ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.681.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 681/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Oldřicha Jehličku, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalobců A/ J. T., a B/ A. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.října 1999, sp.zn. 29 Co 382/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 350/97 (žalobců A/ J. T. a B/ A. V., proti žalovaným 1/ V. P. a 2/ D. P., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 21.10.1999, sp.zn. 29 Co 382/99, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 21.4.1999, č.j. 15 C 350/97-136.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Po zrušení rozsudku soudu obou stupňů (Městského soudu v Praze ze dne 17.1.1995, sp.zn. 12 Co 475/95, i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.3.1995, č.j. 9 C 334/91-91) a vrácení spisu soudu prvního stupně k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 767/96, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.dubna 1999, č.j. 15 C 350/97-136, tak, že žalobě žalobců vyhověl. Uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti, domu čp. 621 s garáží v katastrálním území P.
Po provedeném dokazování výslechem účastníků a zhodnocení listinných důkazů, vycházel při právním posouzení sporu soud prvního stupně z obsahu důkazů provedených týmž soudem v řízení ve věci sp.zn. 9 C 334/91. Protože dovolací soud uložil, aby byly důkladnější objasněny okolnosti, za nichž došlo k prodeji rodinného domku, soud zopakoval provedení důkazu spisem bývalého OPBH v P.- LSD 1161/64, konstatoval obsah směrnic z roku 1964 pro prodej rodinných domků národního majetku občanům, postup při prodeji rodinných domků z národního majetku občanům a zhodnotil obsah spisu téhož soudu, sp.zn. 9 C 334/91, z něhož zjistil, že žalobci řádně uplatnili svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Písemnou výzvu k vydání věci podali žalobci formou doporučených dopisů dne 14.9.1991 na poště P., a to ve vztahu k žalovaným a k původní žalované A. P. Dopisem reagoval právní zástupce žalovaných ze dne 3.10.1991, a to konstatováním, že žalovaní neshledali nárok žalobců opodstatněným. Žaloba byla podána u soudu 17.12.1991 a v řízení žalovaní popírali, že by byli vyzváni k vydání věci v zákonem stanovené lhůtě. Soud prvního stupně měl za to, že vznesení této námitky (vzhledem k časovému odstupu od podání výzvy i žaloby ) je nutno považovat pouze za účelové tvrzení. Neuznal tuto námitku, protože byla vznesená až po té, když otázku přesného doručení se již nepodařilo na poště ověřit. Uváděl, že pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, námitku by byli žalovaní vznesli již na počátku řízení, a nikoliv až po 3 a půl roku trvajícím sporu. Soud prvního stupně také poukázal na skutečnost, že pokud by byla výzva doručena po lhůtě, k doručení by muselo dojít nejdříve 2.10.1991. Proto dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci podali výzvu v zákonem stanovené lhůtě a zabýval se důvodnosti žaloby. Zjistil, že rodiče žalobců se ocitli v důsledku vyměření mimořádných dávek ( ve výši 42.962,- Kč) v existenční tísni a tak byli k darování domu nepřímo donuceni, neboť jejich finanční poměry jim neumožňovaly zaplacení dávky. Dům po převedení do vlastnictví státu pak přešel do správy OPBH v P., která dne 11.8.1968 zahájila nabídkové řízení k prodeji domu za částku 143.405,-Kč. O koupi domu projevili zájem žalovaní a rodiče prvního žalovaného, kteří byli také seznámeni s tím, že nejde o dům rodinný; na ně pak přešlo vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 20.5.1969 registrované také bývalým Státním notářstvím Prahy 4 dne 28.5.1969. Pokud došlo k uzavření kupní smlouvy, stalo se tak aniž by byla věc předložena komisi pro bytové hospodářství bývalého Obvodního národního výrobu v P. a následně Národního výboru P., jak ukládalo usnesení č. 38 rady NVP, které bylo závazné pro uvedené orgány. Došlo tak k porušení čl. 2 bodu 2 citované směrnice o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, podle něhož neprojevil-li o koupi rodinného domku jeho uživatel zájem v určené lhůtě, upozorní státní organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek, a to za podmínek, za nichž byl nabídnut dosavadnímu uživateli. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že prodej tohoto domu nebyl zveřejněn vhodným způsobem veřejnou vyhláškou; lze proto dovodit protiprávní zvýhodnění žalovaných, neboť lze předpokládat, že o dům by projevilo zájem více občanů, kteří by mohli být s ohledem na jejich naléhavější bytovou situaci upřednostněni. K otázce, zda tento právní úkon byl učiněn v rozporu se zájmy společnosti, soud prvního stupně dovodil, že ze strany tehdejšího národního výboru došlo k právnímu úkonu, který byl v rozporu se zájmy společnosti; měl proto za to, že je tu žaloba důvodná, žalobci jsou oprávněnými osobami, majetek původní vlastnice přešel na stát a že žalovaní jsou povinnými osobami; proto žalobě v plném rozsahu soud prvního stupně vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 1999, sp.zn. 29 Co 382/99, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl; přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudem dovolacím v částce 9.050,-Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že považoval odvolání žalovaných za důvodné; na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že ačkoli soud prvního stupně doplnil dokazování ohledně porušení právních předpisů a posouzení okolnosti nabídky prodeje nemovitosti žalovaným z hlediska rozporu se zájmy společnosti, při hodnocení dokazování dospěl k chybnému závěru. Ačkoli soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu, který posoudil i po právní stránce správně, byl odvolací soud toho názoru, že porušení obecně závazných právních předpisů ani okolnosti prodeje nemovitosti žalovaným, jak byly zjištěny, nebyly takové intenzity, která by znamenala rozpor se zájmem společnosti, a proto nemohlo dojít k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti, jejíž vydání je předmětem řízení; žalovaní nejsou proto povinnými osobami. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o uzavření dohody o vydání věci zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 21.12.1999, a dovolání z jejich strany bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 3.1.2000, tedy ve lhůtě podle ustanovení §240 odst.1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Uváděným důvodem jejich dovolání bylo nesprávné právní posouzení věci, protože odvolací soud ve svém rozhodnutí z 21.října 1999 nesprávně došel k názoru, že porušení právních předpisů, které neměly obecně závazný charakter, a které znamenaly zvýhodnění žalovaných není takové intenzity, které by znamenalo rozpor se zájmy společnosti tak, jak to má na mysli ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. Všechny rozsudky vydané v dané věci, které započalo 17.12.1991, žalobě o vydání věci vyhověly. Již v roce 1996 se soud prvního stupně detailně zabýval nabídkou prodeje a zjistil, že prodej domu nebyl řádně zveřejněn vhodným způsobem, jak to ukládá směrnice čl. 2 odst. 2 Ministerstva financí č.10/64; bylo porušeno také ustanovení čl.III Postupu při prodeji rodinných domů z 18.8.1964, schváleného radou Národního výboru P., které ukládalo předložení návrhu na prodej komisi pro bytové hospodářství NVP. Při dodržení postupu by bylo zjištěno, že ve věci nabídky byl tu porušen předpis a i v tomto porušení lze spatřovat další zvýhodnění žalovaných, neboť nadřízený orgán svým nesouhlasem mohl prodeji zabránit. Z těchto porušení pak dospěl soud prvního stupně k závěru, že byl učiněn právní úkon v rozporu se zájmy společnosti, neboť nezveřejněním prodeje vhodným způsobem nebyla dána možnost koupě jiným. Odvolací soud pak na rozdíl od potvrzených skutečností v předchozích rozsudcích ( na rozdíl od svého původního názoru z r.1996), projevil po třech letech naprosto protichůdné stanovisko, že porušení předpisů nyní již není takové intenzity, které by znamenalo rozpor se zájmy společnosti. Podle názoru žalobců by změna atmosféry ve společnosti neměla mít tak zásadní vliv na rozhodování soudu, když rozhodné skutečnosti pro posouzení protiprávního zvýhodnění žalobců v rozporu se zájmem společnosti byly detailně zdůvodněny v rozsudku soudu prvního stupně z roku 1999, a byly dále řádně objasněny a potvrzeny.
Vyjádření žalovaných k dovolání žalobců navrhovalo zamítnutí dovolání žalobců, protože jejich námitky nejsou důvodné pro posouzení intenzity porušení předpisů.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona, nebo která byla vydána po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu / zákona č.99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst.1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 767/96, bylo poukázáno na rozhodnutí uveřejněné pod č.98/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudu vydávané dříve Nejvyšším soudem, ve kterém byl zaujat právní závěr, že směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, č.j. 314/17, 756/417, 756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č.5/1964, ačkoli nejsou obecně závazným předpisem, nýbrž jen pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek, mají ten důsledek, že rozpor s pokyny obsaženými v těchto směrnicích (vzhledem k okolnostem konkrétnímu případu takového právního úkonu) může být rozporem právního úkonu se zájmy společnosti.
Soud prvního stupně po zopakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst.l, odst.2, písm.c/ zákona č.87/1991 Sb., že majetek původní vlastnice přešel na stát podle §6 odst.1 písm.d/ citovaného zákona, a že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst.2 citovaného zákona. Soud prvního stupně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že v předmětné nemovitosti bydleli nájemníci manželé K., Š. a P.; všem byl předmětný dům nabídnut k prodeji, přičemž Š. a P. na nabídku nereagovali; reagoval jen nájemník K. se sdělením, že má zájem o koupi rodinného domku ( dopis ze dne 9.9.1968). Po sdělení OPBH dopisem z 3.10.19687, že nejde o dům rodinný, ale o obytný nájemný dům, K. sdělil, že o koupi domu za tohoto stavu zájem nemá. Informace o prodeji domu nebyla zveřejněná veřejnou vyhláškou. O koupi projevili zájem kromě nájemníků z domů i Z. V., který o ni získal informaci soukromou cestou, a dále žalovaní a rodiče prvního žalovaného. Soud se pak zabýval skutečností, zda právní úkon byl učiněn v rozporu se zájmy společnosti; byl toho názoru, že je rozhodující zájem společnosti v té době, kdy byl právní úkon učiněn, když v té době byl zájem na dodržování nejen obecně závazných předpisů, ale i interních normativních právních aktů. Pokud došlo k porušení předpisů, lze dovodit, že ze strany tehdejšího Národního výboru P. došlo k právnímu úkonu, jenž byl v rozporu se zájmy společnosti. Proto i po zvážení této skutečnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že je žaloba důvodná.
Odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku prvního stupně. Uvedl, že ač soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, který posoudil správně i po stránce právní; pokud hodnotil naplnění podmínek pro vyhovění žalobě o vydání věci podle zákona č.87/1991, a to řádným a včasným doručením výzvy k vydání věci, i zjištěním, zda žalobci jsou oprávněnými osobami, zda věc přešla na stát některým ze způsobů ( §6 odst.2 cit.zákona) a také tím, zda žalovaní věc získali od státu v rozporu s právními předpisy, se odvolací soud s závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Pokud se však soud prvního stupně zaměřil v souladu se závěry rozhodnutí dovolacího soudu na porušení právních předpisů a posouzení okolnosti nabídky prodeje nemovitosti žalovaným z hlediska rozporu se zájmem společnosti opatřil úplná skutková zjištění, měl za to, že při jejich hodnocení dospěl k chybnému právnímu závěru. Podle názoru odvolacího soudu porušení nikoli obecně závazných předpisů ani okolnosti prodeje nemovitosti žalovaným, jak byly soudem prvního stupně zjištěny, nebyly takové intenzity, která by znamenala rozpor se zájmem společnosti; proto také nemohlo dojít ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti, jejíž vydání je předmětem řízení. Nepovažoval proto odvolací soud žalovaných za osoby povinné a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uzavření dohody o vydání věci, zamítl.
Dovolatelé v daném případě uplatňovali dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávné právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.d.) občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že se použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., které se na řešenou právní věc nepochybně vztahovalo a účastníci řízení na ně průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ním nakládat za okolnosti uvedených v §6 zákona č.871991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku z 21.4.1999 uvedl (na str.23 rozsudku), že „ ze spisového materiálu týkajících se prodeje předmětného domu nevyplývá, že by prodej domu byl zveřejněn vhodným způsobem, a to veřejnou vyhláškou; v tomto směru lze dovodit protiprávní zvýhodnění žalovaných. Odvolací soud ve znění rozsudku z 21.10.1999 uvedl ( na str.4 rozsudku), že „porušení nikoli obecně závazných předpisů, ani okolnosti prodeje nemovitosti žalovaným, jak byly soudem prvního stupně zjištěny, nebyly takové intenzity, která by znamenala rozpor se zájmem společnosti a proto také nemohlo dojít k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti, jejíž vydání je předmětem řízení\".
Jelikož soud prvního stupně dospěl, jak shora uvedeno, k závěru, že tu lze mít za to, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných, nemohl odvolací soud bez opakování nebo doplnění dokazování dospět k závěru, že tu nemohlo dojít k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitosti.
Dovolací soud tu na rozdíl od odvolacího soudu vychází nadále z právních závěrů obsažených v rozhodnutích uveřejněných již pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydané dříve Nejvyšším soudem, že totiž chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
V daném případě tedy odvolací soud v řízení postupoval z jiného právního názoru a otázku existence či neexistence protiprávního zvýhodnění posoudil odlišně než soud prvního stupně bez opakování či doplnění dokazování. Došlo tedy k tomu, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.§241 odst.3 písm.b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.). Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst.1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř. ( v již citovaném znění).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst.2 o.s.ř. v již citovaném znění).
V dalším řízení rovněž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1, věta druhá, o.s.ř.), soud prvního stupně přikročí k zevrubnému a všestrannému objasnění toho, zda tu k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných došlo či nedošlo ( bez úvahy o intenzitě či stupni protiprávního zvýhodnění), a zda tedy lze žalované po právu označit za povinné osoby podle ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243 odst.1 věta třetí o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu