ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.707.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 707/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Š. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12.12.2000 sp.zn. 20 Co 416/99, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 37 C 226/95 ( žalobce Š. P. proti žalovanému Z., s.p. B.zastoupeného advokátkou, o vydání nemovitosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 26.10.1995 domáhal vydání nemovitosti vůči žalovanému (v průběhu řízení vzal zpět žalobu proti České republice -Ministerstvu průmyslu a obchodu). Měl za to, že ačkoli mezi Českou republikou a Kanadou existovala mezinárodní smlouva o vypořádání veškerých nároků a podle ní bylo ve prospěch jeho rodičů plněno, existence této smlouvy ani plnění z ní nemůže se dotknout jeho práva podle zákona č.87/1991 Sb. Poukázal na to, že sporné nemovitosti byly vlastnictvím právních předchůdců - rodičů, kterým byly nemovitosti zabaveny na základě žádosti německé tajné státní policie. Rodina P. musela v roce 1939 uprchnout z republiky, neboť byla ohrožená na životě. Nemovitosti zakoupili kupní smlouvou ze dne 5.10.1936 (šlo o pozemky parc.č.2407/1, parc.č.2409/1, parc.č.2409/2 a parc.č.2409/3, zapsané v pozemkové knize ve vložce č.1399 pro katastrální území B.). Na základě vyhlášky ministerstva financí ze dne 17.10.1952 a rozhodnutí bývalého KNV B. ze dne 5.12.1952 byl tento majetek převeden na Československý stát-MNV v B. Vlastnické právo rodiny P. nikdy nezaniklo, protože zabavení majetku za války bylo protiprávní a následné dispozice s tímto majetkem v roce 1952 bylo v rozporu se zákonem. Ve smyslu nálezu č.164/1994 Sb. proto zaslal žalobce žalovanému výzvu k vydání majetku dne 24.4.1995, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, protože žalobce neprokázal svůj nárok, když nepředložil žádnou listinu, která by objasnila a ztvrdila přechod vlastnického práva z osob fyzických na stát. Dále tvrdil, že na tuto věc se nevztahují ustanovení zákona č.87/1991 Sb.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.března 1999, č.j. 37 C 226/95-34, zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal vydání nemovitosti v katastrálním území B., obec B., okres B., parc.č. 3924, parc.č. 3925, parc.č. 3982 a parc.č.3919/1. Měl za to, že základním předpokladem proto, aby mohlo proběhnout řízení podle zákona č.87/1991 Sb. je existence majetkové křivdy. Žalobce by sice přicházel v úvahu jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení zákona č.87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. jako syn původních vlastníků, nebylo však prokázáno, že by ve vztahu k uvedeným nemovitostem vznikla majetková křivda, jež by měla být rehabilitována. Bylo totiž prokázáno, že za tento majetek byly rodiče žalobce odškodněny; prohlášením Ministerstva financí i prohlášením jeho rodičů, došlo vzhledem k částce, kterou obdrželi jako odškodnění, ke zproštění všech nároků týkajících se tohoto majetku.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce ( který trval na vyhovění jeho žalobě; podle jeho názoru existence mezinárodní smlouvy ani plnění z ní se nemůže dotknout jeho práva na naturální restituci, je mu zachována možnost požadovat faktické splnění, protože nikdo se nemůže vzdát předem případných nároků, jež mu mohou v budoucnu vzniknout. Je zřejmé, že pokud jeho právní předchůdci přijali odškodnění v roce 1979, nemohl v té době předpokládat následný vývoj, umožňující naturální restituci. Tvrdil, že zmíněna smlouva neřešila problémy mezi občany a státem; za nedůvodné považuje převzetí majetku jeho právních předchůdců státem, poněvadž pokud Ministerstvo financí sdělilo, že majetek byl jeho právním předchůdcům zabaveno podle dekretu č. 108/1945 Sb., je to protismyslné sdělení. Jestliže P. byli židovského vyznání, rozhodně nepatřili za okupace mezi zrádce a kolaboranty), Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.12.2000, sp.zn. 20 Co 416/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba vůči Z., s.p. B. a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi nimi, a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1.150,- Kč; připustil také dovolání proti svému rozsudku.
Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, kterému předcházelo dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce nebylo důvodné. Považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a proto jej potvrdil včetně i správného výroku týkajícího se nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud se žalobce jako právní nástupce původních vlastníků K. a A. P. domáhal vydání majetku podle zákona č.87/1991 Sb., bylo na něm, aby prokázal, na základě čeho došlo k odnětí vlastnictví, aby tak soud měl dostatek podkladů pro to, aby mohl posoudit případný restituční nárok co do důvodů odnětí majetku ve smyslu ustanovení §6 zákona č.87/1991 Sb.Tuto důkazní povinnost žalobce nenaplnil. Odvolací soud považoval za nadbytečné další prokazování těchto skutečnosti, když bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce, (a to jak jeho otec i jeho matka), bývalí vlastníci sporných nemovitosti, přijali plnění na základě mezistátní dohody, mezi vládou Československa a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek. Šlo o dohodu uzavřenou 18.4.1973, která nabyla platnosti 22.6.1973. Podle čl.I. této dohody československá vláda zaplatila kanadské vládě 3,250.000, kanadských dolarů jako plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československé vládě a československým fyzickým a právnickým osobám do dne vstupu této dohody v platnost, které se týkaly majetku, práv a zájmů dotčených československými opatřeními znárodňovacími, vyvlastňovacími, převzetím do správy, nebo administrativními opatřeními. V článku II. dohody bylo dále výslovně uvedeno, že kanadskými nároky se rozumí i nároky fyzických osob, které byly kanadskými občany ke dni vstupu této dohody v platnost a jež byly kanadskými občany uplatněny ke dni vstupu v platnost opatření uvedených v čl.I. nebo ke dni kdy byla příslušná opatření proti jejich majetku, právům nebo zájmům poprvé učiněna. Podle názoru odvolacího soudu tato mezivládní dohoda nepotřebovala souhlas Federálního shromáždění ČSSR, nabyla účinnosti v roce 1973, nepodléhala také ani ratifikaci ze strany prezidenta republiky, a ke své platnosti nevyžadovala ani publikaci. Právní předchůdci žalobce byly kanadskými občany a byli účastni na tomto majetkovém odškodnění. Svědčí o tom jejich prohlášení, která učinili v roce 1979, a to jak K. P., tak i A. P., čím potvrdili, že jím byla poskytnuta náhrada za odňatý majetek nalézající se v České republice a vzdávají se k ním veškerých nároků vůči Československé republice a československému lidu. Těmito prohlášeními tedy splnili podmínku článku VI. uvedené smlouvy, podle jehož odstavce 2 měla kanadská vláda buď předat československé vládě o každém nároku, který uzná za platný, originální doklady, osvědčující nárok ke znárodněnému nebo jinak dotčenému majetku, již byly použity k prokázání nároku, nebo žadatelem podepsané zprošťující prohlášení.Toto zprošťující prohlášení bylo i v daném případě dodáno; proto odvolací soud měl za to, že tu není splněna základní podmínka restitučního nároku daného podle zákona č.87/1991 Sb., a to existence majetkové křivdy. Výsledkem takto zvoleného postupu proto právním předchůdcům zanikl jejich nárok a tím i nárok žalobce, a to ještě před účinnosti zákona č.87/1991 Sb. Právní předchůdci žalobce potvrdili, že došlo k realizaci jejich nároku jako kanadských státních příslušníků, opírající se o platně sjednanou mezivládní dohodu, uzavřenou mezi vládami obou smluvních států, a došlo tak k zániku subjektivních nároků oprávněných osob v dohodě vyjmenovaných a to právě z důvodu uspokojení jejich pohledávek podle této dohody.
Odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku, vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím řešil otázku zásadního právního významu, tj. otázky výkladu mezinárodní dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek a jejich dopadu na nároky fyzických osob, na které by se vztahovaly restituční předpisy.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 2.1.2001, a dovolání bylo podáno na poště 29.1.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v jeho dovolání poukazováno na to, že odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku, pro uvedený důvod; jako dovolací důvod bylo uplatněno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel setrvával na svém názoru, že existence smlouvy a případné plnění z ní se nemůže dotknout práva žalobce na naturální restituci a dává mu možnost požadovat faktické vrácení věci, které by bylo možné pak řešit i obdobně finančních nároků za převzaté odškodnění tak, jak je to umožněno v restitučních předpisech při vzájemném vypořádání zhodnoceného majetku. Dovolatel měl za to, že bývalá ČSSR totiž ujednáním s Kanadou sledovala své politické a hospodářské cíle a zavázala se, jak je z textu dohody zřejmé, jen k odškodnění nároků v souvislosti s opatřeními znárodňovacími, vyvlastňovacími a nikoliv vlastnických nároků postižených osob. Restituční zákony stojí na principu naturální restituce, tj. mimo jiné sleduje i privatizační cíle (srov.nález ÚS č.185/1997). Pokud se rodiče žalobce vzdali nároku do budoucna na základě poskytnutí zcela neekvivaletní částky svým zprošťovacím prohlášením, jde o akt neplatný. Proto nelze žalobu zamítnout s odkazem na mezivládní dohodu; je věcí zákonodárce a ne soudu, aby vyplacené částky na základě předmětné dohody zohlednil jak to učinil v §6, §20 zákona č.403/1990 Sb. a v §2 odst.2 zákona č.423/92 Sb.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání, předloženého dovolacímu soudu 17.4.2001, vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nic podle dosavadních právních předpisů (podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č.99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst.1 občanského soudního řádu ( v již uvedeném znění), když odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil, že je dovolání proti tomuto rozsudku přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolání vytýkalo rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
Odvolací soud použil na řešenou otázku (vymezenou ve výroku jeho rozsudku o přípustnosti dovolání ), - výkladu mezinárodní dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek a jejich dopadu na nároky fyzických osob, na něž by se jinak vztahovaly restituční předpisy, čl. I a čl.II. odst.1 mezistátní dohody mezi vládami ČSSR a Kanadou dne 18.4.1973, která nabyla platnosti 22.6.1973 na základě této dohody přijali právní předchůdci žalobce ( jeho rodiče) náhradu za odňatý majetek nalézající se v Československu a vzdali se veškerých souvisejících nároků vůči ní, čímž splnili podmínku podle článku VI. uvedené smlouvy.
Z uvedeného měly soudy obou stupňů za to, že zde není splněna základní podmínka restitučního nároku daného podle zákona č.87/1991 Sb., tj. existence majetkové křivdy, takže zanikl právním předchůdcům žalobce uvedeným postupem jejich nárok, tedy i nárok žalobce před účinnosti zákona č.87/1991 Sb., když potvrdili, že došlo k realizaci jejich nároků jako kanadských státních občanů, opírající se o platně sjednanou mezivládní dohodu, a to právě z důvodu uspokojení jejich pohledávek podle uvedené dohody.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů cizích státních příslušníků vůči našemu státu a státním orgánům ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty nakládáno před účinnosti mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních otázek, musí soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na uvedená práva nebo právní vztahy. Právní závěry zaujaté v tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se týkaly mezivládní dohody dvou států ohledně úplného vypořádání a vyrovnání nároků podle mezivládní dohody nevyhlášené ve Sbírce zákonů, a to co do nároků nejen vlád států, ale i státních příslušníků cizího státu vůči zdejším subjektům.
Z právních závěrů tohoto uveřejněného rozhodnutí, které pokládá dovolací soud za nadále použitelné, vycházel v projednávané právní věci i odvolací soud. Nebylo proto možné přisvědčit názoru, že tu v případě rozhodnutí odvolacího soudu šlo o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech /srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/95/. Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, pro který odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí připustil dovolání k výkladu otázky mezivládní dohody /mezi Kanadou a Československem / z roku 1973 a nemohl také přisvědčit názoru, že by z hlediska aplikace a výkladu uvedené mezivládní dohody spočíval rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolatel v řízení nebyl úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu