ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2003.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2003/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání MUDr. E. L., zastoupené advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 7.8.2001, sp.zn. 1 Co 100/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 86/98 (žalobkyně MUDr. E. L., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou 3, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu 10.7.1998, domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že byla neoprávněně vedena v registru svazků spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uváděná v ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. To bylo obsaženo v osvědčení vydaném Ministerstvem vnitra ČR dne 1.4.1998, čj. ASV-4255/1-002/1-98. Žalobkyně však uváděla, že k bývalé Státní bezpečnosti se nezavázala žádnou spoluprací a také Státní bezpečnosti žádné informace nepodávala.
Ze strany Ministerstva vnitra ČR bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyni vydané osvědčení odpovídalo tomu, že v registru svazků spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti je žalobkyně vedena pod registračním číslem 030150 pod krycím jménem K.-R. Žalobkyně také slib spolupráce vlastnoručně podepsala. Ministerstvo vnitra ČR dále uvedla jména a příjmení tří příslušníků StB, z nichž jeden návrh na získání ke spolupráci vypracoval, další byl při získávání žalobkyně ke spolupráci přítomen a třetí získání žalobkyně jako agenta ke spolupráci odsouhlasil.
Soud prvního stupně vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, vyslechl svědky Ing. M. A. a Ing. Z. M., provedl důkaz posudkem znalkyně z oboru písmoznalectví a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 25.1.2001, čj. 34 C 86/98-102, byla žaloba žalobkyně zamítnuta.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že ohledně žalobkyně byl veden konkrétně označený spis, podle něhož byla žalobkyně evidována jako tajná spolupracovnice bývalé Státní bezpečnosti s krycím jménem K.-R., že žalobkyně byla „prověřena“, byl vypracován návrh na získání žalobkyně jako agentky Vojenské kontrarozvědky, byl vypracován záznam o jejím získání ke spolupráci ke dni 4.12.1987, byla poučena o postavení Vojenské kontrarozvědky a byla jí uložena prověrková úloha. Z provedeného znaleckého posudku měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalobkyně podepsala závazek ke spolupráci se Státní bezpečností. Podle názoru soudu prvního stupně bylo v řízení také prokázáno, že bylo při získávání žalobkyně jako spolupracovnice Státní bezpečnosti, její složky Vojenské kontrarozvědky, postupováno podle tehdejšího rozkazu ministra vnitra č. 3/1978-A-oper-1-3, s výjimkou toho, že nebylo bezpečně prokázáno, zda při tzv. vázání ke spolupráci byl přítomen k tomu příslušný důstojník, i když na záznamu o získávání byl podepsán. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že tu evidováním žalobkyně jako tajné spolupracovnice Vojenské kontrarozvědky nedošlo k protiprávnímu zásahu do práva žalobkyně na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 občanského zákoníku a tedy tu nejsou žádné předpoklady k uložení satisfakce ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku. Žaloba žalobkyně byla zamítnuta a výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesením Městského soudu v Praze z 25.1.2001, čj. 34 C 86/98-105, bylo pak ještě uloženo žalobkyni, aby na účet Městského soudu v Praze zaplatila 5.572,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně (ve znění uvedeného doplňujícího usnesení) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 7.8.2001, sp.zn. 1 Co 100/2001. Rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení z 25.1.2001) byl potvrzen; bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplnění dokazování konstatováním obsahu článku 44 odst. 3 Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A-oper.-I-3), vydané rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 3/1987, dospěl odvolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné. Měl za to, že podle osobního svazku, vedeného na žalobkyni jako na spolupracovnici Vojenské kontrarozvědky, a podle odborných závěrů posudku znalkyně z oboru písmoznalectví bylo doloženo, že žalobkyně dne 2.12.1987 napsala a podepsala písemný závazek spolupráce s orgány Vojenské kontrarozvědky. Nebyla shledána důvodnou námitka žalobkyně týkající se nepřítomnosti dvou příslušníků Státní bezpečnosti při tzv. vázacím aktu, protože podle již uvedené směrnice z roku 1987 mohl se příslušný náčelník kontrarozvědky rozhodnout, zda se vázacího aktu zúčastní sám, nebo i podle potřeby jím určený spolupracovník. Proto i odvolací soud byl toho názoru, že tu nedošlo evidováním žalobkyně jako tajné spolupracovnice Vojenské kontrarozvědky k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu její osobnosti. Rozsudek soudu byl tedy rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu obsahoval i poučení o možnosti podat proti němu dovolání ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 11.9.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 6.11.2001 k doručení Městskému soudu v Praze.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. V dovolání vyslovovala dovolatelka svůj názor, že její dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že si nebyla vědoma toho, že by navazovala nějakou spolupráci a že by pak byla vedena v registru svazků spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti. Poukazovala rovněž na to, že tzv. vázací akt nebyl proveden řádně ve smyslu tehdejších instrukcí Ministerstva vnitra a proto měla za to, že byla nedůvodně zapsána v registru svazků Státní bezpečnosti. Podle názoru dovolatelky si odvolací soud nesprávně vyložil i článek 44 interního předpisu ministra vnitra z roku 1987, týkajícího se získávání spolupracovníků Vojenské kontrarozvědky.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je stanoveno, že odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným pro řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. Na důsledky těchto přechodných ustanovení bylo co do podání dovolání a lhůty k tomuto podání správně upozorněno v rozsudku odvolacího soudu.
Uváděná přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. mají povahu kogentních ustanovení a také dovolací soud z nich v řízení o dovolání vycházel.
V občanském soudním řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. byla právní úprava dovolání obsažena v ustanoveních §236 až §243d. Podání dovolání bylo upraveno v ustanoveních §240 a §241 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Jestliže tedy v daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu doručením účastníkům řízení právní moci dne 11.9.2001, pak došlo k podání dovolání dne 6.11.2001 až po uplynutí uvedené jednoměsíční lhůty (§240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 a 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), a to jako dovolání opožděného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu