ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.807.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 807/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského, o dovolání J., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 15.2.2001, sp. zn. 15 Co 747/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 296/2000 (žalobců 1. O. L., 2. M. M., a 3. E. B., zastoupených advokátem, proti žalované J., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatele proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 15.2.2001, sp. zn. 15 Co 747/2000 (a to výroku označenému IIL), se zamítá.
II. Dovolání proti dalším výrokům citovaného rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 16.5.2000, 23 Cdo 2316/98, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře z 21.4.1998, sp. zn. 15 Co 207/98, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově z 20.1.1998, čj. 1 C 200/92-396, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení
Dovolací soud ve svém rozhodnutí zdůrazňoval, že pro úvahu o zásadní přestavbě s důsledky předvídanými v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (o tom, že stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají) je nutno mít ověřeno také, zda alespoň u jednoho prvku dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. V této souvislosti se dovolací soud neztotožňoval s názorem odvolacího soudu, vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v táboře z 21.4.1998, sp. zn. 15 Co 207/98, že totiž v daném případě má význam to, že tu jde o komplex právně samostatných nemovitostí tvořících určitý funkční celek. Dovolací soud tu vyslovil názor: \"Přestože jednotlivé sporné stavby jako nemovité věci v právním smyslu mohou tvořit určitý soubor věcí spojených v určitý vyšší celek, nelze skutečnosti rozhodné pro užití ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. sumarizovat do vyššího funkčního celku, s nímž zmíněná právní úprava nepočítá; případné důsledky zásadní přestavby (ztráta původního stavebně technického charakteru) se pak mohou projevit pouze u každé jednotlivé věci (stavby) zvlášt\"`. Odlišný právní názor odvolacího soudu (i názor soudu prvního stupně) shledal proto dovolací soud nesprávným a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude tento soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Pelhřimově dne 27.7.2000 rozsudek čj. 4 C 296/2000-453, jímž uložil žalované J., spotřebnímu družstvu v K. n. L., uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 4 (a čp. 194) s pozemky parc. č. 96/1, 96/3, 96/4, 437, 438, 439, 440, 443, 444, 445 a 446, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 316 pro obec a katastrální území Ž. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalované Jednotě bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 160 s pozemkem parc. č. 96/2 v obci Želiv. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované Jednotě v K. n. L. bylo dále uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Pelhřimově soudní poplatek 1.500 Kč a na náhradu znalečného 9.862 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou dědici po původní žalobkyni E. L., která byla dcerou původního vlastníka komplexu hotelu K. v Ž. MUDr. O. K. Žalobce považoval soud prvního stupně za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a žalované spotřební družstvo za povinnou osobu podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že se na projednávaný případ vztahuje ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. (týkající se přechodu věcí na stát na základě odmítnutí dědictví v řízení o dědictví, učiněného v tísni). Pokud šlo o to, zda sporné nemovitosti v daném případě ztratily svůj původní stavebně technický charakter (takže by nebylo možné je vydat ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), učinil soud prvního stupně svůj právní závěr na základě v řízení provedeného znaleckého posudku z 20.6.1995 (s dodatkem z 12.9.1996), jakož i posudku z 5.12.1997, že totiž pouze u domu čp. 160 v Ž. došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru této stavby. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému družstvu povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 4 (čp. 194), ale zamítl žalobní návrh, týkající se uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu čp. 160 v Ž. Pokud šlo o vydání pozemků, měl soud prvního stupně za to, že s nevydáním domu čp. 160 v Ž. souvisí nevydání pozemku parc. č. 96 v katastrálním území Ž. Nebyly shledány právní předpoklady ke zřízení věcného břemene, týkajícího se přístupu k domu čp. 4 (čp. 194) v Ž. Soud prvního stupně proto žalobě žalobců zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §148 a §150 občanského soudního řádu a ustanoveními zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvoláních žalobců i žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem z 15.2.2001, sp. zn. 15 Co 747/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud šlo o výrok, ukládající povinnost žalovaného družstva uzavřít dohodu o vydání domů čp. 4 a čp. 194 s pozemky parc. č. 437 a parc. č. 438/1 v katastrálním území a obci Ž. Potvrzen byl také výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 96/2 (o výměře 186 m²), zapsaného na listu vlastnictví č. 316 katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v P., a to tak, že se žalovanému družstvu povinnost k uložení uvedené povinnosti ukládá. Žalovanému družstvu byla uložena povinnost nahradit žalobcům na náhradu nákladů řízení 26.110 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku Okresnímu soudu v Pelhřimově částek 1.500 Kč a 9.862 Kč na úhradu soudního poplatku a na náhradu vynaložených nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného družstva není důvodné, zatím co odvolání žalobců je částečně důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že objekt čp. 160 v obci Ž. prodělal přestavbu, při níž došlo ke ztrátě jeho původního stavebně technického charakteru, takže tu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. brání vydání tohoto objektu oprávněným osobám. Odvolací soud však byl jiného názoru ohledně vydání pozemku, na němž uvedená stavba stojí, a neshledal důvody, pro které by nebylo možné tento pozemek vydat; proto v tomto smyslu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, ovšem s upřesněním označené nemovitosti podle aktuálního stavu zápisů v katastru nemovitostí.
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 2, §132 odst. 3, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo odvolacím soudem vyhověno, nebot\' tu odvolací soud měl za to, že jeho rozhodnutím nebyla řešena otázka zásadního právního významu, nýbrž jen otázka posouzení zjištěného skutkového stavu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalované spotřební družstvo, dne 14.3.2001 a dovolání ze strany uvedeného družstva bylo podáno u Okresního soudu v Pelhřimově dne 9.4.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění do 31.12.2000).
Ve svém dovolání dovolávající se spotřební družstvo navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval tento dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod bylo uplatňováno v tomto dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolávajícího se spotřebního družstva měla být otázka vydání pozemku parc. č. 96/2 v obci Ž. posouzena tak, že nebyl-li shledán žádný důvod k vydání domu čp. 160 v obci Ž., potom stejně měla být posouzena otázka nevydání uvedeného pozemku. Dovolávající se spotřební družstvo bylo dále toho názoru, že při úvaze o uložení jeho povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí žalobcům mělo být vzato v úvahu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Žalované spotřební družstvo totiž investovalo do vydávaných nemovitostí částku přesahující 5 miliónů Kč, podstatně tyto nemovitosti zhodnotilo, takže k tomu mělo být přihlíženo bez ohledu na stav obměny prvků dlouhodobé životnosti stavby. Dovolávající se spotřební družstvo vyslovovalo i své přesvědčení, že k odmítnutí dědictví, v důsledku něhož nemovitosti připadly státu, tu došlo jen pro předlužení dědictví.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím dovolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001) anebo učiněným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právní předpisů (tedy podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (v již citovaném znění), pokud směřovalo proti výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání tu bylo nutno posuzovat i podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož nevyhověl-li soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, III. US 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k výkladu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) uvedeno, že \"za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury a přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudu v obdobných případech\".
Dovolávající se spotřební družstvo uplatňovalo jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat bud\' v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí, uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Změna rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozsudkem odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se v daném případě týkala uložení povinnosti žalovaného spotřebního družstva uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc. č. 96/2 (o výměře 186 m²) v obci Ž. (se všemi součástmi a příslušenství uvedené nemovitosti), a to na rozdíl od zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, který žalobní návrh na uložení této povinnosti zamítl. Odvolací soud poukazoval na to, že na tomto pozemku parc. č. 96/2 stála stavba domu čp. 160 ještě před jeho převzetím státem.
Povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (ke dni 1.4.1992) věc drží (držely), s výjimkami uvedenými v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Právnickými osobami, které drží věci, jejichž vydání se oprávněná osoba (oprávněné osoby) domáhá (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jsou takové právnické osoby, jež získaly věc od státu, na nějž věc přešla v případech uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Povinnost vydat věc stíhá i družstevní organizaci, která věc, jež přešla na stát (§6 zákona č. 87/1991 Sb.), koupila od státu (srov. č. 34/1993, str. 109/243/ a str. 113/249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je-li vydávaná věc zhodnocena tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. anebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě uvedený rozdíl mezi cenami nemovitosti; obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona.
Z obsahu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze dovodit, že by na právní vztahy upravené tímto zákonem nebylo možné použít ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., jehož znění se změnami a doplňky bylo vyhlášeno pod č. 47/1992 Sb. a další změny byly provedeny i v období od roku 1992 do roku 2001); platí tu ovšem, že upravuje-li právní vztah speciální norma (a takovým speciálním zákonem je tu také zákon č. 87/1991 Sb.), ustupuje v tomto speciálně upraveném rozsahu aplikace ustanovení občanského zákoníku.
Východisko ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je zakotvením povinnosti zachovávat dobré společenské vztahy i za těch okolností, kdy konkrétní povinnosti nejsou vyjádřeny v právním předpise, ale vyplývají i jen z dobrých mravů. Aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku je tedy třeba chápat v souvislosti s konkrétní úpravou jednotlivých právních vztahů, vyjádřenou výslovně v ustanoveních právních předpisů. Jestliže tedy speciální konkrétní právní předpis řeší např. důsledky právní úpravy o restitucích, soudních i mimosoudních rehabilitacích, pak tyto důsledky nelze nahrazovat, ani podstatně modifikovat použitím ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Nelze proto přisvědčit např. názoru dovolávajícího se spotřebního družstva v daném případě, má-li za to, že tu bylo na místě posuzovat podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku kupř. zhodnocení domových nemovitostí, jež jsou v tomto případě předmětem sporu, jakož i rozsahu investic vložených do těchto nemovitostí, a to bez ohledu anebo nad rámec konkrétní právní úpravy obsažené např. ve shora již zmíněných ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb.
Nemohl tedy dospět dovolací soud k závěru, že je tu přípustné dovolání dovolatele i ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nebot\' rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, nelze označit za rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95), takže by šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
S poukazem na shora uváděná ustanovení právních předpisů a na citované právní závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i Ústavního soudu ČR nemohl dovolací soud mít přesvědčivě za to, že by tu odvolací soud posoudil věc (svým výrokem, který jediný podléhal přezkoumání ze strany dovolacího soudu /§242 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ podle nesprávného právního předpisu anebo že by si použitá ustanovení nesprávně vyložil.
Z uvedených důvodů rozhodl dovolací soud tak, že bylo zamítnuto dovolání dovolávajícího se spotřebního družstva, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (§243b odst. 1 a 5 v návaznosti na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ a §242 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Pokud dovolání směřovalo proti dalším výrokům rozsudku odvolacího soudu, bylo toto dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a pokud šlo o náklady vynaložené žalobci na vyjádření k dovolání žalovaného družstva, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznat náhradu nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníkovi řízení; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu uvedeného vyjádření, rekapitulujícího jen procesní vyjádření žalobců, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. října 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v. r.
předseda senátu