ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2114.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2114/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání J. J., zastoupeného advokátem, a o dovolání P. T. a Ž. T., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 24.5.2001, sp.zn. 27 Co 1790/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 1/2001 (žalobců 1. P. T. a 2. Ž. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o zrušení části kupní smlouvy podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatele J. J. se odmítá.
II. Dovolání dovolatelů P. T. a Ž. T. se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 12.8.1993, aby bylo rozsudkem soudu rozhodnuto o zrušení části kupní smlouvy (ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.), registrované bývalým Státním notářstvím Praha-východ pod sp.zn. R I 200/84, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným ohledně rodinného domku čp. 105 v Ř. (s pozemky parc. č. 36/1, parc. č. 385/42 a parc. č. 385/39), přičemž zrušení uvedené smlouvy se týkalo pozemků parc. č. 385/42 (o výměře 1320 m2) a parc. č. 385/39 (o výměře 6.845 m2), které byly na žalovaného převedeny bezúplatně; šlo o pozemky, které byly v době převodu nemovitostí v užívání dříve působící socialistické organizace.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že pozemky netvořily zemědělský původní fond a nepřiléhaly k převáděné budově. Žalovaný také uváděl, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 písm. a/ a b/ zákona č. 229/1991 Sb. by se v případě, bude-li žaloba shledána soudem důvodnou, rozhodl pro uhrazení ceny pozemků od žalobců ohledně jimi v žalobě uváděných pozemků.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 7.3.1996, čj. 6 C 163/93-61, byla žaloba žalobců zamítnuta a bylo rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Praze z 8.1.1997, sp.zn. 22 Co 605/96, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení vynesl Okresní soud Praha-východ rozsudek z 9.2.1998, čj. 6 C 136/99-115, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 127.374,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku; žalovanému bylo také uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu Praha-východ 2.095,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na úhradu zálohově placeného znalečného. Doplňujícím rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 6.3.1998, čj. 6 C 163/98-121, byla zamítnuta žaloba žalobců v té části, v níž se žalobci domáhali, aby bylo rozhodnuto, že se stávají vlastníky pozemků parc. č. 385/42 a parc. č. 385/39 v Ř. dnem právní moci rozsudku, jímž se ruší kupní smlouva, uzavřená dne 21.1.1984, a to ohledně bezúplatného převodu uvedených pozemků na žalovaného.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze 14.1.1999, sp.zn. 27 Co 625/98, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na úhradu nákladů odvolacího řízení 6.025,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 12.12.2000, 28 Cdo 2952/99, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze 14.1.1999, sp.zn. 27 Co 625/98, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 9.2.1998, čj. 6 C 163/93-115. Věc byla vrácena Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl s poukazem na právní závěry obsažené ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci nebyla brána v úvahu ta okolnost, že tu žalobci navrhovali jen zrušení části smlouvy a výslovně uváděli, že nenavrhují úhradu ceny pozemků, jež byly bezúplatně převedeny na nabyvatele, jak to vyplývá z kogentního ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolací soud proto věc vrátil k dalšímu řízení, v němž by soudy obou stupňů postupovaly v řízení vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Praha-východ rozsudek dne 30.1.2001, čj. 6 C 1/2001-6, jímž byla zrušena kupní smlouva, uzavřená dne 23.1.1984 mezi prodávajícími P. T. a Ž. T. a kupujícím J. J., pokud se týkala pozemkových parcel č. 385/42 a parc. č. 385/39, zapsaných na listu vlastnictví č. 73 pro obec a katastrální území H. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému bylo uloženo zaplatit státu na úhradu zálohově vyplacených nákladů řízení 2.095,- Kč na účet Okresního soudu Praha-východ.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazoval na to, že žalovaný předložil v řízení potvrzení, vystavené žalovaným 7.8.1983, o převzetí částky 82.452,- Kč, dokládající, že smlouva z 23.1.1984 byla v celém rozsahu úplatnou. Soud prvního stupně měl však za to, že tento důkaz byl už hodnocen odvolacím soudem i dovolacím soudem v jejich rozhodnutích, vydaných v této právní věci, a to tak, že smlouvu ze 7.8.1983 je třeba přece jen považovat, pokud jde o žalobci uváděné pozemky, za bezúplatnou. Proto tedy soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobců na zrušení části kupní smlouvy z 23.1.1984 podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců i žalovaného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 24.5.2001, sp.zn. 27 Co 179/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen ve výroku o nákladech řízení (označeným II.), a to tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení každému z nich 1.312,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V ostatních výrocích rozsudku (označených II. a III.) byl tento rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího soudu řízení každému ze žalobců 1.312,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalovaného na připuštění dovolání „k posouzení jednání žalobců v rozporu s dobrými mravy při převodu nemovitostí“.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukazováno na to, co bylo uvedeno již v rozsudku dovolacího soudu, že totiž domáhá-li se oprávněná osoba zrušení části smlouvy ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., může soud rozhodnout v zásadě jen o tomto zrušení části smlouvy a pokud žalobci výslovně uvedli, že nepožadují úhradu ceny pozemku, nemohl soud o úhradě ceny pozemku rozhodnout, a to i když vlastník pozemku se zaplacením ceny pozemku souhlasil. Soudem prvního stupně i odvolacím soudem byl již v předchozích rozhodnutích zaujat závěr, že smlouva ze 7.8.1983 byla smlouva bezúplatná (tento závěr nebyl dotčen ani rozsudkem dovolacího soudu při rozhodování o dovolání, podaném v této právní věci). Odvolací soud byl toho názoru, že ani v průběhu dalšího řízení v této právní věci nebylo možné dojít k odlišnému závěru. Protože tu šlo o bezúplatné převedení pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, nebylo tu nutné se zabývat otázkou případné tísně při uzavírání smlouvy. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobci a žalovaným, a to tak, že, aby to odpovídalo ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Návrhu žalovaného na připuštění dovolání dovolací soud nevyhověl, neboť měl za to, že námitka žalovaného, že tu došlo k jednání v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku v důsledku údajného zaplacení vyšší ceny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy není důvodná, protože to se netýkalo převodu pozemků, ohledně nichž se žalobci domáhali zrušení části kupní smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří v řízení zastupovali žalobce a žalovaného, dne 3. a 4. července 2001, rozsudek nabyl právní moci dne 4.7.2001 a dovolání bylo podáno ze strany žalobce dne 23.7.2001 u Okresního soudu pro Prahu-východ a ze strany žalovaného dne 1.8.2001 u téhož soudu, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Žalovaný ve svém dovolání navrhoval, aby byly zrušeny rozsudky odvolacího i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval žalovaný na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řízení a jako dovolací důvod uplatňoval žalovaný, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V tomto dovolání bylo zdůrazňováno, že žalobcům bylo zaplaceno 300.000,- Kč, tedy částka čtyřnásobně větší než byla cena převáděných nemovitostí v roce 1984, a žalovaný tak uhradil žalobci požadovanou cenu za koupi nemovitostí, jejichž prodej nabízeli inzerátem. Nešlo tu tedy o převod bezúplatný, když cena nemovitostí byla zaplacena, takže požadavek žalobců na zrušení části kupní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, jak to má na zřeteli ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Žalobci ve svém dovolání navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali tito dovolatelé na ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, neboť tu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jako dovolací důvod uplatňovali tuto dovolatelé dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel ze skutkového stavu, jehož zjištění nemělo v podstatné části oporu v dokazování; dovolávající se žalobci uplatňovali rovněž, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedení dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení uvažoval nesprávně o tom, že údajně v této věci byl podán samostatný návrh na určení vlastnictví, ačkoli se tak ze strany žalobců nestalo, ani se o takovém návrhu nejednalo a ani se o něm jednat nemohlo. Dovolatelé vytýkali rovněž, že v tomto řízení došlo k tomu, že o nákladech řízení bylo týmž soudem vydáno odlišné rozhodnutí o nákladech řízení téhož sporu a že tu došlo k nesprávnému určení výše náhrady nákladů řízení neodpovídajícímu ustanovením vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Při posuzování těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je soudům uloženo projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.
Přípustnost dovolání dovolávajících se žalobců, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který je svou právní povahou usnesením (viz §167 odst. 1 občanského soudního řádu), bylo nutno posoudit podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle tohoto ustanovení nebylo dovolání přípustné proti usnesení o nákladech řízení, a to ani šlo-li o dovolání, jímž bylo napadáno usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. Toto dovolání bylo tedy nutno odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm . c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání dovolávajících se žalobců bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé, je dovolání přípustné, bylo-li podáno tímto účastníkem, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolávající se žalovaný uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §141 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., které se projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud toto použité ustanovení také správně vyložil.
Dovolací soud již ve svém rozsudku z 12.12.2000, 28 Cdo 2952/99, vydaném v řízení o dovolání, jež bylo podáno v téže právní věci, uvedl právní závěr (vycházející ze závěrů k výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., obsažených ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 51 /129/), že v ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je kogentně stanoveno, že tu „soud rozhodne na návrh oprávněné osoby“, takže uvede-li oprávněná osoba výslovně (jako v daném případě), že nepožaduje úhradu ceny pozemku, jenž byl bezúplatně převeden na nabyvatele v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemek patřil, nýbrž požaduje jen zrušení smlouvy, může soud rozhodnout jen o tomto zrušení.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které v daném případě rovněž z uvedeného právního závěru vycházelo, nelze tedy označit za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury soudů nebo přinášející judikaturu novou (srov. již shora citovaný nález Ústavního soudu ČR, III. ÚS z 13.8.1995).
Pokud dovolávající se žalovaný brojil proti skutkovému i právnímu závěru odvolacího soudu, že „vyšší cena, než je uvedena v kupní smlouvě z 23.1.1984 byla zaplacena za dům, stavební pozemek a zahradu“ a nikoli za převod pozemků parc. č. 384/42 a parc. č. 385/39 v H., šlo o námitky směřující proti hodnocení důkazů soudem, které soudu nepochybně náleží (viz §132 občanského soudního řádu), a námitky tohoto druhu nebyly v ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) zakotveny jako dovolací důvod (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Dovolací důvody jsou v občanském soudním řízení stanoveny taxativně a nelze je rozšiřovat použitím hmotněprávních ustanovení (např. ustanovením §3 občanského zákoníku).
Neshledal proto dovolací soud s poukazem na ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ (v návaznosti na ustanovení §167 odst. 1) občanského soudního řádu, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. a s poukazem na ustanovení §239 odst. 2 téhož právního předpisu, že by tu byla dána přípustnost dovolání dovolávajících se žalobců nebo dovolávajícího se žalovaného.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání všech dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustných.
Žádný z dovolatelů nebyl v řízení o dovolání úspěšný a proto žádnému z nich nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu