ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.740.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 740/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, Csc., a JUDr. Milana Pokorného, Csc., ve věci žalobkyň A) M. K., B) M. K., obou zastoupených žalobkyní jako obecnou zmocněnkyní, a C) J. K., proti žalovaným 1) České republice - Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33 a 2) Městu D. K. n. L., o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 7C 409/92, o dovolání žalovaného Pozemkového fondu České republiky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2000, č.j. 26 Co 354/2000 - 169, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 19. prosince 2000, č.j. 26 Co 354/2000-169, změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. března 2000, č.j. 7 C 409/92-135, v napadené části výroku I, jíž byl návrh na uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání pozemkové parcely č. 1698/1 v katastrálním území D. K. n. L. zamítnut tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání výše označené pozemkové parcely o výměře 762 m2, zapsané na listu vlastnictví č. 10 002 pro obec a katastrální území D. K. n. L., a to žalobkyním A) a B) každé id. 1/6 celku a žalobkyni C) id. 4/6 celku. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Před tím odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 20. září 2000, č.j. 26 Co 354/2000-159 o návrhu žalobkyň na částečné zpětvzetí odvolání tak, že odvolací řízení o odvolání žalobkyň proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. března 2000, č.j.7 C 409/92-135, jímž byla žaloba ve vztahu k druhému žalovanému zamítnuta a jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti prvému žalovanému uzavřít dohodu o vydání pozemkové parcely č. 1698/8 v katastrálním území D. K. n. L., zastavil.
Odvolací soud se při rozhodování ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který věc posuzoval podle zák. č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších novel ( dále jen restitučního zákona) a vzal za prokázané, že původní parcela č. 1698/1 o výměře 1869 m2 přešla na stát na základě rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru v T. ze dne 23.11.1959, č.j. Fin /3-88/121/59 FR podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí vyhlášky ministerstva financí č. 88/1959 Ú.l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Oprávněnými osobami podle §2 a §3 odst. 1 písm. c) restitučního zákona byli původní žalobci Z. a M. K., kteří v průběhu řízení u soudu zemřeli a do jejich práv vstoupily dědičky M. K., M. K. a J. K.
Dále odvolací soud shodně se soudem prvního stupně stanovil jako povinnou osobu Českou republiku - Pozemkový fond České republiky (dále jen Pozemkový fond). Vycházel ze zjištění, že ke dni účinnosti restitučního zákona držel spornou pozemkovou parcelu č. 1698/1 jako majetek státu S., státní podnik, se sídlem ve D. K. n. L., , který s původními žalobci uzavřel dohodu o vydání věci, jejímž předmětem byly další nemovitosti, které shora uvedeným rozhodnutím finančního odboru ONV v T. přešly na stát. Parcelu č. 1698/1 státní podnik nevydal s odůvodněním, že po převzetí pozemku státem na ní vznikla stavba. Po té byl státní podnik S. rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu zrušen a sloučen se státním podnikem K. se sídlem ve V. M. a dále na základě ohlášení vzniku práva správy Pozemkového fondu dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku Česká republika – správce Pozemkový fond České republiky. Odvolací soud uzavřel, že sporná parcela byla po celou dobu ve vlastnictví státu, měnily se pouze subjekty držby. Změnou subjektu držby nedošlo k zániku restitučního nároku, neboť povinnou osobou je stále Česká republika, za níž v tomto řízení jedná Pozemkový fond.
Odvolací soud však odlišně od soudu prvního stupně posoudil otázku, zda sporný pozemek, respektive jeho oddělenou část, parcelu č. 1698/1 o výměře 762 m2, lze vydat oprávněným osobám, když na původní pozemkové parcele č. 1698/1 o výměře 1869 m2, později zmenšené, byla po jeho převzetí státem zřízena stavba.V průběhu soudního řízení byla geometrickým plánem vyhotoveným G. D. K., spol. s r.o. dne 18.2.1996, č. 1610-7/96, původní parcela č. 1698/1 rozdělena na parcelu č. 1698/1 o výměře 762 m2, na které není umístěna žádná stavba, a na parcelu č. 1698/8 o výměře 839 m2, na které se nachází stavba. Soud prvního stupně i po té, co byl původní pozemek rozdělen, dospěl k závěru, že pozemky vydat nelze, neboť tomu brání ustanovení §10 odst. 4 restitučního zákona, podle kterého nelze vydat pozemek, na němž je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně odporuje smyslu a účelu restitučních zákonů, jejichž cílem je zmírnění následků majetkových křivd, jestliže soud prvního stupně ani po té, co zjistil: - že stavba, která je bytovým domem, je nyní umístěna na odděleném pozemku parcela č. 1698/8, který netvoří s pozemkem parcela č. 1698/1 funkční hospodářský celek, - že oddělením části pozemku nebyl omezen přístup uživatelů bytů k veřejné komunikaci a že nově vytvořená parcela č. 1698/1 přiléhá k pozemkům ve vlastnictví žalobkyň, nevyhověl návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci oprávněným. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak jak je výše uvedeno.
Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání s tím, že důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení postavení Pozemkového fondu jako povinné osoby. Podle jeho názoru je třeba §4 restitučního zákona vykládat tak, že povinnou osobou je ta právnická osoba, která věc držela ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1.11.1990. Takovou osobou však není Pozemkový fond , který jako správce uvedených parcel není jejich vlastníkem. Zápis v katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky, neboť byl učiněn na základě ohlášení. Jelikož Pozemkový fond nemůže být právním nástupcem právnické osoby, která pozemky držela ke dni účinnosti restitučního zákona, nemůže být ani osobou povinnou. Mimo to k datu vydání restitučního zákona Pozemkový fond ještě neexistoval, neboť byl zřízen až zákonem č. 569/1991 Sb. s účinností od 1.1.1992. Z těchto důvodů navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. s tím, že mu bude věc vrácena k dalšímu řízení.
Dále dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhly, aby dovolání prvního žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle bodu 17. přechodných a závěrečných ustanovení, hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. přede dnem 1.1.2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů ( tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním ( §241 odst. 1 o.s.ř.) a že splňuje obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem ( §241 odst. 2 o.s.ř.) a že je přípustné dle §238 odst.1 písm. a) o.s.ř., neboť se jedná o měnící rozsudek ve věci samé – přezkoumal bez jednání (§243a odst.1 o.s.ř.) napadený rozsudek a dovolání prvního žalovaného neshledal důvodným.
Dovolatel nenamítal, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř., nebo že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst.3 písm. b) o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu dovolacího důvodu, tj. nesprávného právního posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř), uplatněného dovolatelem.
Nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávný právní předpis nebo ustanovení anebo v tom, že použitý právní předpis nebo ustanovení nesprávně vyloží.
Podstatou námitek dovolatele je, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §4 zákona č. 403/1990 Sb., pokud považoval Pozemkový fond za povinnou osobu, neboť Pozemkový fond nedržel předmětné pozemky ke dni účinnosti restitučního zákona a dokonce tehdy ještě neexistoval. Povinnou osobou se podle citovaného ustanovení mohl stát pouze státní podnik S., který nemovitosti držel ke dni účinnosti restitučního zákona. Pozemkový fond jako správce uvedených pozemků není jejich vlastníkem a nestal se ani právním nástupcem povinné osoby.
Dovolací soud vycházel z toho, že je nepochybné, že žalobkyním jako oprávněným osobám vznikl restituční nárok na základě zákona 403/1990 Sb., když jim vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo odňato podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Dovolatel pouze zpochybnil své postavení povinné osoby. Předmětem výše uvedeného zákona je majetek, který byl odňat státem původním vlastníkům postupem, který lze označit jako majetkovou křivdu ( §1) a je proto třeba tento restituční zákon, stejně tak jako ostatní restituční zákony, vykládat tak, aby byl splněn smysl a účel těchto zákonů, tj. zmírnit následky těchto křivd, a to především tím, že stát osobě, které byl majetek odňat, majetek vrátí. Protože právní subjektivita Pozemkového fondu je dána v §1 zákona č. 569/1991 Sb. a jeho působnost je v §2 odst.1 uvedeného zákona vázána k zákonu č. 229/1991 Sb.ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zák. č. 229/1991 Sb.), přičemž Nejvyšší soud zastává názor, že v případech, kdy došlo k odnětí majetku na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., jak je tomu v dané věci, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku i podle zák. č. 229/1991 Sb. (srov. zmínku o vládním nařízení č.15/1959 Sb. v §28b zák. č. 229/1991 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 15.5.1995 IV. ÚS 105/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 3, č. 23), potom lze uzavřít, že zákon č. 569/1991 Sb. ( srov. §2 odst. 6) upravuje zvláštní případ, kdy ze zákona přechází na Pozemkový fond správa nemovitostí ve vlastnictví státu, jež obnáší práva a povinnosti včetně povinnosti Pozemkového fondu nemovitost vydat, což ostatně nepřímo potvrzuje i §17 odst. 3 zák.č. 229/1991 Sb., když stanoví, že majetek ve vlastnictví státu může být Pozemkovým fondem převeden, pokud na něj nebylo ve lhůtě uplatněno právo na vydání ( obdobně §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. nebo §2a odst. 1 zák. č. 569/1991 Sb.).
Ze shora uvedeného plyne, že odvolací soud správně vyložil ustanovení §4 odst. zákona č. 403/1990 Sb. o povinných osobách, a proto bylo dovolání prvního žalovaného podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
K návrhu na odklad vykonatelnosti odvolací soud uvádí, že dle ustáleného názoru soudní praxe se zamítavé rozhodnutí nevydává.
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., přičemž úspěšné žalobkyně žádné náklady neuplatnily.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. července 2001
JUDr.Iva Brožová, v.r.
předsedkyně senátu