ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1894.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1894/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání J. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.11.1998, sp.zn. 13 Co 360/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 121/97 (žalobce J. N. proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 6.11.1998, sp.zn. 13 Co 360/98, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 7.4.1998, čj. 13 C 121/97-29.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 28.2.1994, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za ideální polovinu shořelého domu čp. 840 ve V. s pozemkem parc. č. 389/3 ve V., a to částkou 100.000,- Kč. V žalobě bylo uvedeno, že původními spoluvlastníky těchto nemovitostí byl žalobce a jeho bratr V. N., každý jednou polovinou. Ideální polovina nemovitostí, jež patřila V. N., propadla státu na základě rozsudku bývalého Krajského soudu v Olomouci, vydaného v trestním řízení vedeném pod sp.zn. T 6/56; usnesením Krajského soudu v Ostravě z 31.1.1991, sp.zn. 2 Rt 51/91, došlo k rehabilitaci V. N., který zemřel v roce l985 v exilu ve Š. Druhá ideální polovina uvedených nemovitostí byla vyvlastněna rozhodnutím odboru výstavby bývalého Okresního národního výboru ve V. z 11.2.1958, čj. Výst. 26/768/58, za náhradu 30.l00,- Kč; nemovitosti převzalo družstvo D., které je pak prodalo Lidovému družstvu t. v. V. Jako důvod vyvlastnění nemovitostí bylo uvedeno "provedení investiční výstavby provozovny" za účelem rozvoje dřevozpracující výroby; tomuto účelu však obytný dům čp. 840 ve V., ani stavební parcela, na níž je dům postaven, nikdy nesloužily. Dům čp. 840 ve V. posléze v roce l982 vyhořel a na vyvlastněných pozemcích byla postavena nová provozovna. Žalobce se poskytnutí náhrady za uvedený spoluvlastnický díl na nemovitostech domáhal, ale bezvýsledně.
Ministerstvo financí ČR navrhlo za stát zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uvedené nemovitosti byly vyvlastněny za náhradu a sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny. Vyvlastněná ideální polovina nemovitostí, která patřila žalobci, nepřešla na stát, protože k vyvlastnění tu došlo ve prospěch družstva D. P.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka řízení, vyslechl svědky P. N., L. F., J. F. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 7.4.l998, čj. l3 C 121/99-29, bylo jako mezitímním rozsudkem rozhodnuto, že "základ nároku žalobce je opodstatněn"; bylo také rozhodnuto, že "o výši plnění a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem".
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce pokládal tento soud za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde o původního vlastníka ideální poloviny nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce; tyto nemovitosti nelze však oprávněné osobě vydat, protože dům čp. 840 ve V. shořel v roce l982 a pozemek parc. č. 389/3 je zastavěn. Soud prvního stupně měl za to, že jsou v daném případě splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. i/ zákona č. 87/l991 Sb., protože uvedené nemovitosti byly vyvlastněny sice za náhradu, ale nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny. Soud prvního stupně tu poukazoval na to, že dům čp. 840 ve V. se zastavěnou parcelou nesloužily k dalšímu provádění investiční výstavby v sousedící továrně na výrobu nábytku; uvedený dům nesloužil provozu továrny a neměl nic společného s uskutečňováním výhledových plánů výroby a rozvoje závodu. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že při vyvlastnění uvedených nemovitostí podle dříve platného zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, šlo "o zneužití ustanovení tohoto zákona", protože tu nešlo o vyvlastnění uvedených nemovitostí k uskutečnění jednotného hospodářského plánu či zastavovacího plánu, ani k provedení asanací. Nemovitosti byly vyvlastněny pro potřeby D., lidového družstva, a nepřešly tedy přímo na stát, ale při vyvlastnění továrního objektu (provozovny č. 328), sloužícího výrobě nábytku, šlo o továrnu, podléhající tehdy jednotnému hospodářskému plánu, takže okolnost, že továrna (a s ní i obytný dům čp. 840) se stal předmětem vlastnictví družstva a nikoli státu, tu neměla praktického významu a bylo třeba toto vyvlastnění posuzovat jako případ, kdy věc přešla v rozhodném období na stát. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že jsou tu zákonné předpoklady k poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, ve smyslu ustanovení §l3 zákona č. 87/1991 Sb. O této povinnosti poskytnout uvedenou finanční náhradu rozhodl soud prvního stupně mezitímním rozsudkem s tím, že o výši náhrady a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.
O odvolání žalované České republiky-Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.11.1998, sp.zn. 13 Co 360/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta; bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v základní otázce tohoto sporu, zda totiž je žalobce osobou, jejíž věc přešla na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., dospěl odvolací soud k závěru, že vyvlastnitelem bylo v daném případě družstvo, které se stalo vlastníkem vyvlastněných nemovitostí, a to již právní mocí rozhodnutí o vyvlastnění. Odvolací soud měl proto za to, že vlastnictví nemovitostí v daném případě vůbec na stát nepřešlo a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tu nelze použít. Žalobce se tu tedy nestal oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., takže tu nelze ani zkoumat, zda je tu dán důvod podle ustanovení §6 odst. l písm. i/ tohoto zákona, a žalobě žalobce nelze vyhovět. Změnil proto odvolací soud podle ustanovení §220 odst. l občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a žalobu žalobce zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne l2.2.1999 a dovolání ze strany žalobce bylo u Obvodního soudu pro Prahu l podáno dne 1.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl "změněn tak, že se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 7.4.1998, čj. l4 C 121/97-29". Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to bez uvážení všech souvislostí ustanovení tohoto zákona a bez uvážení záměru, vyjádřeného v tomto zákoně. Přechod věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. byl tu v daném případě zahrnut již v samotném aktu vyvlastnění, na základě něhož stát již s věcmi neomezeně disponoval jako vlastník, a teprve potom je mohl přidělit buď sobě nebo jinému subjektu (tedy v daném případě D., lidovému družstvu). Dovolatel v této souvislosti poukazoval i na to, že v daném případě byl právní akt vyvlastnění formulován odvolacím orgánem - odborem pro výstavbu a vodní hospodářství rady bývalého Krajského národního výboru v Praze v jeho rozhodnutí z ll.7.l958, čj. Výst. 26.7548/58, tak, že bývalý Okresní národní výbor ve V. vyvlastnil J. N. ideální polovinu nemovitostí "ve prospěch Československého státu - D., lidového družstva pro jeho provozní účel". Dovolatel poukazoval i na to, že tehdy platné vládní nařízení č. 93/l950 Sb. stanovilo v §40 odst. 3, že vyvlastňovat lze jen v souladu s jednotným hospodářským plánem, takže v daném případě bylo družstvo D. zahrnuto do hospodářského plánu státu a státního hospodaření, když šlo o velkou továrnu na nábytek. Dovolatel byl tedy toho názoru, že v daném případě přešlo vlastnictví nemovitostí vyvlastněním na stát již okamžikem, kdy došlo k jejich vyvlastnění státními orgány, a že tedy dovolatel je ve smyslu ustanovení §3 odst. l, §6 odst. l a §l3 zákona č. 87/l99l Sb. oprávněnou osobou, která po právu uplatňuje nárok na finanční náhradu za věc, kterou nelze vydat.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. l3 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §l3 odst. l, §3 odst. l a §6 odst. l zákona č. 87/l99l Sb., která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle ustanovení §4 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. povinnými osobami podle tohoto zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/l99l Sb. věci drží.
Podle ustanovení §6 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. se povinnost povinné osoby (§4 odst. l a 2 zákona č. 87/l99l Sb.) věc vydat vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.l948 až l.l.l990) přešla věc na stát kromě jiného i vyvlastněním bez vyplacení náhrady (§6 odst. l písm. j/ zákona č. 87/l99l Sb.) a také vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (§6 odst. l písm. i/ téhož zákona).
Povinnost vydat věc podle zákona č. 87/l99l Sb. se vztahuje i na další případy neuvedené v ustanovení §6 odst. l tohoto zákona, jež spadají pod ustanovení §2 odst. l písm. c/ téhož zákona (důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva), jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z l9.ll.l996, sp.zn. IV. ÚS 279/95, uveřejněném pod č. l2l ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/l99l Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. l zákona č. 87/l99l Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.
V daném případě vycházely soudy obou stupňů z toho, že žalobcem uváděné nemovitosti byly vyvlastněny a že to mohl být jediný v úvahu přicházející způsobu přechodu majetku původního spoluvlastníka (žalobce) na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/l99l Sb. V této souvislosti se však soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda nemovitosti uváděné žalobcem v jeho žalobě nebyly státem fakticky převzaty, byť i na krátký čas (kupř. v mezidobí od zahájení řízení o vyvlastnění do jeho pravomocného skončení, které trvalo nejméně od února l958 do července l958) v rozhodném období (25.2.l948 až l.l.l990), před tím, než došlo k vyvlastňovacímu řízení ohledně těchto nemovitostí. Soudy obou stupňů se nezabývaly např. ani tím, že žalobce ve své žalobě z 28.2.l994 uváděl, že "odbor pro výstavbu a vodní hospodářství rady ONV ve V. pod čj. výst. 26-80l/58 z l5.l0.l958 předal vyvlastněné nemovitosti Lidovému družstvu D.".
Uvedené okolnosti, které nelze považovat za nerozhodné, nemohly být ponechány odvolacím soudem bez povšimnutí, když odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§2l3 odst. l občanského soudního řádu). Ani dovolací soud nemohl ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu nepřihlédnout k této vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. l a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu v již uvedeném znění) a zaměří se zejména na objasnění okolnosti, zda tu nemovitosti žalobce nebyly převzaty státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. l, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. ledna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková