ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.398.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 398/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) D. N., B) L. N., a C) M. N., jako právních nástupců původního žalobce M. N., zemřelého dne 27.6.1998, proti žalovaným 1. V. O., a 2. V. M., o zrušení části kupní a darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 10/93, o dovolání prvého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.1.1999, čj. 12 Co 34/98-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobců M. N. se domáhal zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 7.7.1978, uzavřené mezi jeho rodiči, zemřelými J. a M. N., a žalovanými, a to v části, kterou byly do spoluvlastnictví žalovaných bezúplatně převedeny v žalobě blíže specifikované pozemky v katastrálním území O. Svůj nárok opíral o ustanovení §8 odst. 3 /v nyní platném znění jde o odstavec 4/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\").
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 15.4.1994, čj. 6 C 10/93-36, žalobě vyhověl a rozhodl, že předmětná smlouva se zrušuje v části, kterou byly do spoluvlastnictví žalovaných převedeny pozemky č. 295 role, č.413 role, (v katastru nemovitostí vedena pod č.473), č.452 role, č.543 role, č.296 role, č. 264 louka, č.982 role, č.983 pastva, č. 984 role, č.1044/3 pastva, č. 1044/6 pastva, č. 1044/7 pastva, č. 1045/1 role, č. 1045/121 role, č.1045/122 role, č. 1045/6 role, č.1045/32 role, a č. 1045/54 role, vše v katastrálním území O.
Krajský soud v Brně rozhodoval na základě odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku nejprve rozsudkem ze dne 9.10.1996 , čj. 12 Co 533/94-59, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Po té, co Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudek odvolacího soudu zrušil rozsudkem ze dne 29.10.1997, čj. Cdon 218/97-76, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, Krajský soud v Brně, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou výroku týkajícího se pozemku č. 413 role; ohledně něj rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nejasnosti v označení tohoto pozemku, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tím, že po zhodnocení dokazování před soudem prvního stupně a vlastním doplnění dokazování se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o splnění všech zákonných podmínek stanovených v ustanovení §8 odst.4 zákona o půdě.
V průběhu tohoto odvolacího řízení došlo k úmrtí původního žalobce a odvolací soud pokračoval v řízení s dědici zemřelého účastníka, označenými v záhlaví rozsudku písmeny A/ až C/.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 27.1.1999, čj.12 Co 34/98-101, který nabyl právní moci dne 9.3.1999, napadl prvý žalovaný včas podaným dovoláním. Přípustnost dovolání dovozuje především z ustanovení §237 odst. 1 písm f) OSŘ, neboť „ ... odvolací soud rozhodl sám o osudu jen některých pozemkových parcel, zatímco v případě pozemku p.č. 413 sám respektoval důsledky, vyplývající z nejasností, daných dosavadním stavem důkazního řízení a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil. Tím porušil zásadu vyplývající z ustanovení §221 odst. 1 OSŘ. Nebyly totiž dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku\". Podle názoru žalovaného měl odvolací soud zrušit rozsudek zcela, a pokud tak neučinil, „dopustil se porušení práv chráněných ústavněprávními předpisy ve vztahu k účastníkům řízení, takže v jeho postupu lze spatřovat důvod zmatečnosti a rovněž i dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ\". Další důvody zmatečnosti spatřuje dovolatel v postupu odvolacího soudu při řešení otázky právního nástupnictví účastníků; protože odvolací soud pokračoval v řízení s dědici po zemřelém původním žalobci aniž vyčkal ukončení dědického řízení, domnívá se dovolatel, že odvolací soud se dopustil vady řízení, která představuje důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b), písm.c) OSŘ. Podle názoru dovolatele je možno přípustnost dovolání v dané věci dovodit rovněž z toho, že rozsudek odvolacího soudu je označen jako potvrzující, i když podmínky pro jeho potvrzení nebyly dány, „neboť obsahově došlo k rozštěpení statusu předmětu řízení\" , což povaha věci vylučuje. Nelogičnost postupu odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že „jediný úkon, tj. kupní a darovací smlouva, se vztahovala k vymezenému okruhu účastníků, k jedinému předmětu převodu, což vše vyvolává stav nerozdílného společenství účastníků řízení\". Dále, podle dovolatele, se ve skutečnosti nejedná o rozsudek potvrzující, ale měnící, a proto lze přípustnost dovolání dovodit i z ustanovení §238 odst. 1 písm.a) OSŘ. Dovolatel konečně soudí, že přípustnost dovolání je analogicky založena podle §238 odst.1 písm.b) OSŘ., protože považuje vztah rozhodování soudu odvolacího a soudu dovolacího za vztah mezi dvěma stupni řádné soudní soustavy, tedy vztah soudu nižšího a vyššího stupně s obdobnými účinky vázanosti jako v případě zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu. Z této konstrukce dovolatel usoudil, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výslovným poukazem na svou vázanost rozhodnutím dovolacího soudu, naplnil tak předpoklad přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ per analogiam.
Důvody dovolání spatřuje dovolatel v naplnění ustanovení §241 odst. 3 písm.c) OSŘ, a odkazuje přitom na obsah spisu, z něhož je patrno, že při „skutečně objektivním hodnocení provedených důkazů nemohl odvolací soud spolehlivě dospět k závěru, že by žalovaní neunesli důkazní břemeno o skutečnosti, že už při uzavírání kupní a darovací smlouvy ze dne 7.7.1978 vyplatili právním předchůdcům žalobců částku Kč 130.000\". Další dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d) OSŘ, neboť výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, zaujatý odvolacím soudem, podle něho jen alibisticky opakuje názory Nejvyššího soudu z odůvodnění jeho zrušovacího rozsudku ze dne 29.10.1997, aniž by vzal v úvahu výsledky doplněného důkazního řízení. Dovolatel vyslovuje názor, že na skutkovou podstatu dané věci nelze aplikovat skutkovou podstatu zákonnou podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( v textu též jen \"OSŘ\").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst.2 OSŘ a je založeno na důvodech podřaditelných pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm.d) OSŘ. Nejsou však splněny podmínky pro jeho věcné posouzení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 až §239 odst. 2 OSŘ. Dovolatel opírá přípustnost dovolání především o ustanovení §237 odst.1 písm. b), c) a f) OSŘ , v nichž jsou vyjmenovány vady řízení, ke kterým musí přihlédnout dovolací soud vždy, i když by nebyly namítány.
Námitka dovolatele se týkala především tvrzené vady řízení ve smyslu §237 odst.1 písm.f) OSŘ, spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud po vrácení věci dovolacím soudem nařídil k projednání věci jednání, jehož se zúčastnili osobně právní nástupci původního žalobce, oba žalovaní, i právní zástupce prvého žalovaného. Při tomto jednání byl proveden výslech svědka i doplňující výslech prvého žalovaného, který se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil i v závěrečném návrhu. Namítaná vada řízení podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ nebyla dovolacím soudem zjištěna, a to ani pokud šlo o předcházející řízení. V žádném případě nelze dovodit, že by došlo k vadě řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm.f) OSŘ proto, že odvolací soud rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jednomu z pozemků, a ohledně ostatních rozsudek potvrdil.
Dovolací soud neshledal důvodnými ani námitky dovolatele ohledně vad řízení ve smyslu §237 odst.1 písm. b) nebo písm. c) OSŘ. Jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, nebo zda v něm může pokračovat ( §107 odst. 1 OSŘ). Soud v dané věci, po úmrtí původního žalobce, posoudil situaci tak, že je nadbytečné přerušit řízení a vyčkávat skončení dědického řízení,tedy že povaha věci připouští, aby se s dědici v řízení pokračovalo (§107 odst. 3 konec věty za středníkem OSŘ). Dědici zemřelého účastníka, jejichž okruh je znám, totiž dědictví neodmítli, a není rozhodující, jakou část dědictví nabudou. Podle názoru dovolacího soudu za těchto podmínek odvolací soud postupoval v souladu se shora uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu a v jeho postupu nelze v žádném případě spatřovat vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm.b) nebo c) OSŘ. Dovolací soud totiž neshledal opodstatněnou ani námitku dovolatele ohledně pochybení odvolacího soudu při posouzení otázky procesní způsobilosti žalobců resp. právních nástupců původního žalobce, s odkazem na ustanovení §237 odst.1 písm.c) OSŘ, neboť z obsahu spisu nezjistil žádné překážky, které by žalobcům bránily před soudem samostatně jednat ( §20 OSŘ).
Dovolacím soudem nezjistil ani jiné vady, uvedené v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, které by vedly k závěru o přípustnosti dovolání.
Podle §238 odst.1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud ČR nesdílí názor dovolatele, podle něhož v dané věci podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně nebyly dány, a rozsudek odvolacího soudu byl tedy rozsudkem měnícím. Vzhledem k tomu že předmětem řízení byla smlouva o převodu nemovitých věcí (jednotlivých pozemků), které jsou považovány podle občanského práva hmotného za věci samostatné, mohl o převodu některých z nich odvolací soud rozhodnout tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, a ohledně převodu zbývajících nemovitostí rozsudek potvrdil. Takový rozsudek odvolacího soudu nelze však posuzovat jako rozsudek měnící. Nepřichází tedy v úvahu posouzení přípustnosti dovolání proti napadenému rozsudku podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm.b) OSŘ per analogiam, jak se domnívá dovolatel, neboť uvedené ustanovení řeší výslovně pouze vztah mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím při rozhodování v téže věci. Použití ustanovení §238 odst. 1 písm.a) OSŘ na jiné procesní vztahy, včetně vztahu mezi odvolacím soudem s soudem dovolacím, přípustné není, a to ani z hlediska analogie.
V úvahu nepřipadá ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 a odst. 2 OSŘ, protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, a žalovaný ani nenavrhl, aby dovolání bylo připuštěno.
Nezbylo proto než dovolání odmítnout jako nepřípustné ( §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ).
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalobcům, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na jeho náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly
( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu