ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.771.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 771/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání České republiky - Ministerstva vnitra ČR proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 17.1.2001, sp. zn. 15 Co 788/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 102/2000 /žalobců 1. K. K. a 2. M. B., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, o uzavření dohody o vydání věcí/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 30.4.1996, č.j. 6 C 101/95-89, bylo uloženo Ministerstvu vnitra ČR uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 440 v S. s pozemkem parc. č. 785, a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 8.957,40 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalovanému uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Klatovech 12.779,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání Ministerstva vnitra proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 27.10.1998, sp. zn. 15 Co 20/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Okresnímu soudu v Klatovech 6.389,55 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 7.6.2000, 28 Cdo 998/99 byly rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že nebyla objasněna plně otázka, zda žalobní návrh byl po řádně a včas učiněné výzvě k vydání věci /§5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb./ také řádně a včas uplatněn u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., dále že nebyla žalobcům dána příležitost k odstranění nedostatků žaloby žalobců co do označení povinné osoby a posléze i to, že se soudy obou stupňů nezabývaly zevrubnějším zjišťováním a posouzením toho, zda tu při uzavírání smlouvy ze 16.3.1973 /o prodeji nemovitostí původní vlastnicí státu/ nebyly sjednány smluvní podmínky a vedlejší ujednání, jež mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Klatovech vynesl rozsudek z 26.9.2000, č.j. 6 C 102/2000-452. Žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo uzavřít se žalobci K. K. a M. B. dohodu o vydání domu čp. 440/II v S. se stavební parcelou č. 785 a se všemi součástmi a příslušenstvím, do jejich podílového spoluvlastnictví. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům náklady řízení částkou 19.107,90 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Klatovech náklady řízení částkou 12.779,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku uváděl soud prvního stupně, že „i když žalovaný od počátku řízení zpochybňuje zákonné podmínky přistoupení k uzavření kupní smlouvy ze 16.3.1973 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek s tvrzením, že matce žalobců byla vyplacena vyšší kupní cena, než činila cena podle cenové vyhlášky, soud prvního stupně se neztotožňuje se stanoviskem a tvrzením žalovaného a vzal naopak za prokázané, že zákonné podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek jsou tu zcela prokázány\". Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 17.1.2001, sp. zn. 15 Co 788/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 3.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že odvolání žalovaného neshledal důvodným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v rozsahu, který tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci, a dospěl k právním závěrům, s nimiž se i odvolací soud ztotožňuje.
Žalobce považoval odvolací soud za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a měl také za doloženo, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR je v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci také svým podáním z 10.4.1991 řádně a ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnili nárok na vydání věci. Odvolací soud vyslovoval v odůvodnění svého rozsudku přesvědčení (na základě v řízení provedeného dokazování), že smlouva ze 16.3.1973 byla původní vlastnicí nemovitostí M. K. uzavřena se státem - Ministerstvem vnitra ČR v tísni. Tato tíseň, doléhající na právní předchůdkyni žalobců, se projevovala i tím, že její rodina byla nucena se odstěhovat do sklepního bytu a později se přestěhovala ze S. do B. právě pro tyto neúnosné podmínky bydlení. Prodávající M. K. neměla s ohledem na tehdejší politickou situaci a na tehdejší postavení rodiny možnost odmítnout uzavření kupní smlouvy, i když byla pro ni nevýhodná. „Ze skutečnosti, že ke stanovení vyšší než odhadní ceny nebyla ve prospěch prodávající udělena výjimka, vzal soud prvního stupně za správně prokázané, že žalovaný hodlal nemovitosti získat jakýmkoli způsobem bez ohledu i na právní předpisy\". Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku akcentoval v daném případě zejména vzájemnou souvislost a určitou podmíněnost obou zákonných podmínek - tísně a nápadně nevýhodných podmínek na straně prodávající ze smlouvy z 16.3.1973. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že jsou zde předpoklady pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu vnitra ČR dne 5.2.1991 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo uvedeným ministerstvem předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Klatovech dne 5.3.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo poukazováno na to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřoval dovolatel v posouzení nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, v níž byla cena nemovitostí stanovena vyšší částkou, aniž by pro takové stanovení ceny byly právním předpisem určené podmínky. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval dovolatel v tom, že „spojoval okolnosti prokazující tíseň s hodnocením podmínek prodeje tak, že je odvozoval jen od stavu tísně a tehdy obecně závaznými předpisy, podle nichž se stanovila cena nemovitostí\". Podle názoru dovolatele rozpor mezi tehdy platnými předpisy a skutečnou hodnotou nemovitostí nemůže obstát v posouzení konkrétního případu, v němž byla prodávající vyplacena vyšší kupní cena, aniž by na její straně byly splněny podmínky stanovené právním předpisem pro vyplacení takové vyšší kupní ceny. Žalobcům se v řízení nepodařilo, podle názoru dovolatele, prokázat, že jejich právní předchůdkyně prodala nemovitosti za nápadně nevýhodných podmínek. Podle názoru dovolatele tu v daném případě nebyly doloženy ani jiné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, jež by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti dosavadních předpisů anebo po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů /tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb./, podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku /v daném případě se tak stalo v odvolání žalovaného z 20.10.2000, podaném proti rozsudku soudu prvního stupně/, bylo dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí,která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se z judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, týká zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 uváděné sbírky. Celý právní závěr z tohoto rozhodnutí citoval dovolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání, podaném v této právní věci, ze 7.6.2000, 28 Cdo 998/99, a to pro potřebné zaměření se soudů obou stupňů při dalším projednávání této právní věci a pro rozhodování o ní.
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud v daném případě vycházel z ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a v podstatě vycházel i z právních závěrů citovaného rozhodnutí č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. I přes zvláštnost projednávaného případu daného nepochybnou ekvivalentností smluvené kupní ceny /vycházející z tehdy stanovených cen nemovitostí/ v kupní smlouvě ze 16.3.1973, dovolací soud nemohl přisvědčit názoru, že by se soudy obou stupňů vůbec nezaměřily při dokazování na doložení jiných podmínek prodeje a vedlejších ujednání, souvisejících s prodejem domu čp. 440/II v S., jak tento názor vyjadřoval ve svém dovolání dovolatel. Již jen z toho, co uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze 17.1.2001 /na str. 3/ ohledně souvislostí s obtížemi bytové náhrady pro prodávající po realizaci prodeje domu, vyplývá, že se soudy obou stupňů i z této stránky zabývaly jinými podmínkami prodeje domu /jak na ně upozorňuje již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/ a že tu existovaly s prodejem domu související podmínky, které byly pro prodávající značně nevýhodné. Nelze tedy přesvědčivě dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu se tu odchyluje od ustálené judikatury nebo že přináší judikaturu novou /srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, III. ÚS 181/95/. Potom ovšem nebylo možné /odchylně od těchto právních závěrů Ústavního soudu ČR/ mít za to, že tu šlo ohledně rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání dovolatele směřuje, o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Nešlo-li však o takové rozhodnutí, potom tu nebyla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu /v již citovaném znění/ jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, vycházejícího v podstatě z procesních návrhů a stanovisek, vyjádřených žalobci již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu /zákona č. 997/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./.
V Brně dne 10. července 2001
JUDr. Milan Pokorný, CSc.v.r.
předseda senátu