ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2022.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2022/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání N. k. České republiky, zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26.1.1998, sp.zn. 20 Co 465/97, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 11 C 61/95 / žalobce J. C., zastoupeného advokátem, proti žalované N. k. ČR, o 3,768.261 Kč /, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 19.5. 1995, aby žalované knihovně bylo uloženo zaplatit mu 3,768.261 Kč, a to jako finanční náhradu za znehodnocení domu /zámku/ čp. 1 v B., s pozemkem parc. č. 1/1, domu čp. 3 s pozemkem parc. č. 1/2, stodoly s pozemkem parc. č. 3/1 a hospodářské budovy s pozemkem parc. č. 4/1. Tyto nemovitosti byly v rozhodném období / 25.2.1948 až 1.1.1990/ převzaty státem a vydány byly opět žalobci podle rozhodnutí Pozemkového úřadu z 18.9.1992, čj. PÚ 2182/92 - R 159-2, ve značně zchátralém stavu. Výše znehodnocení byla vyčíslena v posudku znalce Ing. K. A. z prosince 1992 / s dodatkem z ledna 1994/. Žalobce má za to, že mu náleží finanční náhrada za znehodnocení nemovitostí podle ustanovení §14 odst. 1 a 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Žalovaná knihovna navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nelze souhlasit s rozsahem a vyčíslením finanční náhrady, která zahrnuje náhradu za zboření některých staveb, jejichž existence nebyla prokázána, a vyčíslení náhrady neobsahuje odpovídající opotřebení nemovitostí. Žalobce také, podle názoru žalované, neuplatnil žádost o finanční náhradu včas.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníky řízení, vyžádal si vyjádření Ministerstva kultury ČR k otázce finančních prostředků k úhradě náhrady za budovy N. k. ČR v B., vyžádal si související správní spis od Okresního úřadu - pozemkového úřadu P., vyslechl svědkyni M. B. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 4.6.1997, čj. 11 C 61/95-42, bylo žalované knihovně uloženo zaplatit žalobci 3,768.261 Kč s 3% úrokem od 29.10.1992 do 14.7.1994 a s 15% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh, domáhající se přiznání ještě 3%úroku z částky 3,768.261 Kč za dobu od 19.8.1992 do 28.10.1992. Žalované knihovně bylo ještě uloženo zaplatit žalobci 54. 634 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že cena znehodnocení jednotlivých nemovitých věcí, vydaných již žalobci, jakož i náhrada za věci již neexistující, byla mezi žalobcem a žalovanou knihovnou nesporná, a to kromě již neexistující budovy t.zv. ubytovny, k jejíž demolici došlo podle rozhodnutí stavebního úřadu z 26.11.1985. Protože žalovaná knihovna převzala i tuto stavbu / dům čp. 3 v B. / od podniku T. p. podle hospodářské smlouvy ze 17.6.1985, uložil jí soud prvního stupně zaplatit žalobci finanční náhradu i za tuto budovu, jakož i za ostatní stavby, jež byly uvedeny v žalobě žalobce. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26.1.1998, sp.zn. 20 Co 465/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 3,768.261 Kč. Ve výroku o příslušenství pohledávky a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně ; v zamítavém výroku o příslušenství pohledávky zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalované knihovny na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně provedl úplné skutkové zjištění v tomto řízení, správně provedl hodnocení důkazů i právní posouzení věci. Bylo poukazováno na to, že žalovaná knihovna nenavrhla ani v odvolacím řízení další důkazy ke svým tvrzením. Odvolací soud dospěl k závěru, že správné označení žalované je " N. k. ČR", jak to posléze vyplývalo z rozhodnutí ministra kultury z roku 1996, a byl toho názoru, že tu nelze dovodit nedostatek pasívní legitimace na straně žalované z toho, že původně byla žalovaná označena žalobcem jako " N. k. v P.", když stále šlo o jeden a týž subjekt. Odvolací soud neshledal důvodnou také námitku žalované ohledně promlčení pohledávky žalobce, když tato pohledávka byla uplatněna původně 29.12.1992 a žaloba byla u soudu podána 19.5.1995. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Nebyly však shledány podmínky pro potvrzení či změnu odvoláním napadeného rozsudku, pokud jím soud prvního stupně vyhověl žalobě i ohledně rozsahu příslušenství pohledávky žalobce, protože tento výrok pokládal odvolací soud za nepřezkoumatelný, neboť uvedený vyhovující výrok neměl bližší odůvodnění a nebylo z rozsudku soudu prvního stupně patrno, zda a kdy se žalovaná ocitla v prodlení s vyplacením náhrady. Proto v tomto smyslu odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Ve výrocích nenapadaných odvoláním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen / §206 odst. 2 občanského soudního řádu /. Návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno, neboť odvolací soud měl za to, žu tu nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou knihovnu, dne 13.3.1999 a dovolání ze strany této žalované bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 podáno 6.4.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to v řešení otázky, že nárok uplatněný žalobcem byl vázán prekluzívní lhůtou, po jejíž uplynutí nárok žalobce zanikl.
Jako další důvod přípustnosti dovolání uplatňovala dovolatelka, že jí byla odňata možnost jednání před soudem / ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /, když byla provedena oprava označení žalované až ve výroku odvolacího soudu, třebaže žalobce sám žalovanou v řízení správně neoznačil. Dále dovolatelka namítala, že rozšíření žaloby žalobcem, provedené 28.2.1996, bylo učiněno po uplynutí promlčecí lhůty a po vznesení námitky promlčení ze strany žalované, takže žaloba měla být v tomto rozsahu zamítnuta, když promlčecí lhůta běžela od doručení výzvy k poskytnutí finanční náhrady. Usnesení soudu prvního stupně o připuštění rozšíření žaloby nebylo srozumitelné a přezkoumatelné. Tím byla žalované odňata možnost jednat před soudem.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu i soudu prvního stupně "nepřezkoumatelnost rozsudku a neúplně provedené dokazování". Oběma uvedenými soudy nebylo zkoumáno, byl-li základ nároku u soudu včas uplatněn ; nebyl také zkoumán obsah a datum výzvy k zaplacení finanční náhrady.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů / tj. občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 / usnesení / ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
K ustanovení §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo / na str. 52 (131) /, že lhůta pro uplatnění nároku na náhrady podle uvedených ustanovení / která trvala podle dříve platného ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. do 31.1.1993 / byla lhůtou pro uplatnění nároku vůči povinné osobě, popřípadě vůči státu. K uplatnění žaloby u soudu, domáhající se uspokojení takového nároku, potom běží obecná promlčecí doba / §101 občanského zákoníku /.
Z těchto právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě a neshledal proto nesprávným závěr odvolacího soudu, že tu v případě rozsudku odvolacího soudu / z 26.1.1998 / nešlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí v obdobných případech ; přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. / dovolací soud v tomto případě tedy neshledal.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vysloveno, že o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ se rozumí takový postup soudu, jenž znemožnil účastníku řízení realizaci těch práv, která občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./ dává.
Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat to, že odvolací soud v daném případě v odvolacím řízení / na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně / ze správného označení žalovaného /" N. k. ČR /, upřesněného žalobcem vycházel v řízení před odvolacím soudem v návaznosti na odvolací námitku žalované. Stejně tak nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem v tom, že v řízení byla usnesením soudu připuštěna změna žalobního návrhu / částečným zvýšením žalobou uplatněného nároku na finanční náhradu /, aniž v tomto usnesení/ (proti němuž není podle ustanovení §202 odst. 2 písm. f) přípustné odvolání) byl brán zřetel na námitku promlčení, vznesenou žalovanou, když tato námitka musela být soudem brána v úvahu v rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud proto neshledal dovolání dovolatelky přípustným ani ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, když tu nedošlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem a uplatňovat své námitky ve věci samé před rozhodnutím soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243 odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řízení.
V Brně dne 16. ledna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová