákona; tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/l993 (na str. ll3 /247/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že lhůta uvedená v ustanovení §l9 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. je lhůtou prekluzívní, zatím co lhůta uvedená v ustanovení §l9 odst. 2 téhož zákona je lhůtou pořádkovou, jak vyplývá z ustanovení §22 odst. l a 2 zákona č. 403/l990 Sb.
Tento výklad vychází tedy ze závěru, že je třeba brát zřetel na to, že v právní úpravě obsažené v zákoně č. 403/l990 Sb. bylo shledáno potřebným výslovně rozlišit ty případy nároků, jejichž uplatnění je spjato s případným zánikem nároku, není-li uplatněn v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě, a na druhé straně případy ostatní, v nichž zákon č. 403/l990 Sb. nestanoví výslovně zánik nároku neuplatněného v zákonné lhůtě.
Z ustanovení §l0 odst. 2 a §l4 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. pak vyplývá, že tento zákon pamatuje také na rozlišení případů, kdy je peněžní náhrada poskytována za nevydávanou nemovitost, od případů, kdy oprávněné osobě přísluší "i peněžní náhrada" (viz §l0 odst. 2, in fine, zákona č. 403/l990 Sb.). Ohledně této druhé skupiny případů je nutno brát zřetel na ustanovení §l8 zákona č. 403/l990 Sb., v němž je stanoveno, že náhrada nepřísluší za nemovitost, o jejíž vydání (nikoli tedy o finanční náhradu) oprávněná osoba neprojeví zájem ve lhůtě uvedené v ustanovení §l9 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. Také ustanovení §l4 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. zdůrazňuje výzvu doloženou podle ustanovení §6 téhož zákona, tj. výzvu k vydání věci (srov. §6 odst. l a 2 zákona č. 403/l990 Sb.).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že odvolací soud pochybil, když při výkladu ustanovení §l9 odst. 3, §l0 odst. 2 a §l4 odst. l zákona č. 403/l990 Sb. vycházel z názoru, který slovnímu znění těchto ustanovení neodporuje a není v rozporu ani se vzájemnými souvislostmi mezi těmito uvedenými ustanoveními. Neshledal proto dovolací soud, že by rozsudek odvolacího soudu byl nesprávný (ve smyslu ustanovení §243b odst. l občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jak se toho domáhal dovolatel, a že by tento rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele (§243b odst. l a 5 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. ledna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková