ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1866.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1866/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. Š., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15.12.2000, sp.zn. 58 Co 171/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 9 C 160/96 (žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Blankou Šerákovou, advokátkou, proti žalované České republice-Ministerstvu obrany, zastoupenému Vojenským úřadem pro právní zastoupení, 160 00 Praha 6, Náměstí Svobody 471, o mimosoudní rehabilitaci), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 3.9.1995, v průběhu řízení upravovanou, aby rozsudkem soudu bylo určeno, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to vzhledem k době strávené ve vojenských táborech nucených prací ve dnech od 1.11.1952 do 29.11.1954.
Ze strany žalované bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že pro odškodnění uváděné v žalobě žalobce nejsou splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a to proto, že žalobce nevykonával vojenskou službu ve vojenských táborech nucených prací, když nebyl zařazen do pomocných technických praporů.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 22.10.1997, čj. 9 C 160/96-35, bylo určeno, že žalobce byl během své základní vojenské služby od 1.11.1952 do 29.11.1954 zařazen do pomocných technických praporů. Co do zbytku žalobního návrhu byla žaloba zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného státu – Ministerstva obrany Městský soud v Praze usnesením z 19.7.1998, sp.zn. 19 Co 235/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že dosud nebyly dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu odvoláním napadeného rozsudku. Soud prvního stupně bylo vytknuto, že vzhledem k obsahově rozdílným podáním žalobce z 31.3.1996, z 8.8.1996 a z 10.1.1997, učiněným vůči soudu v průběhu řízení, bylo nutno postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu a vyzvat žalobce k upřesnění žalobního návrhu a nikoli přikročit k vydání rozsudku i přesto, že nebylo dostatečně zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; bylo uloženo, aby v tomto dalším řízení soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu a vyzval žalobce k jednoznačné specifikaci žalobního návrhu. Odvolací soud v této souvislosti připomínal, že v občanském soudním řízení se lze domáhat, zda tu právní vztah nebo právo je anebo není, že však nelze navrhovat určení nebo konstatování skutkového stavu.
V dalším průběhu řízení připustil soud prvního stupně změnu žalobního návrhu žalobce a po doplnění dokazování konstatováním obsahu dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení i vyžádaných soudem, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem z 18.8.1999, čj. 9 C 160/96-105, že se zamítá žalobcův návrh na určení, že je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to za dobu strávenou ve vojenských táborech nucených prací v čase od 1.11.1952 do 29.11.1954. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobce nastoupil 1.11.1952 k výkonu základní vojenské služby u Posádkové správy ..., že vykonal základní vojenský výcvik a dne 12.12.1952 složil vojenskou přísahu; od 22.11.1952 byl přeřazen k 2. technickému praporu jako pracovník, a to až do 26.8.1953; od 3.7.1954 byl určen do funkce zdravotního instruktora (u 3. roty), 1.9.1954 byl povýšen na svobodníka; dne 1.11.1954 byl přeložen do zálohy, ale byl přidržen na vojenském cvičení do 29.11.1954, kdy byl propuštěn mimo činnou službu a v záloze byl určen na funkci zdravotníka. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobce nebyl zařazen do tábora nucených prací jako příslušník silničního praporu ženijního vojska, nebo jako příslušník pomocných technických praporů a vojenských báňských oddílů, neboť bylo v průběhu řízení prokázáno, že byl zařazen do 2. a 3. technického praporu a na toto zařazení se nevztahuje ustanovení §18 zákona č. 87/1991 Sb.; nemůže být tedy posuzován žalobce jako oprávněná osoba podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto byl žalobní návrh žalobce na požadované určení zamítnut. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 15.12.2000, sp.zn. 58 Co 171/2000, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Předmětem sporu mezi účastníky řízení bylo posouzení otázky, zda tzv. technické prapory (u kterých žalobce v období od 1.11.1952 do 29.11.1954 vykonával vojenskou službu) lze postavit na roveň výkonu služby u pomocných technických praporů, tedy službě ve vojenských táborech nucených prací ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a zda žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 citovaného zákona, tedy fyzickou osobou, které byla způsobena jiná křivda orgány státní správy, jejichž rozhodnutí byla zrušena podle ustanovení §16, §17 a §18 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně v tom, že vycházel bez dalšího z toho, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení rozsudkem soudu. Pokud šlo o otázku, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když strávil ve vojenských táborech nucených prací, jak měl za to, dobu od 1.11.1952 do 29.11.1954, byla tato otázka posuzována soudem prvního stupně i odvolacím soudem nejen podle účastníky předložených listin, ale i na základě výpovědi samotného žalobce. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že technické prapory (jako zvláštní vojenské jednotky, u nichž žalobce vykonával vojenskou službu) nelze považovat za tábory nucených prací, jak to vyplývá z výslovné právní úpravy obsažené v ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., takže nebylo prokázáno, že by žalobce byl jako „politicky nespolehlivá osoba“ zařazen do vojenských táborů nucených prací a že by tedy na něj dopadalo ustanovení §14 odst. 2 téhož zákona.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 20.2.2001, tímto dnem nabyl právní moci a dovolání proti němu bylo podáno žalobcem 16.3.2001 u Nejvyššího soudu; doplnění a upřesnění dovolání bylo učiněno podáním z 11.9.2001, sepsaným advokátkou, jež byla žalobci pro řízení u dovolacího soudu ustanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 7.6.2001, čj. 9 C 160/96-190. Dovolání bylo tedy podáno ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Jako dovolací důvody uplatňoval dovolatel ty důvody, které byly uvedeny v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel uváděl, že v řízení navrhoval předložení jeho osobního spisu ze strany Ministerstva obrany. Tento spis se však ztratil, takže byly předloženy jeho fotokopie, a to jen fotokopie evidenčního listu brance, záznamu o službě a evidenčního listu k vojenské knížce; ohledně těchto listin uváděl, dovolatel, že je „nemůže označit jinak než jako falsifikáty“. Mezi obsahem těchto listin samotných jsou rozpory v údajích o službě u útvarů i v osobních údajích. Pokud odvolací soud vycházel ze stanoviska, vypracovaného Historickým ústavem Armády ČR (č. 807/2000-124) k postavení a úkolům technických praporů v organizaci armády v letech 1951-1956, byl dovolatel toho názoru, že nejde o objektivní, nestranný důkaz; dovolatel jej hodnotil jako soukromý názor zpracovatele tohoto stanoviska.
Dovolatel poukazoval dále na to, že ze strany žalované bylo v řízení prosazováno účelové stanovisko, že tu byl rozdíl mezi pomocnými technickými prapory a technickými prapory, spočívající údajně v tom, že u technických praporů sloužili občané posuzovaní tehdy jako „politicky spolehliví“ na rozdíl od osob zařazovaných do pomocných technických praporů. Dovolatel zdůrazňoval, že technické prapory byly vojenskými tábory nucených prací a jediným rozdílem tu byla délka služby, která u technických praporů byla dva roky a jeden měsíc, zatím co u pomocných technických praporů byla tato doba stanovena na neurčito. Dovolatel vyslovoval svůj názor, že splňoval podmínky pro mimosoudní rehabilitaci, protože byl z branných sil převeden k výkonu vojenské základní služby do vojenských táborů nucených prací; byl rovněž označen za tehdy politicky nespolehlivého, přičemž takto sloužil v rozhodném období 1948-1954.
K výkladu ustanovení §18 zákona č. 87/1991 Sb. dovolatel dovozoval, že pomocné technické prapory a technické prapory jsou jedno a totéž a spadaly pod jedno vedení – Velitelství vojenských pracovních jednotek a oba tyto druhy praporů byly vojenskými tábory nucených prací, takže tu není třeba vůbec prokazovat, zda osoby do nich zařazené byly či nebyly tehdy označovány jako politicky nespolehlivé.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozsudkům odvolacích soudů, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu bylo v daném případě, když dřívější rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 6 z 22.10.1997, čj. 9 C 160/96-35) byl zrušen usnesením odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z 19.7.1998, sp.zn. 19 Co 235/98) a poté bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 18.8.1999, čj. 9 C 160/96-105) rozhodnuto odlišně a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Dovolatel poukazoval na dovolací důvod, který mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že totiž řízení v této právní věci je postiženo vadou (a to jinou vadou, než byly vady uvedené v §237 občanského soudního řádu), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě z obsahu spisu (sp.zn. 9 C 160/96 Obvodního soudu pro Prahu 6), ale ani z obsahu dovolání dovolatele nevyplynulo nic konkrétního, co by přesvědčivě dokládalo, že by řízení o této právní věci bylo postiženo určitou, blíže vymezenou vadou v postupu v řízení, která mohla mít skutečně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále poukazoval na dovolací důvod, který mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že totiž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadné nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (později 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly v hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
V daném případě dovolací soud neshledal, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu naopak vyplývala. Výtky dovolatele v této souvislosti jsou ve své podstatě výtkami proti hodnocení důkazů soudem, jež ovšem ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu ze zákona soudům náleží a výtky nesprávného hodnocení důkazů nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod (srov. §241 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Pokud dovolatel ještě namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pak dovolací soud vycházel z toho, že nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud použije na posouzení projednávané právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §14 odst. 2 a §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona v oblasti správních vztahů (viz hlavu druhou části druhé zákona č. 87/1991 Sb.) rovněž fyzické osoby, jímž byla způsobena jiná křivda (tj. jiná křivda než přechod jejich věcí do vlastnictví státu podle ustanovení §14 odst. 1 citovaného zákona), jejichž rozhodnutí jsou zrušena podle ustanovení §16, §17 a §18 zákona č. 87/1991 Sb. a na základě protestu podaného podle ustanovení §31 téhož zákona.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se zrušují rozkazy, kterými byli občané označení za politicky nespolehlivé zařazeni v letech 1948 až 1954 do vojenských táborů nucených prací po dobu základní vojenské služby a výjimečného vojenského cvičení podle §39 zákona č. 92/1949 Sb. (branného zákona). Za vojenské tábory nucených prací se pro účely tohoto zákona (zákona č. 87/1991 Sb.) považují silniční prapory ženijního vojska, zřízené od 2.8.1948 do 1.9.1950, a pomocné technické prapory a vojenské báňské oddíly, jejichž příslušníci byli na důlní práce odvedeni od 25.2.1948 do 1.9.1950 a pracovali v dolech nejméně 12 měsíců bez předepsaného pravidelného střídání.
Ke zrušení rozkazů uvedených v §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dochází přímo ze zákona a zmírnění vzniklých křivd je pak upraveno v ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Ustanovení §18 odst. 1, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. obsahuje již i výklad pojmu „vojenské tábory nucených prací“; v tomto výkladu je stanoveno: „Za vojenské tábory nucených prací se pro účely tohoto zákona považují silniční prapory ženijního vojska zřízené od 2.8.1948 do 1.9.1950 a pomocné technické prapory a vojenské báňské oddíly, jejichž příslušníci byli na důlní práce odvedeni od 25.2.1948 do 1.9.1950 a pracovali v dolech nejméně 12 měsíců bez předepsaného pravidelného střídání“. Ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. pak ještě ve své větě třetí obsahuje také i další výklad pojmu oprávněných osob podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když se tu uvádí: „Příslušníci vojenských báňských oddílů se považují za osoby oprávněné podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., i kdyby nebyli do vojenských báňských oddílů zařazeni na základě rozkazů“.
Zákon č. 87/1991 Sb. (a to i v novelizovaném znění provedeném zákonem č. 247/1992 Sb.) pokládal tedy za potřebné přímo v tomto svém ustanovení podat slovní i obsahový výklad pojmu „vojenské tábory nucených prací“. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neobsahuje žádné ustanovení o tom, že by se správní vztahy (ani jiné vztahy), které nejsou zvlášť upraveny tímto zákonem, řídily ustanovením tohoto zákona, jež upravují vztahy obsahem i účelem nejbližší (analogie). Také v právních závěrech, obsažených v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zatím co do výkladu pojmu „vojenské tábory nucených prací“ pamatováno jen na bývalé pomocné technické prapory (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákon č. 87/1991 Sb. a ani souvisící předpisy správního práva, případně občanského práva, nedávají obecným soudům možnost širšího výkladu ustanovení §14 odst. 2 a §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., k němuž v podstatě směřuje dovolání dovolatele v daném případě; nebylo možné přihlížet ani k některému, existujícímu ústavněprávnímu výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jenž by vyplýval případně z nálezu či usnesení Ústavního soudu ČR, které by se týkaly uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Nebylo tedy možné přesvědčivě dospět k závěru, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, bylo možné shledat opodstatněnost dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tj že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když dovolací soud neshledal, že by tu byly dány dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ téhož právního předpisu, na která dovolatel poukazoval.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. listopadu 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu