ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.202.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 202/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky,CSc. a JUDr. Milana Pokorného,CSc., v právní věci žalobkyně: Č. p., a. s., zast. advokátem, proti žalovanému T., s. r. o., zast. advokátem, o zaplacení částky 46.540.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp.zn. 14 C 82/98 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2000, č.j. 22 Co 281/2000-157, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2000, č. j . 22 Co 281/2000-157 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2000, č. j. 14 C 82/98-127, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 14. 4. 2000, č. j. 14 C 82/98-127, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení částky 46.540.000 Kč s úroky blíže specifikovanými ve výroku rozsudku mimo jiné s odůvodněním, že nelze platně postoupit práva a povinnosti nájemce nebytového prostoru na třetí subjekt a to ani se souhlasem pronajímatele, neboť zákon č. 116/1990 Sb. je ve vztahu k obč. zákoníku zákonem speciálním, a protože tento nepočítá se smluvním převodem nájemních práv k nebytovým prostorám, nemohlo dojít k platnému postoupení práv a povinností ani v případě takové smlouvy uzavřené dne 24. 7. 1992 mezi společností H. a žalovaným. Současně připustil ve výroku rozsudku dovolání právě k otázce, zda lze se souhlasem pronajímatele postoupit práva a povinnosti nájemce nebytových prostor z nájemního vztahu na další subjekt.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným a obsáhlým dovoláním v němž posouzeno co do obsahu ( §41 odst. 2 o. s. ř.) namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení ( §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ) a to proto, že postoupení práv a povinností je zcela běžným institutem zakotveným v obč. zákoníku, když vztahy jím upravené platí princip, co není zákonem zakázáno je povoleno zakotvený v Listině základních práv a svobod a nelze proto nutit pronajímatele, aby uzavíral novou nájemní smlouvu s nájemcem, pokud je zde dohoda mezi stávajícím a budoucím nájemcem o převodu práv a povinností z nájemního vztahu a pronajímatel s ní relevantním způsobem vyslovil souhlas. Navíc podle žalobkyně možnost a přípustnost takového postoupení nepřímo plyne i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Odon 49/97. Závěrem navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb. kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.) a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednaní a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů tj. podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 1. 1. 2001.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a je také důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Jelikož vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebyly dovoláním namítány a s obsahu spisu nevyplývají, je žalobci u dovolání jehož přípustnost byla založena výrokem odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. k dispozici dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolacího soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, případně jí na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Kvintesence dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení spočívá v posouzení vztahu předpisu obecného (občanského zákoníku) a zvláštního ( zák. č. 116/1990 Sb.). V daném případě odvolací soud speciální právní normu tj. zákon č. 116/1990 Sb. nesprávně vyložil, dospěl-li k závěru, že jde-li o lex specialis, který nepočítá se smluvním převodem nájemních práv k nebytovým prostorám se souhlasem pronajímatele, nemůže platně dojít k jejich převodu smlouvou za použití příslušných ustanovení obecného občanského zákoníku. Podstata zásady „lex specialis derogat generali\" spočívá totiž v tom, že to co stanoví speciální norma nemůže být přehlíženo, nicméně chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním, lze hledat řešení v obecném právním předpisu. A tak lze postupovat v dané věci, neboť zvláštní zákon tj. zák. č. 116/1990 Sb. neobsahuje speciální úpravu postoupení práv a povinností nájemce nebytových prostor na další subjekt.
Jak plyne z předeslaného, napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a proto byl podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušen. Jelikož obdobně nesprávným právním posouzením je postižen i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i ten a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu uvedený v tomto rozsudku je závazný §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.
Návrh na odklad vykonatelnosti byl vyčerpán rozhodnutím ve věci samé.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu