ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.691.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 691/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání J. D., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 17.1.2001, sp.zn. 30 Co 569/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 8 C 1314/95 (žalobce J. D., proti žalovanému Městu M. H., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze 17.1.2001, sp.zn. 30 Co 569/2000, i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 2.8.2000, čj. 8 C 1314/95-163.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 24.10.1995, aby žalovanému městu bylo uloženo vydat mu dům čp. 38 v M. H. s pozemkem parc. č. 74. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původně vlastníkům J. A. H. a K. H., prarodičům žalobce, a převzaty byly státem za odhadní cenu 85.183,- Kč v exekučním řízení, které bylo vedeno u bývalého Lidového soudu v M. H. pod sp.zn. E 320/55. Podle názoru žalobce tu došlo k přechodu nemovitosti na stát podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože k tomuto přechodu věcí na stát došlo v důsledku politické persekuce rodiny J. A. H. jako advokáta, bývalého starosty M. H., funkcionáře bývalé národně demokratické strany, Sokola a Klubu turistů, jemuž byl po 25.2.1948 znemožněn výkon advokacie a v důsledku toho nemohl splnit (do své smrti v roce 1950) půjčku od S. s. v M. H. Žalované město bylo písemně vyzváno k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě nejde o přechod nemovitostí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., protože tu ohledně žalobcem uváděných nemovitostí byla povolena exekuce dražbou k uspokojení pohledávky S. s., ale od dražby bylo soudem upuštěno v důsledku nabídky bývalého Okresního národního výboru v M. H. na přímé odkoupení nemovitostí; došlo tu tedy k uspokojení pohledávky věřitele (S. s.) a nikoli k nějakému druhu majetkové křivdy.
Soud prvního stupně si vyžádal od Okresního úřadu v M. B. spis o koupi domu čp. 38 v M. H. (se stavebním pozemkem), vyžádal si dále vyjádření odboru výstavby Městského úřadu v M. H. o povaze přestavby domu čp. 38 v M. H., provedl výslech žalobce jako účastníka řízení, vyslechl i původního spolužalobce J. J. (který v průběhu řízení z něho vystoupil), provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a odhadu nemovitostí P. D. i revizním znaleckým posudkem, pořízeným znaleckým ústavem B., a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 27.3.1998, čj. 8 C 1314/95-96, byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; státu nebylo přiznáno právo na náhradu zálohovaného znalečného.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že ohledně nemovitostí uvedených v žalobě žalobce bylo vedeno exekuční řízení podle ustanovení dříve platného zákona č. 142/1950 Sb. Podle ustanovení §481 tohoto zákona bylo možné, aby před započetím výkonu dražby sdělila tzv. socialistická právnická osoba, že přejímá nemovitosti za odhadní cenu; soud pak usnesením od výkonu dražby upustil. V průběhu řízení se nepodařilo prokázat z jakého důvodu a na jaký účel se v daném případě původní vlastník velice zadlužil. Původní vlastník J. H. zemřel v roce 1950, dědictví po něm bylo předluženo, v důsledku čehož dědici dědictví odmítli. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o to, co má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. Uvedený soud dále poukazoval na to, že po roce 1955 byl dům čp. 38 v M. H. stále používán pro administrativní účely, nikoli pro bydlení. V celém období od roku 1955 do roku 1990 si přestavba objektu vyžádala náklad 3.287.200,- Kč. Bylo zřízeno nové podkroví nad více než 70 % zastavěné plochy domu, byl zřízen nový strop nad prvním poschodím a byla změněna nosná konstrukce schodiště do podkroví. Dům čp. 38 v M. H. byl v důsledku těchto stavebních úprav zásadně přestavěn a došlo ke změně jeho podstaty z hlediska druhu a obsahu nemovitosti; dům byl rekolaudován pro provoz umělecké školy. Z uvedených důvodů byla proto žaloba žalobce zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením z 18.11.1998, sp.zn. 30 Co 339/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že dosud nebylo v tomto řízení rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti vůči znalci P. D. Tím dosavadní řízení trpí procesní vadou, kterou nelze zhojit žádným úkonem před soudem odvolacím.
Okresní sud v Mladé Boleslavi potom usnesením z 10.2.1999, čj. 8 C 1314/95-123, rozhodl, že znalec P. D. není vyloučen z úkonu spočívajícího ve vypracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví v této právní věci. Toto usnesení bylo potvrzeno i usnesením Krajského soudu v Praze z 3.8.1999, sp.zn. 30 Co 144/99.
V dalším průběhu řízení byl zpracován doplněk k reviznímu znaleckému posudku, vypracovanému znaleckým ústavem B., a byl konstatován obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 2.8.2000, čj. 8 C 1314/95-163, bylo rozhodnuto, že žalované Město M. H. je povinno vydat žalobci dům čp. 38 v M. H. se stavební parcelou č. 74. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 4.465,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo také uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na úhradu znalečného 15.993,30 Kč a na úhradu soudního poplatku 1.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle názoru tohoto soudu je ustanovení §481 zákona č. 142/1950 Sb., platného v době, kdy probíhala exekuce dražbou ohledně nemovitostí patřících původnímu vlastníku J. A. H., právě takovým ustanovením, na které dopadá §6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. s přihlédnutím k ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ téhož zákona, protože původní vlastník byl politicky persekvován pro svou veřejnou a politickou činnost před válkou a před únorem 1948. Po únoru 1948 mu bylo znemožněno vykonávat praxi advokáta a tak mu bylo zabráněno splácet závazky vůči státní spořitelně; v té době mu bylo již 70 let a nemohl pomýšlet na jiný způsob obživy.
Při posuzování otázky ztráty původního stavebně technického charakteru domu čp. 38 v M. H. vycházel soud prvního stupně z poznatků obsažených ve dvou provedených znaleckých posudcích, že totiž vzhledem ke zjištěným změnám u jednotlivých stavebních prvků dlouhodobé životnosti (novým konstrukcím krovů, stropů a schodiště) nedošlo tu ke ztrátě původního stavebně technického charakteru uvedeného domu, když tu u nových konstrukcí nedošlo k žádné takové změně, neboť u krovů tyto změny nepřekročily jednu třetinu celkového objemu, u stropu nad prvním poschodím došlo jen k jeho vyztužení a u schodiště došlo k jeho zesílení a k jeho obložení; k rekolaudaci domu došlo až 28.11.1995, tedy až po uplatnění nároku žalobcem.
Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.; výrok o soudním poplatku odpovídal ustanovením §2 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. i/ zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalovaného města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 17.1.2001, sp.zn. 30 Co 569/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; státu nebyla přiznána náhrada zálohově vyplacených nákladů řízení (zejména na znalečné).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného města bylo shledáno důvodným. Žalobce pokládal odvolací soud sice za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., která včas uplatnila nárok na vydání nemovitostí, avšak odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud šlo o přechod nemovitostí na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě byla exekuce dražbou nemovitostí vedena (pod sp.zn. E 320/53 bývalého Lidového soudu v M. H.) nikoli pro pohledávku státu, ale pro pohledávku státního peněžního ústavu (S. s.) jako samostatné právnické osoby neručící za závazky státu, což odvolací soud pokládal za rozhodné, i když měl za to, že tu dražební řízení bylo provedeno zkrácenou formou (ve smyslu ustanovení §481 dříve platného zákona č. 142/1950 Sb.), a to k vydobytí pohledávky z poměrně vysokého zadlužení původního vlastníka. Odvolací soud také neshledal, že by tu došlo k přechodu věcí na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl posléze toho názoru, že nepodařilo-li se žalobci prokázat, že tu došlo k přechodu věci na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., nebylo již zapotřebí posuzovat to, zda je žalované město v tomto případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., případně je-li dána překážka vydání věcí v důsledku toho, že stavba ztratila zásadní přestavbou svůj původně stavebně technický charakter (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §220 odst. 1 a §142 odst. 1 i §150 a §151 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19.2.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 13.3.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatele rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
V dovolání dovolatele bylo zdůrazněno, že se odvolací soud nevypořádal náležitě s námitkami žalovaného města proti přezkoumávanému rozsudku soudu prvního stupně. Např. zatím co soud prvního stupně pokládal za rozhodující důkaz o politické perzekuci původního vlastníka potvrzení České advokátní komory o tom, že původní vlastník nemovitostí J. H. byl „vyakčněn\" z advokacie v politických prověrkách po únoru 1948, odvolací soud k tomuto důkazu žádné stanovisko nezaujal. Odvolací soud také vycházel z toho, že se v řízení nepodařilo prokázat, z jakých důvodů došlo u původního vlastníka J. H. k zadlužení na základě úvěru od s. s. V této souvislosti však dovolatel poukazoval na to, že J. H. se vrátil v roce 1945 z koncentračního tábora, kde byl vězněn po celou válku; jeho zeť byl za války popraven, takže jeho žena, dcera J. H., zůstala sama se dvěma nezletilými dětmi; za této životní situace si J. H. zřizoval a zařizoval advokátní kancelář, k jejímuž vybavení neměl dostatek finančních prostředků, a vzal si proto půjčku; tato půjčka nemohla jím být už splácena poté, kdy mu po únoru 1948 bylo znemožněno vykonávat advokacii a pro tuto politickou perzekuci již nemohl své závazky z půjčky plnit.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001) anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení se řešené právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud toto ustanovení správně vyložil.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost povinné osoby (§4 odst. 1 a 2 téhož zákona) vydat věc oprávněné osobě (§3 uvedeného zákona) vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25.2.1948 - 1.1.1990) přešla věc na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno (na str. 119 /253/) na jeden z případů zkrácené formy řízení ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. prodejem nemovitosti při soudním výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, směřujícím k realizaci nabytí majetku státem.
Obdobně bylo v občanském soudním řízení v této právní věci poukázáno jako na případ zkrácené formy dražebního řízení soudy obou stupňů na tzv. „převzetí nemovité věci\", jež bylo upraveno v dříve platném ustanovení §481 zákona č. 142/1950 Sb. Podle tohoto ustanovení mohly tzv. socialistické právnické osoby prohlásit nejpozději před začátkem výkonu dražby, prováděné soudem podle §482 téhož zákona, že přejímají nemovitou věc za odhadní cenu. Soud usnesením pak rozhodl, že od výkonu dražby upouští a rozhodl usnesením o přijetí nabídky k převzetí nemovité věci. V tomtéž ustanovení (§481 zákona č. 142/1950 Sb.) bylo toto převzetí nemovité věci výslovně označeno jako přechod vlastnictví.
Bylo tu tedy třeba i v daném případě posoudit přechod věci na stát podle ustanovení §6 odst.1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb., přičemž jako pohledávku státu bylo tu nutno posoudit vše, co představovalo pohledávku svědčící tzv. společenskému socialistickému vlastnictví, a to v jeho formě státního vlastnictví (viz §100 a §101 zákona č. 141/1950 Sb., platného v době, kdy v daném případě došlo v řízení u bývalého Lidového soudu v M. H. pod sp.zn. E 320/55 k dražbě nemovitostí původního vlastníka J. H.).
Nelze tedy přisvědčit názoru odvolacího soudu, který (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k právnímu závěru, že tu bylo rozhodné, že vymáhajícím věřitelem v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou po nabídce státu na převzetí nemovité věci byla v konkrétním případě státní spořitelna a nikoli přímo stát.
Protože tedy se dovolací soud neztotožnil s uvedeným právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud také nemohl v důsledku tohoto odlišného právního názoru přisvědčit závěru odvolacího soudu (uvedenému na str. 9 odst. 1 rozsudku odvolacího soudu ze 17.1.2001), že tu již nebylo zapotřebí posuzovat, zda je žalované město povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., případně zda je dána v tomto případě překážka vydání věcí v důsledku toho, že dům čp. 38 v M. H. ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako rozhodnutí, jež nebylo dovolacím soudem shledáno správným.
Při úvaze o tom, zda v daném případě platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění), byť i jen zčásti, dospěl dovolací soud k názoru, že tomu tak v tomto případě zčásti je, zejména pokud jde o závěry k otázkám, které bude nutno v dalším průběhu řízení objasňovat, zejména i proto, že se jimi odvolací nezabýval (při svém názoru na výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb.), tj. otázkou důvodnosti aplikace ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v případě žalovaného města i otázky důvodnosti aplikace ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ. K tomuto zevrubnějšímu objasnění uvedených otázek v součinnosti s účastníky řízení bude mít soud prvního stupně širší možnosti než odvolací soud v řízení odvolacím. Otázkou důvodnosti aplikace ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na žalované město se soud prvního stupně ostatně blíže nezabýval. Přikročil proto dovolací soud i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 1. června 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu