ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2368.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2368/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. D. K., 2. J. K., a 3. J. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 7.6.1999, sp.zn. 10 Co 1192/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp.zn. 7 C 339/92 ( žalobců D. K., J. K. a J. K. proti žalovaným A. M. d. z., zastoupeným advokátem, a B. F. n. m. ČR, o uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení ve smyslu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.6.1999, sp.zn. 10 Co 1192/98 ( předposlední odstavec výroku uváděného rozsudku).
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 26.3.1992 ( v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků parc. č. 283/42 s domem čp. 605 v K. n. B., parc. č. 248/1, parc. č. 248/2, parc. č. 374, parc. č. 248/3, parc. č. 283/6, parc. č. 437 s domem čp. 359, parc. č. 283/40, parc. č. 664 ( s garáží ), parc. č. 549 se skladištěm a lisovnou, parc. č. 249/1, parc. č. 250/1, parc. č. 251/2 se skladem dřeva, parc. č. 365 s parní pilou, parc. č. 305, parc. č. 373 s kancelářemi, parc. č. 306 s kolnou, parc. č. 252/3 se skladem dřeva, parc. č. 250/3, parc. č. 547 se skladištěm, parc. č. 548 se skladištěm, parc. č. 283/14 se skladištěm, parc. č. 283/16 se skladištěm, parc. č. 251/4 - továrního objektu, parc. č. 361 s cementárnou, parc. č. 251/8 se skladištěm, parc. č. 247/2 se skladištěm dřeva, parc. č. 246/2 se skladištěm a parc. č. 247/3 se skladem dřeva. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastník J. K., otec a manžel žalobců, vlastnil tyto nemovitosti jako fyzická osoba a tento majetek neměl žádnou právní souvislost s firmou K. a spol., která byla předmětem znárodnění na základě vyhlášky Ministerstva průmyslu ze 7.3.1946 č. 1247/1946 Úředního listu I. a vyhlášky téhož ministerstva z 24.10.1946 č. 2060/1946 Úředního listu I. i vyhlášky téhož ministerstva z 1.12.1946 č. 212/1947 Úředního listu a výměru ministra průmyslu z 15.12.1947 č. N.P. 1-87 398/47. Vlastnické právo fyzické osoby vlastníka J. K. k uvedeným nemovitostem ( na základě jmenovací listiny z 2.4.1948 a výpisu z obchodního rejstříku ze 17.1.1949) pak bylo dotčeno vložením zápisu do pozemkové knihy pro M. p., n.p., Š. a podle následujících výměrů a vyhlášek z let 1949-1961 bylo vlastnické právo zapsáno pro stát. K vydání uvedených nemovitostí od žalovaných M. d. z. Š., a.s., nedošlo přes žalobci učiněné výzvy.
Žalované M. d. z., a.s., Š. navrhly zamítnutí žaloby s tím, že ke znárodnění firmy J. K. došlo podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to vyhláškou Ministerstva průmyslu z 27.12.1945 č. 206/1945 Úředního listu, přičemž rozsah znárodnění byl stanoven výměrem ministra průmyslu z 15.12.1947, čj. NP 1-87 398/1947, takže všechny tyto akty znárodnění byly učiněny před rozhodným obdobím ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ( tj. před obdobím 25.2.1948 až 1.1.1990).
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce J. K. a žalobkyni D. K., jako účastníky řízení, vyžádal si ze Státního úředního archivu v Praze spis bývalého Nejvyššího správního soudu v Bratislavě č. 744/1948 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně z 11.6.1993, čj. 7 C 339/92-26, bylo určeno, že znárodnění nemovitostí uvedených v žalobě žalobců bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy a dále bylo určeno, že " vlastní znárodňovací akt byl proveden 17.1.1949".
K odvolání žalovaných M. d. z., a.s.., Š. Krajský soud v Ostravě usnesením z 30.9.1993, sp.zn. 10 Co 422/93, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že odpovídajícím způsobem nevysvětlil otázku, zda tu vůbec byly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku. Zvolenému způsobu vydání mezitímního rozsudku by musel odpovídat výrok vyjadřující to, zda právní základ žalobci uplatněného nároku je zcela nebo zčásti důvodný. Jestliže namísto toho soud prvního stupně zvolil dva určovací výroky, pak jejich vydání muselo předcházel řešení otázky, zda byl dán na straně žalobců naléhavý právní zájem na takovém určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu ; žalobci však takový naléhavý právní zájem ani netvrdili, ani nedokládali.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyslechl svědka A. V., provedl důkaz posudkem znalce z oboru geodézie a kartografie, jakož i posudkem znalce z oboru stavebnictví a usnesením z 2.5.1997, čj. 7 C 339/92-120 připustil, aby do řízení vstoupil další účastník na straně žalovaného, a to F. n. m. ČR.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze 17.9.1997, čj. 7 C 339/92-153, bylo žalovaným M. d. z., a.s., Š. i žalovanému F. n. m. uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí v K. n. B. - a) objektu administrativní budovy čp. 359 se stavební parcelou č. 437, b) objektu garáže se stavební parcelou č. 664, c) objektu expedičního skladu se stavební parcelou č. 548, d) objektu domu čp. 306 - skladu režijního materiálu, strojní údržby a WC se stavební parcelou č. 373, e) objektu č. 307 - haly dřevovýroby, sušárny, kuchyně a jídelny ( mimo haly Unimo 1 / odbytového skladu /), f) objektu čp. 305, užívaného jako pila, kotelna, brusírna a šatna se stavební parcelou č. 365 a g) pozemku parc. č. 248/3 ( o výměře 270m2 ) - manipulační plochy, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. 328 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území V. M. u Katastrálního úřadu ve V.
Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu také o vydání dalších nemovitostí : a) objektu vrátnice na pozemku parc. č. 251/2, b) objektu lékařského střediska, šatny a kanceláře na pozemku parc. č. 1221, c) objektu prodejního skladu na pozemku parc. č. 1220, d) objektu krytého parkoviště na pozemku parc. č. 251/1, e) objektu staré vrátnice na pozemku parc. č. 251/2, , g) objektu odbytového skladu Unimo 1 na pozemku parc. č. 374, h) objektu trafostanice na pozemku parc. č. 1479, i) objektu haly Unimo 3 na pozemku parc. č. 251-2, j) objektu údržbářského střediska na pozemku parc. č. 549, k) objektu skladu kovomateriálu na pozemku parc. č. 1478, 1) objektu třídiče kulatiny na pozemku parc. č. 251/2, a m) pozemků parc. č. 251/2 ( o výměře 47.383 m2 ), parc. č. 251/4 ( o výměře 1.344 m 2 ), pozemků parc. č. 549, parc.č. 1220, parc. č. 1221, parc. č. 1478 a parc.č. 1479. Oběma žalovaným bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili Okresnímu soudu ve Vsetíně na náhradu zálohovaných nákladů řízení 43.025,90 Kč a na úhradu soudního poplatku 500 Kč, vše do 3 dnů do právní moci rozsudku. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně z 15.10.1997, čj. 7 C 339/92-194, bylo ještě rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců i žalovaných byl uvedený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze 17.9.1997, čj. 7 C 339/92-153, i uvedené usnesení téhož soudu z 15.10.1997, čj. 7 C 339/92-194, zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nerozhodl o změně žalobního návrhu učiněného žalobci 14.5.1997, jímž uplatňovali svůj nárok i proti žalovanému F. n. m. ČR ( za předpokladu, že by žalobě žalobců proti žalované akciové společnosti M. d. z. Š. nemohlo být vyhověno). Soud prvního stupně totiž bez ohledu na takto formulovaný změněný žalobní návrh rozhodl o společné povinnosti obou žalovaných ohledně všech uváděných nemovitostí. Toto pochybení nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, napravit v odvolacím řízení.
V dalším průběhu řízení Okresní soud ve Vsetíně usnesením z 2.7.1998, čj. 7 C 339/92-222, připustil změnu návrhu žalobců ze 14.5.1997, doručenou soudu 26.5.1997, a po dalším doplnění řízení vynesl rozsudek z 18.9.1998, čj. 7 C 339/92-271, jímž uložil žalovaným M. d. z., a.s., Š. uzavřít se žalobci dohodu o vydání těchto nemovitostí v K. n. B.: a) objektu administrativní budovy čp.359 se stavební parcelou č. 437, b) objektu garáže se stavební parcelou č. 664, c) objektu expedičního skladu se stavební parcelou č. 548, d) domu čp. 306 - skladu režijního materiálu, strojní údržby a WC se stavební parcelou č. 373, e) objektu čp. 307 - haly dřevovýroby, sušárny, kuchyně a jídelny ( mimo haly Unimo 1 - odbytového skladu ) se stavební parcelou č. 374, f) objektu č. 305-pily, kotelny, brusírny a šatny se stavební parcelou č. 365 a g) pozemku parc. č. 248/3 ( o výměře 270 m2 ) - zahrady ( nyní manipulační plochy).
Byl však soudem prvního stupně zamítnut žalobní návrh, aby oběma žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání těchto dalších nemovitostí : a) objektu vrátnice na pozemku parc. č. 251/2, b) objektu lékařského střediska, šatny a kanceláře na pozemku parc. č. 1221, c) objektu prodejního skladu na pozemku parc. č. 1220, d) objektu krytého parkoviště na pozemku parc. č. 251/2, e) objektu skladu režijního materiálu na pozemku parc. č. 251/2, f) objektu staré vrátnice na pozemku parc. č. 251/2, g) objektu odbytového skladu Unimo 1 na pozemku parc. č. 374, h) objektu trafostanice na pozemku parc. č. 1479, i) objektu haly Unimo 3 na pozemku parc. č. 251/2, j) objektu údržbářského střediska na pozemku parc. č. 549, k) objektu skladu kovomateriálu na pozemku parc. č. 1478, 1) objektu třidiče kulatiny na pozemku parc. č. 251/2 a m) pozemků parc. č. 251/2 ( o výměře 47.383 m2 ), parc. č. 251/4 ( o výměře 1.344 m 2 ), parc. č. 549, parc. č. 1220, parc. 1221, parc. č. 1478 a parc. č. 1479.
Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Oběma žalovaným bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu ve Vsetíně společně a nerozdílně 500 Kč na úhradu soudního poplatku a 43.025,90 Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně , že všichni tři žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., kteří také včas podali výzvu o vydání nemovitostí. Podle názoru soudu prvního stupně přešel majetek uváděný v žalobě žalobců na stát podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to nikoli znárodňovacím aktem, na který poukazovali žalovaní, ale až ke dni 17.1.1949, kdy bylo zapsáno vlastnické právo v pozemkové knize pro národní podnik M. p. Š. (který je právním předchůdcem žalované akciové společnosti M. d. z., a.s., Š.). Při rozhodování o vydání jednotlivých nemovitých věcí vycházel soud prvního stupně ze znaleckých posudků znalce z oboru geodézie a kartografie a znalce z oboru stavebnictví, v nichž byly jednak jednotlivé pozemky a nemovitosti zaměřeny a jednak byly stanoveny odborné údaje o tom, zda došlo k rekonstrukci jednotlivých staveb a k tomu, zda tyto stavby ztratily přestavbou svůj původní stavebně technický charakter. Z těchto hledisek pak soud prvního stupně vycházel a podle nich rozhodl o tom, které stavby a pozemky se ( s konkrétním odůvodněním u těchto jednotlivých nemovitostí ) vydávají a které nikoli. Další doplnění dokazování nepokládal soud prvního stupně za důvodné, zejména pokud šlo o návrh žalobců na provedení revizního znaleckého posudku z oboru stavebnictví.
Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců a žalované akciové společnosti rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze 7.6.1999, sp.zn. 10 Co 1192/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ( v odstavci II výroku rozsudku ), pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobců vůči žalovanému F. n. m. ČR. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byly uloženy povinnosti ( ve výrocích rozsudku označených I. a V. ) F. n. m. ČR. Žalovanému F. n. m. nebyla však přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani před odvolacím soudem. Byly zrušeny také výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byly uloženy povinnosti F. n. m. ČR k úhradě soudního poplatku a zálohovaných nákladů řízení. Jinak byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích směřujících proti žalovaným M. d. z., a.s., Š., a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno zčásti dovolání, a to proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ( označený II. ), pokud jím byla zamítnuta žaloba proti F. n. m. ČR o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí uvedených v tomto odstavci.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se tento soud zabýval především otázkou pasívní legitimace na straně žalovaných v této právní věci. Ohledně žalovaných M. d. z. Š., a.s., vycházel odvolací soud zejména ze zjištění vyplývajících z výpisu obchodního rejstříku, že totiž na základě rozhodnutí ministra průmyslu ČR ze dne 22.3.1991 č. 128/1991 byl zrušen státní podnik S. d. z. Š. a veškerý majetek, práva a závazky byly převedeny k 31.3.1991 na akciovou společnost M. d. z. Š. Naproti tomu ohledně žalovaného F. n. m. ČR vycházel dovolací soud ze zjištění, že všechny pozemky bývalých S. d. z. Š. jsou předmětem tohoto soudního sporu a k žádným právním úkonům ohledně tohoto majetku, který by byl v rozporu s ustanovením §9 zákona č. 87/1991 Sb. tu nedošlo ; dospěl proto odvolací soud k závěru, že uvedený fond není v této právní věci pasívně legitimován.
Pokud šlo o důvodnost žalobního návrhu žalobců, směřujícího vůči žalovaným M. d. z., a.s., z hlediska přechodu tohoto majetku na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokládal odvolací soud za zjištěno, že tu došlo ke znárodnění podle ustanovení §4 odst. 2 a 3 dekretu č. 100/1945 Sb. ohledně bývalého podniku J. K. a spol, parní pila a továrna na bedny ve V. M. ; toto znárodnění bylo uvedeno vyhláškou Ministerstva průmyslu č. 206/1946 Úředního listu I a majetková podstata znárodněného podniku pak vplynula podle další vyhlášky č. 1247/1946 Úředního listu I do národního podniku M. p., n.p., Š., a to včetně nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 1159 a dalších vložkách č. 635, 673, 681 658, 718 a 249 pozemkové knihy pro katastrální území K. n. B. Odvolací soud nepokládal za doložené tvrzení žalobců, že tyto nemovitosti byly vlastnictvím J. K. staršího a že byly pouze pronajaty bývalému podniku J. K. a spol, z čehož žalobci dovozovali, že znárodnění bylo provedeno nesprávně, když jím byl postižen majetek fyzické osoby.
Odvolací soud nesdílel také názor žalobců, že tu je rozhodující, kdy došlo k zápisu nabytí vlastnických práv státu do pozemkové knihy ( což se stalo v roce 1949), i když až do roku 1951 probíhalo u bývalého Nejvyššího správního soudu v Bratislavě pod sp.zn. 744/1948 řízení o stížnosti J. a Jk K., jež se týkala znárodnění uváděného majetku. Odvolací soud vycházel z ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. a již citovaných vyhlášek č. 206/1946 Úředního listu I, č. 1247/1946 Úředního listu I, takže měl za to, že ke znárodnění bez náhrady došlo mimo rozhodné období ( 25.2.1948 až 1.1.1990), když tu k přechodu vlastnictví věcí došlo účinností dekretu č. 100/1945 Sb., tj. 27.10.1945.
Odvolací soud však shledal období jako vadu, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo objasněno, zda v rozhodném období byla za znárodnění v daném případě poskytnuta náhrada za znárodněný majetek ve smyslu ustanovení §8 odst. 2, §9 odst. 1 a §10 odst. 2 a 3 dekretu č. 100/1945 Sb., Pro tento nedostatek objasnění otázky, zda tu nedošlo tímto způsobem k majetkové křivdě v rozhodném období, přikročil odvolací soud ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Vadou řízení před soudem prvního stupně bylo také, podle názoru odvolacího soudu, že nebylo provedeno úplné dokazování o tom, zda u všech staveb uváděných žalobci na jednotlivých konkrétně uváděných pozemcích šlo nebo nešlo o stavby trvalého charakteru, spojené se zemí pevným základem.
Ve svém rozsudku odvolací soud posléze uvedl, že vyhověl požadavku žalobců na připuštění dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, poněvadž měl za to, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4.8.1999 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Vsetíně dne 3.9.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvody uplatňovali dovolatelé ty důvody, které byly uvedeny v ustanoveních §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. ).
Dovolatelé namítali, že v řízení nebylo objasněno, kdy žalované M. d. z., a.s., Š. vznikly a kdy skutečně v tomto řízení sporné nemovitosti přešly do vlastnictví této žalované akciové společnosti. Bez tohoto objasnění nebylo možné, podle názoru dovolatelů, dospět k závěru, že tato akciová společnost je skutečně povinnou osobou. Nebylo v řízení tedy postaveno najisto, zda zakladatelský plán ( smlouva) uvedené akciové společnosti, který je z 8.2.1991, obsahoval základní kapitál, zahrnující rovněž mezi účastníky řízení sporné nemovitosti, když žádost S. d. z., s.p., Š. o jeho zrušení bez likvidace, adresovaná Ministerstvu průmyslu, je datována až dnem 13.3.1991 ; nebylo tedy objasněno jakým způsobem tu došlo ke zvýšení základního jmění akciové společnosti.
Dovolatelé měli dále za to, že nebylo v řízení objasněno, zda převod majetku na žalovanou akciovou společnost byl platný. Dovolatelé vyslovovali také své přesvědčení, že v řízení nebyly vyřešeny otázky, na které již v řízení upozorňovali svým podáním z 18.1.1999, a to zda vydávané nemovitosti jsou stavbami, zda jde u nich o stavby hlavní či doplňkové ke stavbám hlavním, zda tu došlo u některých z těchto staveb přestavbou ke změně jejich původního stavebně technického charakteru a zda tu šlo o jednotlivé věci či o tzv. " souhrnné věci" ( tedy o jeden podnik). V těchto vytýkaných vadách řízení spatřovali dovolatelé i to, že jim byl " upírán spravedlivý proces".
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti citovaného zákona nebo vydaným po řízení převedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( tj. zejména podle občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že je tu dovolání přípustné, neboť podle názoru odvolacího soudu tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Odvolací soud tedy uvedl, že k přípustnosti dovolání přikročil pro zásadní význam jeho rozhodnutí po právní stránce, i když neuvedl, v čem tento zásadní význam spatřuje ( viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bylo však nepochybné, že zásadní význam rozhodnutí spatřuje v souvislosti s právním posouzením věci.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem ), vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných věcech ( uvedl Ústavní soud ČR v usnesení z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 / usnesení / ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Dovolatelé uplatňovali dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ( v již citovaném znění), tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. a podle ustanovení §6 a §8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 100/1950 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vysvětleno, že stát se stal vlastníkem znárodněné nemovitosti podle ustanovení §12 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, bez zápisu v pozemkové knize, a to dnem převzetí nemovitosti ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 uvedeného dekretu.
O převzetí věci státem bez právního důvodu ( §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II.ÚS 192/96, uveřejněném pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že v případě podle §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. jde o titul spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ( §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., avšak nikoli pro akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je vázán prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod tak, jek to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.
O zásadní přestavbě stavby ( §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti ( viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 121/255/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní ( k níž mají případně ostatní stavby povahu doplňkovou ( viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 str. 120, odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 ( později odst. 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 ( později odst. 3) písm.a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( §132 občanského soudního řádu ). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování ( §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá, musí jít o zjištění právní významné.
Odnětím možnosti jednat před soudem ( §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se rozumí takový postup, jímž znemožní účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád dává ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a z uvedených nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. V důsledku toho při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a §239 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) neshledal, že by odvolací soud v daném případě při právním posouzení projednávané právní věci postupoval podle odlišných ( a tedy nesprávných ) právních závěrů. Dovolací soud také neshledal, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že byl nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Z toho, co bylo uvedeno v dovolání dovolatelů, ani z toho, co vyplývá z obsahu spisu, nebylo také možno dospět k závěru, že by odvolací soud ( a případně i soud prvního stupně ) svým postupem v řízení odňal účastníků řízení možnost jednat před soudem znemožněním realizace práv, která jim občanský soudní řádu dává.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu není správně ( jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a nemohl přisvědčit tomu, že by v daném případě se dovolatelé důvodně dovolávali dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V daném případě vyplývá z rozsudku odvolacího soudu ze 7.6.1999 ( sp.zn. 10 Co 1192/98), že u soudu prvního stupně bude ještě v této právní věci probíhat další řízení, jehož rámec je citovaným rozsudkem odvolacího soudu stanoven. V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem. č. 30/2000 Sb.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. ledna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc
předseda senátu