ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2045.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2045/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání Z. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 3.7.2001, sp.zn. 1 Co 67/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 21 C 12/95 (žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 17.1.1995, aby žalovanému bylo uloženo zaslat mu do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění: „Lituji, že jsem Vám dne 5.2.1994 během hokejového utkání B. n. J.-D. neoprávněně vyhrožoval zabitím a že jsem se také vůči Vám nesprávně choval“. Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 500.000,- Kč a nahradit náklady řízení rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce řídil jako rozhodčí hokejové utkání mužstev B. n. J. a D. dne 5.2.1994; již během utkání žalovaný žalobci vyhrožoval, že „přijdou mojí lidé, zdráv neujdeš, tady Tě zabijeme, už jsem dal svým lidem 1.000,- Kč“; při odchodu ze stadionu byl pak žalobce surově napaden skupinou neznámých mužů a ochráněn byl žalobce jen s pomocí hokejistů z D. Případ se stal předmětem vyšetřování policie a státního zastupitelství, když žalobce při napadení utrpěl zhmoždění hlavy s lehčím otřesem mozku, zhmoždění levé očnice, s patrným hematomem, zhmoždění trupu s podezřením na nalomení dolního žebra vlevo a šokový stav.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že utkání mužstev B. n. J. a D. dne 5.2.1994 se zúčastnil jako divák, přičemž se zdržoval v prvních dvou třetinách utkání na tribuně stadionu a v průběhu třetí třetiny utkání se zdržoval v prostoru mezi střídačkami obou mužstev. Utkání probíhalo v nervózní atmosféře, k níž přispěl, podle názoru žalovaného, i neobjektivní způsob řízení utkání žalobcem, jako hlavním rozhodčím. Žalovaný uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že mu během utkání a po jeho skončení vyhrožoval zabitím a že připravoval a financoval fyzické napadení žalobce.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11.5.1995, čj. 21 C 12/95-24, bylo žalovanému uloženo zaslat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění: „Lituji, že jsem Vám dne 5.2.1994 během hokejového utkání B. n. J.-D. neoprávněně vyhrožoval zabitím a že jsem se vůči Vám nesprávně choval“. Byl zamítnut žalobní návrh na zaplacení 500.000,- Kč žalovaným žalobci. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; v téže lhůtě stíhala žalovaného povinnost zaplatit do pokladny Krajského soudu v Praze 264,- Kč.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 18.6.1996, sp.zn. 1 Co 325/95. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 50.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 4.460,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 4.10.1999, 28 Cdo 1137/98, byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze z 18.6.1996, sp.zn. 1 Co 325/95, ve výroku týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v penězích, jakož i ve výrocích o nákladech řízení. Byl zrušen také rozsudek Krajského soudu v Praze z 11.5.1995, čj. 21 C 12/95-24, ve výroku o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy, jakož i ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným. Věc byla vrácena Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že dospěl k odlišnému závěru od závěru soudu prvního stupně ohledně nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku), třebaže odchýlení se od závěrů soudů prvního stupně ohledně zákonných předpokladů k přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích nebylo dostatečně podloženo dokazováním, provedeným v odvolacím řízení, a to ohledně intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci (ve smyslu právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyslechl opětovně žalobce i žalovaného, jako účastníky řízení, obrátil se s dotazem na Č. s. l. h., vyslechl svědky L. H. a M. B. Rozsudkem Krajského soudu v Praze z 1.11.2000, čj. 21 C 12/95-102, byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení částky 500.000,- Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 10.924,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud má za prokázané, že neoprávněný zásah žalovaného do práva na ochranu žalobce neměl vliv na pracovní zařazení a společenské postavení žalobce na pracovišti, neměl vliv na postavení žalobce v rodině, nenarušil jeho rodinné vztahy a neměl vliv na předešlé podnikatelské aktivity žalobce. Soud prvního stupně uváděl, že musí hodnotit intenzitu dopadu jednání žalovaného do práva žalobce na ochranu osobnosti objektivně, bez ohledu na to, že žalobce subjektivně trpěl pocitem strachu v důsledku jednání žalovaného. Ze zprávy vyžádané soudem prvního stupně od Č. s. l. h. bylo zjištěno, že žalobce je jako rozhodčí hodnocen „zhruba v průměru“ a že střet žalovaného se žalobcem upadl v zapomnění a že vše, co se dne 5.2.1994 stalo při hokejovém utkání mezi žalobcem a žalovaným, nemělo vliv na další zařazení žalobce jako rozhodčího.
Slovní napadení žalobce ze strany žalovaného je podle pravomocného rozhodnutí soudu neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti žalobce a žalobci bylo už tímto pravomocným rozhodnutím soudu přiznáno morální zadostiučinění, které je s ohledem na charakter a rozsahu újmy, jež bylo jednáním žalovaného způsobeno, podle názoru soudu prvního stupně, postačující. Žaloba žalobce o přiznání náhrady nemajetkové újmy částkou 500.000,- Kč byla proto zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze po doplnění řízení výslechem svědka P. H. rozsudkem z 3.7.2001, sp.zn. 1 Co 67/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném výroku ve věci samé změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 50.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; co do částky 450.000,- Kč byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 12.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci částku 4.775,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení na účet Krajského soudu v Praze částku 4.073,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. V daném případě dovozoval odvolací soud snížení důstojnosti žalobce ve značné míře a morální zadostiučinění formou písemné omluvy nepovažoval za dostačující. Odvolací soud vycházel ze samotného prokázaného neoprávněného zásahu v této právní věci a poukazoval i na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze z 5.3.1996, sp.zn. 13 To 82/96, kterým byl žalovaný uznán vinným, že dne 5.2.1994 na zimním stadionu v B. n. J. v souvislosti s hokejovým utkáním jednak o přestávce utkání a jednak po skončení utkání vyhrožoval žalobci zabitím a ublížením na zdraví, tedy jinému vyhrožoval usmrcením a těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu; tento skutek byl kvalifikován jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a trestního zákona a žalovanému byl uložen peněžitý trest. Okolnost, že neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (následně kvalifikovaný i jako trestný čin) směřoval vůči životu a zdraví žalobce bylo nutno také brát v úvahu. Odvolací soud poukazoval na výslech svědka P. H., který byl v odvolacím řízení vyslechnut, že totiž ještě v roce 1999 při sestavování nominační listiny rozhodčích odezněl na Č. s. l. h. výrok „To je ten, co měl problém v B. n. J.“; o výjimečných případech se mezi rozhodčími hovoří dlouhodobě a výjimečnost tohoto případu byla spatřována jak ve způsobu vyhrožování, tak i ve fyzickém napadení; toto napadení bylo odsouzeno sportovní veřejností a také v místě, kde k němu došlo, jak to bylo vyjádřeno ze strany starosty B. n. J. Odvolací soud však zejména zdůrazňoval vysokou intenzitu neoprávněného zásahu žalovaného vůči žalobci, směřujícího proti životu a zdraví. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že tu morální zadostiučinění formou omluvy nepostačuje a že je tu na místě přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž za částku, která je s to vyvážit žalobci vzniklou újmu, pokládal odvolací soud částku 50.000,- Kč. Vzhledem k tomu odvolací soud změnil částečně rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu a částečně jej potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 3 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 21.8.2001, tento rozsudek nabyl právní moci 27.8.2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Praze dne 15.10.2001.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v jeho výroku (v prvním odstavci rozsudku), týkajícím se náhrady nemajetkové újmy, jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným a o nákladech odvolacího řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uplatňoval žalovaný, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat a rozhodnout o odvoláních proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních právních předpisů. Na to bylo také v rozsudku odvolacího soudu správně poukázáno co do jednoměsíční lhůty k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Uvedená přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. jsou ustanovení kogentními a dovolací soud podle nich také, stejně jako odvolací soud, postupoval.
V občanském soudním řádu – zákoně č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., byla právní úprava dovolání obsažena v ustanoveních §236 až §243d. Podání dovolání bylo upraveno v ustanoveních §240 a §241.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) mohl účastník podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Jestliže tedy v daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 27.8.2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Praze, který rozhodoval v této právní věci v prvním stupni, dne 15.10.2001, bylo toto dovolání podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání opožděného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu