ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.683.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 683/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr.Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ P. f. Č. r., a 2/ J. V., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 7 C 116/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.6.2000, čj. 15 Co 354/2000-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň- jih rozsudkem ze dne 9.2.2000, čj. 7 C 116/97- 66, určil, že smlouva o převodu nemovitostí č. 3R 95/74 ze dne 11.4.1995, uzavřená mezi prvým žalovaným jako převádějícím a druhým žalovaným jako nabyvatelem o převodu skladové haly (objektu ocelo-kolny) na stavební parcele č. 177, je neplatná.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26.6.2000, čj. 15 Co 354/2000-105, který nabyl právní moci dne 28.8.2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu předmětných nemovitostí zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce i druhý žalovaný jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), a první žalovaný je vůči těmto oprávněným osobou povinnou. Pohledávka žalobce vůči prvnímu žalovanému činí 601.926,90 Kč, pohledávka druhého žalovaného vůči prvnímu žalovanému činí více než 9.000.000 Kč. Žalobce je vlastníkem pozemku č. 93 v k.ú. H. u B., uvnitř něhož se nachází stavební parcela č.177, zastavěná stavbou skladové haly pro uskladnění zemědělských mechanismů. Stavba této haly je umístěna uprostřed areálu, který je výlučným vlastnictvím žalobce, a přístup k ní je možný pouze přes pozemky v jeho vlastnictví. Žalobce se domáhal převodu haly do svého vlastnictví k částečnému vykrytí restitučních pohledávek vůči prvnímu žalovanému podle zákona o půdě, první žalovaný však uzavřel smlouvu o převodu předmětné nemovitosti (haly) s druhým žalovaným jako osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Platnost této smlouvy byla napadena žalobcem s odůvodněním, že stavba měla být převedena do jeho vlastnictví, dále že cena stavby byla stanovena chybně ( vyšší částkou ) a nebyly respektovány další okolnosti, jako je např. způsob využívání stavby, péče o ni atd.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobce osvědčil naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitosti,uzavřená mezi oběma žalovanými je absolutně neplatná. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nespatřuje důvody neplatnosti v tom, že smlouva svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, či že se příčí dobrým mravům. Odvolací soud, v souladu s uplatněním zásady smluvní volnosti, považuje prvního žalovaného za oprávněného vybrat si adresáta smlouvy, jestliže předmět smlouvy je v daném případě možný a dovolený, a správným shledal i jeho postup, směřující k uspokojení nároků oprávněných osob, které jim vyplývají ze zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že zákon nemá ustanovení o přednostním právu některé z oprávněných osob na náhradu formou převodu konkrétní nemovitosti, a že první žalovaný jednal ve shodě se společensky uznávaným míněním, určujícím obecné morální zásady společnosti, neshledal odvolací soud v postupu prvního žalovaného rozpor se zákonem nebo dobrými mravy.
Žalobce napadl pravomocný rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním názoru odvolacího soudu. Má zato, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy je v jeho případě dán; poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.6.1999 sp.zn. 24 Cdo 294/98, který vyslovil, že vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba ve vlastnictví jiné osoby, má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem této stavby. Žalobce nadále trvá na svém stanovisku, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro svou neurčitost, rozpor s právním předpisem i dobrými mravy. Přitom vyjadřuje pochybnosti o posudku znalce ing. P., který stavbu oceňoval. Poukazuje na výrazné nadhodnocení stavby oproti ocenění, ke kterému dospěl znalec Dvořák, který tuto stavbu oceňoval po provedené kolaudaci. Dovolatel vyjadřuje názor, že závěr obou znalců o ceně může souviset s tím, že hodnoty tzv. montážních hal a skladových hal se různily. Žalobce vyvozuje pochybnosti o určitosti předmětu smlouvy především z odlišností v popisu stavby v kolaudačním rozhodnutí a posudku znalce, a dále z rozdílného označení místa i rozdílného ocenění stavby. Rozpor s dobrými mravy spatřuje žalobce v chování prvního žalovaného, který jako státní orgán podle něj aplikoval zásadu smluvní volnosti šikanózním způsobem, neboť preferoval mezi dvěma oprávněnými osobami druhého žalovaného proto, že akceptoval ocenění stavby vyšší částkou, a tak se zbavil výraznějšího závazku vydáním stavby, jež má, podle přesvědčení žalobce, nižší hodnotu. Vydáním objektu druhému žalovanému byl, podle svého mínění, žalobce omezen v právu pokojně užívat svůj majetek, a tak bylo jednáno v rozporu s čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy v rozporu se zákonem. Celkově tak došlo ke znehodnocení vlastnictví žalobce a výraznému omezení možnosti jeho podnikání, neboť byly zmenšeny využitelné prostory pro podnikatelské záměry žalobce a bylo znemožněno efektivní využití těchto prostor. Dovolatel je přesvědčen o nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu a navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
K dovolání se stručně vyjádřili oba žalovaní tak, že rozsudek odvolacího soudu považují za správný, a navrhují, aby bylo dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen\"OSŘ\").
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Rozhodnutí soudu není správné, jestliže na daný případ použil právní normu, která předmětné právní vztahy neupravuje, nebo správně použitou normu nesprávně vyložil.
V dané věci odvolací soud dospěl k názoru, že žalobu na určení neplatnosti právního úkonu žalovaných lze věcně projednat podle ustanovení §80 OSŘ s ohledem na určité omezení žalobce jako vlastníka pozemků, na nichž je umístěna předmětná stavba, k němuž došlo v důsledku uzavření napadené smlouvy. Pokud dovolatel argumentuje, že na jeho straně je dán naléhavý právní zájem na určení ( neplatnosti smlouvy), považuje proto dovolací soud tento argument za nadbytečný, protože odvolací soud tento zájem uznal a platnost smlouvy o převodu nemovitosti posoudil podle ustanovení §39 obč.zák.
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dovolací soud sdílí právní závěry odvolacího soudu, vycházející z aplikace tohoto ustanovení, a pro stručnost na ně odkazuje. Ani dovolací soud neshledal, že by prvý žalovaný uzavřením smlouvy porušil zákon, naopak plnil svou povinnost uspokojit nárok osoby oprávněné k poskytnutí vyšší náhrady, než jaká příslušela žalobci. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobce jako vlastník pozemku uplatnil u soudu nárok na převod stavby v době, kdy byla ve vlastnictví státu, podle ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě. Nesporné je, že nesouhlasil s převodem stavby na vyrovnání svého nároku za situace, kdy byla oceněna dle jeho názoru příliš vysokou částkou. Okolnost, že existuje jiný odborný posudek o ceně stavby, nemá na platnost převodu vliv, když účastníci smlouvy sami její výši považují za přiměřenou. Na straně žalovaného nelze proto shledat ani porušení nebo obcházení zákona.
Rozpor s dobrými mravy shledává dovolatel v tom, že \"prvý žalovaný jako státní orgán rozhodoval mezi dvěma oprávněnými osobami, měl při svém rozhodování vážit zvláštní podmínky tak, aby nedošlo ke vzniku újmy u některé z těchto oprávněných osob\". V daném případě preferoval prvý žalovaný dle názoru dovolatele oprávněnou osobu, která akceptovala vyšší ocenění stavby, před oprávněnou osobou, která vlastní pozemky, uprostřed nichž je objekt vystavěn, takže došlo k výraznému zásahu do vlastnických práv žalobce a k jejich znehodnocení. Podle názoru dovolatele „prvý žalovaný jako státní orgán měl zvýšeně dbát všech aspektů dané věci, včetně polohy stavby, a to v míře přesahující pouhou svobodnou volbu druhé smluvní strany, tedy tzv. smluvní volnost\". K tomu je třeba uvést, že žalovaný P. f. Č. r. není státním orgánem s rozhodovací pravomocí. Jde o právnickou osobou, které - jako správci zemědělského majetku České republiky (§17 zákona o půdě) – je mj. svěřeno v některých případech vypořádávání nároků oprávněných osob. Okolnost, že prvý žalovaný převedl nemovitost na osobu, která byla ochotna akceptovat posudek o její ceně, (a tím snížit její nevypořádané nároky vůči státu), nelze považovat za porušení dobrých mravů, zvláště když je jako správce majetku státu povinen s ním řádně hospodařit a v zájmu ostatních oprávněných osob jej nepřevádět za nižší než zjištěnou cenu. Situace žalobce jako vlastníka okolních pozemků sice předmětnou smlouvou nebyla ulehčena, ale ani zhoršena proti stavu před uzavřením předmětné smlouvy, kdy vlastníkem stavby byla rovněž jiná osoba než žalobce, tj. Česká republika. Ani dovolací soud proto neshledal, že by předmětná smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolací soud se proto ztotožnil se závěry odvolacího soudu a podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ dovolání zamítl.
Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení bylo přihlédnuto k okolnostem případu a stručnosti vyjádření, která podali žalovaní k dovolání, a náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalovaným, kteří měli v řízení úspěch, výjimečně přiznána (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §150 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu