ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2005.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2005/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) W. M. a B) O. M., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) F. J. a 2) F. J., oba zastoupeni advokátem, ve věci vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp.zn. 31 C 136/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne10. prosince 1999, č.j. 18 Co 446/99 - 51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. června 1999 č.j. 31 C 136/98 - 29 zamítl žalobu žalobců proti druhému žalovanému, ve které se domáhali uložení povinnosti žalovaným vyklidit družstevní byt sestávající se z 2 + k. k. I. kategorie v 5. podlaží domu č. p. 821 v P., ohledně něhož bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch Stavebního bytového družstva Z. m., a vyklizený jej předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl, že řízení proti prvnímu žalovanému se zastavuje a rovněž rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalovaným náklady řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako člen Stavebního bytového družstva N. a v. P. ( ke dni 1. 7. 1988 převzalo smlouvou o převodu družstevního vlastnictví uvedený byt do vlastnictví Stavební bytové družstvo Z. m.) převzal do užívání nově vybudovaný půdní byt, blíže označený výše. V roce 1976 uzavřel manželství s žalobkyní, čímž jim vzniklo právo společného užívání družstevního bytu manžely. Po té, co žalobci se svým tehdy nezletilým synem odcestovali do zahraničí, byli odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. června 1987 sp.zn. 1 T 13/87 pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné i k trestu propadnutí majetku. Po jejich odsouzení stavební bytové družstvo předalo v roce 1987 do užívání předmětný byt prvnímu žalovanému, který převedl v roce 1997 svá členská práva včetně práva užívat předmětný byt na svého syna, druhého žalovaného.
Trestní rozsudek ze dne 12. června 1987 sp.zn. 1 T 13/87 pak byl v rámci soudní rehabilitace zrušen a trestní stíhání žalobců zastaveno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestním rozsudkem byli žalobci odsouzeni k trestu propadnutí majetku a právo osobního užívání bytu bylo nutno považovat podle platné právní úpravy v době odsouzení, tj. podle §100 odst. 2 obč. zák. ve znění zák. č. 131/1982 Sb., za právo majetkové a proto podléhající trestu propadnutí majetku. Poté již pak soud nepovažoval za nutné zabývat se tím, zda družstvo žalobce vyloučilo následně z družstva či nikoliv. Vzhledem k tomu, že shledal, že podmínky pro restituci užívacího práva k bytu nejsou v zákoně č. 87/1991 Sb. dány, zamítl soud prvního stupně žalobu proti druhému žalovanému a proti prvnímu žalovanému řízení zastavil pro nedostatek pasivní legitimace, neboť nebyl v době rozhodování uživatelem předmětného družstevního bytu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. prosince 1999 č.j. 18 Co 446/99 - 51 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze tak, že se žaloba proti prvnímu žalovanému též zamítá. Dále změnil výrok o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a rovněž tak věc správně právně posoudil vyjma právního posouzení následků nedostatku pasivní legitimace, jež je důvodem zamítnutí žaloby a nikoliv zastavení řízení a proto rozsudek v této části změnil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že majetkové právo užívaní družstevního bytu přešlo na stát ze zákona již v důsledku ustanovení §453a obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb., které platilo v době, kdy žalobci opustili republiku, a následně vydaný trestní rozsudek, odsuzující žalobce i k trestu propadnutí majetku, měl proto pouze v této části deklaratorní charakter.
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s odůvodněním, že právní problematika ustanovení §453a obč.zák. a výroků o trestu propadnutí majetku a jejich dopadu na majetková práva k družstevním bytům byla již v právní teorii řešena a to mimo jiné v Komentáři k občanskému zákoníku (nakladatelství Panorama 1987, II. díl, str. 624 - 628).
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v zákonné lhůtě dovolání,jehož přípustnost spatřovali v ustanovení §239 odst,2 o. s. ř. s tím, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podali již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud jejich návrhu nevyhověl.
Dovolací důvod žalobci uplatnili dle ustanovení §241 odst.3 písm. d) o. s. ř., neboť podle nich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobců dříve platné ustanovení §453a občanského zákoníku a stejně tak i trest propadnutí majetku nezpůsobovaly zánik práva osobního užívání bytu, a to i přesto, že právo osobního užívání bytu bylo podle §100 odst. 2 obč. zák. považováno za právo majetkové a toto v důsledku ust. §453a obč. zák. mohlo zaniknout. Otázku, zda mohlo dojít k zániku užívacího práva družstevního bytu podle §453a obč. zák., případně v souvislosti s trestem propadnutí majetku, považují žalobci za otázku zásadního právního významu dosud neřešenou soudní praxí, jejíž dopad přesahuje konkrétní právní věc.Dle názoru žalobců podle tehdy platné úpravy v občanském zákoníku a podle stanov družstva právo užívat byt mohlo zaniknout jen zánikem členství člena, písemnou dohodou mezi družstvem a členem, písemným oznámením člena, že nechce byt dále užívat, nebo zrušením tohoto práva rozhodnutím soudu nebo národního výboru. Protože k žádnému z těchto důvodů zániku nedošlo, domnívají se žalobci, že jejich společné právo družstevní byt užívat nemohlo platně zaniknout. Právní režim družstevních bytů byl vždy odlišný ve srovnání s byty státními. Odlišná právní úprava vycházela z rozdílného subjektu vlastnictví, kterým bylo výlučně bytové družstvo, které jediné mohlo s družstevními byty a právy s nimi spojenými nakládat, a které by bylo uplatněním §453a obč. zák. nepřípustně omezováno ve výkonu svých vlastnických práv.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabýval jeho přípustností. Nejde -li o případ vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají - je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř. Jde -li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že je-ho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku ( §239 odst. 1 o.s.ř. ). Konečně ve třetím případě ( §239 odst. 2 o.s.ř. ) je dovolání proto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. se žalobci dovolávají.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. je - jak již bylo shora zmíněno- aby dovolací soud za splnění podmínek zde uvedených dospěl k závěru , že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě v něm řešená právní otázka, jsou zásadně právně významnými. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak otevřeno přezkumu pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zda jde o rozhodnutí zásadního právního významu, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou ( nevydává o ní žádné rozhodnutí ) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
V dané věci žalobci ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17.8.1999 navrhli, aby v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání k posouzení otázky, zda mohlo dojít k zániku užívacího práva družstevního bytu podle §453a obč. zák., případně v souvislosti s trestem propadnutí majetku. Odvolací soud jejich návrhu na vyslovení přípustnosti nevyhověl, když dospěl k závěru, že právní problematika dopadu ustanovení §453a o.z. a výroku trestu propadnutí majetku v trestních rozsudcích na majetková práva družstevních bytů byla již řešena. Posouzení této právní otázky je z hlediska dovolacího soudu určující pro závěr, o tom zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadního významu. V předeslaném směru dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že právní praxe obecně, včetně literatury přijala a judikatura soudů se ustálila v názoru o shodnosti režimu státních i družstevních bytů v případě naplnění skutkové podstaty §453a obč. zák. a to v tom smyslu, že došlo jak u státních tak družstevních bytů k zániku užívacího práva ex lege. Z uvedeného důvodu nelze za otázku zásadního právního významu považovat závěr odvolacího soudu v tom, že u družstevních bytů došlo k zániku užívacího práva k družstevnímu bytu v důsledku ustanovení §453a obč.zák. ze zákona, neboť tuto otázku vyřešil v souladu s konformní soudní praxí.
Pokud jde o otázku zániku užívacího práva k družstevnímu bytu v souvislosti s trestem propadnutí majetku dlužno dodat, že rovněž nesplňuje podmínku přípustnosti, neboť tato otázka jednak nebyla důvodem zamítnutí žaloby odvolacím soudem, což jinými slovy znamená, že jde o otázku, jež nebyla významná pro rozhodnutí v této věci a navíc i v tomto směru platí to, co bylo řečeno o shodnosti režimu státních a družstevních bytů v poměru k §453a o.z., když důsledky trestu propadnutí majetku se mohly vztahovat jen k bytům, které občan nabyl až po naplnění skutkové podstaty ustanovení §453a, tedy potom, kdy došlo k zániku užívacího práva ze zákona.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné a proto bylo Nejvyšším soudem ČR podle §243b odst. 4 věta 1 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 ; §224 odst. 1 ; §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.
V Brně dne 18.ledna 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení. Ivana Svobodová