ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1769.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1769/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. M. H., a 2. H. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 3. 5. 2001, sp.zn. 1 Co 210/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 22/2000 (žalobkyň M. H. a H. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 1. 12. 1999, 28 Cdo 588/98, byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze z 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Co 131/97, i rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 1997, čj. 34 C 31/97-44; věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze vynesl dne 18.5.2000 rozsudek čj. 34 C 22/2000-15, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobkyň, aby žalovanému bylo uloženo upustit od neoprávněných zásah do práva na ochranu osobnosti a zdržet se při své podnikatelské činnosti (v obchodním jméně, ochranné známce a při označování svých výrobků) užívání jména „T.“. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno,, že v řízení bylo doloženo, že žalobkyně jako dcery nakladatele J. T. daly „minimálně konkludentně“ souhlas s užíváním jméno „T.“ při společném podnikání M. H. a žalovaného M. M. Pokud žalobkyně a M. H. měli za to, že lze jednostranným úkonem změnit možnost užívání uvedeného jména v obchodním jméně žalovaného, byl soud prvního stupně toho názoru, že to z dohody o ukončení společného podnikání M. H. a M. M. nelze dovodit, takže uvedený soud měl za to, že žalovaný užíval jméno „T.“ ve svém obchodním názvu (jméně) po právu. Prvním porušením práva na ochranu jména zemřelého J. T. bylo až jednání žalovaného, když uzavřel dohodu o společné činnosti s další osobou, která neměla nic společného s J. T., jako spoluzakladatelem firmy T. a M., a to tak, že žalovaný začal v jím vydávaných knihách upozorňovat čtenáře, že název nakladatelství „T. a M.“ je nyní tvořen jmény R. T. a M. M. To však žalovaný učinil pouze v roce 1995 a od té doby již nikoli, a proto od této doby nebyl soudem shledán žádný protiprávní zásah do práva na ochranu osobnosti zemřelého J. T. ze strany žalovaného. Pokud však žalobkyně uplatňovaly svůj žalobní návrh, nekorespondoval tento návrh době a způsobu protiprávního zásahu do práva na ochranu osobnosti uvedeného zemřelého otce žalobkyň. Nebylo tedy možné, podle názoru soudu prvního stupně, stanovit povinnost žalovaného upustit od neoprávněných zásahů, které již netrvají a nehrozí. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyň jako nedůvodnou, protože požadovaný výrok rozsudku by nekorespondoval s dobou a způsobem jediného protiprávního zásahu (§13 odst. 1 občanského zákoníku), k němuž došlo v roce 1995. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 3.5.2001, sp. zn. 1 Co 210/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň neshledal odvolací soud důvodným. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která posuzoval jako správná. Sdílel také závěr soudu prvního stupně, že tu došlo k zásahu do práva na ochranu jména zemřelého J. T., otce žalobkyň, tím, že žalovaný uváděl v roce 1995 v knihách, vydávaných jeho nakladatelstvím, že název „T. a M.“ je tvořen nyní jmény R. T. a M. M.; avšak odvolací soud klad důraz na to, že tento neoprávněný zásah již netrvá a ani neexistuje bezprostřední nebezpečí jeho opakování. Proto nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, vyhovět žalobkyněmi uplatněnému zdržovacímu nároku. Pokud pak šlo o důsledky dohody o ukončení společného podnikání z 5.6.1992, uzavřené mezi žalovaným a M. H., měl odvolací soud za to, že z jejího obsahu nelze dovodit, že by v ní bylo sjednáno ukončení označení nakladatelství jmény „T. a M.“; odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyněmi daný souhlas s tímto označením nebyl vázán jen na období společného podnikání žalovaného s M. H. Žalobkyně tedy, podle názoru odvolacího soudu, neprokázaly v řízení splnění předpokladů pro vyhovění jejich žalobě o zdržení se protiprávních zásahů do práva na ochranu osobnosti ze strany žalovaného; proto byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 2.7.201 (stejně jako advokátu zastupujícímu žalovaného) a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 14. 8. 2001.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 16 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních procesních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.
V daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně vydán 18.5.2000 (pod čj. 34 C 22/2000-15 Městského soudu v Praze) a v rozsudku odvolacího soudu z 3.5.2001 (sp.zn. 1 Co 210/2000 Vrchního soudu v Praze) bylo poukázáno na ustanovení občanského soudního řádu „ve znění do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.“.
V občanském soudním řádu – v zákoně č. 99/1963 Sb. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) byla právní úprava dovolání obsažena v ustanovení §236 až 243d. Podávání dovolání bylo upraveno v ustanoveních §240 a §241 tohoto občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Jestliže tedy v daném případě nabylo rozhodnutí odvolacího soudu právní moci doručením jeho vyhotovení účastníkům řízení (jejich zástupcům na základě plné moci) dne 2.7.2001 a dovolání bylo podáno u soudu prvního stupně dne 14.8.2001, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty k podání dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání dovolatelek odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání podané opožděně.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. října 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu