ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.69.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 69/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. J. J. a 2. E. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 27.9.2000, sp.zn. 17 Co 317/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 5 C 59/98 (žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným J. J. a E. J., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 28.1.1998, 3 Cdon 569/96, byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové z 24.11.1994, sp.zn. 10 Co 600/93, a Okresního soudu v Náchodě z 26.4.1993, čj. 5 C 363/91-68, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Náchodě.
V odůvodnění svého rozsudku vytýkal dovolací soud, že v tomto řízení o žalobě původního žalobce J. D., podané u soudu 23.12.1991, nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §92 odst. 1 o přístupu dalšího účastníka do řízení; dovolací soud měl za to, že tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Náchodě rozsudek z 29.6.1998, čj. 5 C 38/98-131, jímž uložil žalovaným J. J. a E. J. povinnost uzavřít se žalobcem J. D. (synem původního žalobce J. D., který v průběhu tohoto řízení zemřel) dohodu o vydání žalobcem uváděných nemovitostí. Tento rozsudek byl však zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 31.1.2000, sp.zn. 18 Co 576/98, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že text dohody o vydání věcí, jež měla být žalovanými se žalobcem uzavřena, nebyl zahrnut do výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Okresní soud v Náchodě pak rozhodl rozsudkem z 30.3.2000, čj. 5 C 59/98-151, že žalovaní J. J. a E. J. jsou povinni uzavřít se žalobcem J. D. dohodu o vydání domu čp. 310 s pozemky parc. č. 791, parc. č. 578/2 a parc. č. 1137 v B. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 4.625,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit na účet Okresního soudu v Náchodě 484,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §19 odst. 1 téhož zákona, když žalobcem požadované nemovitosti přešly z jeho otce na stát na základě výroku rozsudku trestního soudu o propadnutí majetku (zrušeného později podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci). Žalované považoval soud prvního stupně za povinné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože jsou osobami blízkými osobám, jež uvedené státu propadlé nemovitosti koupily v roce 1961 od státu, přičemž došlo u těchto kupujících k protiprávnímu zvýhodnění, protože nemovitost koupili za kupní cenu, která představovala pouze třetinu ceny odpovídající tehdejším cenovým předpisům, a také uskutečněný převod těchto nemovitostí probíhal v rozporu s tehdejší užívanou směrnicí pro prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků z 30.7.1957 (podle níž měly být sporné nemovitosti prodány přednostně dosavadním nájemníkům, tj. v daném případě A. D., matce žalobce, a H. D., sestře žalobce). Proto bylo žalobě žalobce soudem prvního stupně vyhověno. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 27.9.2000, sp.zn. 17 Co 317/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení odvolacího 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Návrh žalovaných na připuštění dovolání byl výrokem rozsudku odvolacího soudu zamítnut.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl shledán správným.
V odvolacím řízení zůstalo sporným, zda při převodu vlastnického práva ze státu na rodiče žalovaného J. J. došlo k protiprávnímu zvýhodnění kupujících a zda šlo o nabytí vlastnictví v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). I odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě kupní cena za nemovitosti, která byla zaplacena při jejich koupi od státu v roce 1961 kupujícími E. J. a V. J., neodpovídala zjištěné ceně nemovitostí podle tehdy platných cenových předpisů, takže došlo ke zvýhodnění uvedených kupujících. Také postup při prodeji nemovitostí tu odporoval tehdy uplatňované směrnici pro prodej domů a pozemků z národního majetku fyzickým osobám, když zejména bylo opomenuto umožnění koupě osobám, které v domě čp. 310 v B. bydlely; odchýlení se od této zásady nebylo možné spatřovat v tom, že v domku bydleli příslušníci rodiny původního vlastníka J. D., jehož majetek propadl státu rozsudkem vyneseným v trestním řízení soudním pro tehdy trestný čin opuštění republiky. Z těchto důvodů tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 4 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku neshledal odvolací soud důvody podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 6.11.2000 (kdy také tento rozsudek nabyl právní moci). Dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Náchodě dne 30.11.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu a že je také důvodné ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a písm. d/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé měli za to, že je nesporné, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a že k odnětí nemovitostí tu došlo způsobem, který zakládá nárok na jejich odškodnění, že však nelze nárok žalobce uplatňovat proti žalovaným, kteří nejsou osobami povinnými podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože vůči nim, ani vůči jejich právním předchůdcům nebyl prokázán „subjektivní prvek zvýhodnění\". V celém řízení nebylo zjištěno a doloženo, podle názoru dovolatelů, že by kupující E. J. a V. J. konkrétním způsobem (např. svým postavením, působením a vlivem) se přičinili o to, že právě oni byli vybráni jako nejvýhodnější uchazeči o koupi nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce. Žalovaní sami pak nebyli původními osobami povinnými; nemovitosti koupili od osob, které je nabyly od státu, a tato skutečnost měla být při rozhodování soudů v této právní věci posouzena tak, že tu nejde o povinné osoby koupí údajně zvýhodněné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li dovolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání tu nebyla dána podle ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když tu nešlo o rozsudek odvolacího soudu, jímž by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ani nešlo o rozsudek soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu; předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (z 26.4.1993) tu nebylo zrušeno odvolacím soudem, jak to bylo výslovně stanoveno ustanovením §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Pokud šlo o posouzení toho, zda rozsudek odvolacího soudu tu má či nemá po právní stránce zásadní význam, vycházel dovolací soud z toho, co bylo k výkladu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) uvedeno v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: „Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech\".
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vysvětleno (na str. 118 /252/), že za převod věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno považovat všechny druhy převodů jen s výjimkami nabytí věci na základě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) a samozřejmě tu nejde o přechod na základě dědění.
Osobami blízkými, na něž věc byla povinnými osobami převedena, jsou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku příbuzní v řadě přímé, manžel, sourozenci a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném (srov. k tomu např. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/).
Z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze z jeho slovního znění, obsahu a účelu dovozovat, že by v něm uváděný rozpor s tehdy platnými právními předpisy nebo rovněž uváděné protiprávní zvýhodnění byly spjaty s nějakým subjektivním prvkem na straně povinných osob nebo osob jim blízkých co do zaviněného (nedbalostního či úmyslného) protiprávního úkonu třetích osob; nelze tedy přisvědčit právnímu názoru, že je tu rozhodné, zda vůbec a jakým způsobem se nabyvatel podílel na převodu věcí, např. za cenu neodpovídající cenovému předpisu nebo předpisu, který stanovil pro prodávající orgány či organizace zásady (pravidla) objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou nemovitost. K opačnému závěru nedošel v žádném nálezu či usnesení Ústavní soud ČR a ani k takovému závěru se nedošlo ani v uveřejněných rozhodnutích a stanoviskách Nejvyššího soudu i ostatních obecných soudů.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že by tu rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním dovolatelů, byl rozhodnutím, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Nebyla tu tedy dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. října 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu