ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1943.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1943/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) S. E., zastoupeného advokátkou a B) V. E., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 C 167/2000-107, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2001, č.j. 11 Co 681/2000-149, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobu na určení neplatnosti dohody o výměně bytu uzavřené dne 29. 12. 1999, podanou dne 16. 6. 2000 u Okresního soudu Plzeň-město soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2000, č.j. 27 C 167/2000-107. K odvolání žalobců podanému dne 16. 10. 2000 Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10.4.2001.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání dne 4. 5. 2001, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí soudu vychází z mylného právního posouzení a navrhovali zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 16. 6. 2000, tedy za účinnosti občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (to je do dne 31. 12. 2000). Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2000 tak bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k ustanovení bodu 15. hlavy I. - přechodná ustanovení k části první - zákona č. 30/2000 Sb., proto i pro projednání věci a jejímu rozhodnutí odvolacím soudem přicházelo do úvahy rozhodování podle dosavadních právních předpisů. Rovněž z hlediska dovolacího řízení je nutno vycházet z ustanovení bodu 17. těchže přechodných ustanovení. Podle nich dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15. a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 ost. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu spisu se nenabízí závěr – a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle §242 odst. 3 o.s.ř. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudu s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Dovolatelé (vzhledem k shora uvedené nutnosti aplikace dosavadních procesních předpisů) zřejmě nepřípadně uplatnili tvrzení o přípustnosti dovolání, resp. dovolacím důvodu podle §239 odst. 3 o.s.ř., na něž výslovně odkazují. Žalobci měli možnost navrhnout připuštění dovolání proti případnému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §239 odst. 1, resp. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud však nezaložil přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku, aniž žalobci využili možnosti uvedené v §239 odst. 2 o.s.ř. Posledně uvedený závěr se totiž nenabízí ani z obsahu samotného odvolání dovolatelů, ani z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu. Návrh na připuštění dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. je procesním úkonem, který musí odpovídat požadavkům srozumitelnosti a určitosti. Ani při použití extenzívního výkladu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §243c o.s.ř. nelze totiž z obsahu podání a přednesů žalobců do doby vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu dovodit, že by žalobci pro případ vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu učinili výslovný návrh na připuštění dovolání v této věci proto, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu