ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.824.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 824/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ P. F., B/ M. F., C/ A. F., a D/ A. V., proti žalovaným 1/ L. K., a 2/ V. K., o přechod vlastnického práva a o uzavření dohody, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.zn. 5 C 90/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.2.2001, čj. 21 Co 639/2000-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 1.11.2000, čj. 5 C 90/99-70, zamítl návrh, jímž se žalobci domáhali přechodu vlastnického práva žalovaných k zděnému chlévu na pozemku č.18/2 v katastrálním území H., jeho vydání žalobcům, a sepsání dohody o jeho vydání. Šlo již o druhý rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře v této věci, neboť rozsudek ze dne 12.1.2000, čj. 5 C 90/99-42, jímž byl zamítnut původní návrh žalobců na vydání této budovy, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10.5.2000, čj. 21 Co 116/2000-63, zrušen, a byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně byla připuštěna změna žalobního návrhu tak, aby soud rozhodl, že vlastnické právo k předmětnému chlévu přechází na žalobce, a že tato budova má být žalobcům vydána. K dalšímu odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 28.2.2001, čj. 21 Co 639/2000-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přitom se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo žalobců zaniklo uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 27.3.2001, napadli žalobci včas podaným dovoláním. Dovolací důvody spatřují v nesprávném právním posouzení věci a dále ve skutečnosti, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle žalobců odvolací soud pochybil již vydáním zrušovacího usnesení ze dne 10.5.2000, čj. 21 Co 116/2000, když dospěl k závěru, že žalobci změnili žalobní návrh podle §95 občanského soudního řádu (dále též jen „OSŘ\"). Žalobci považují svůj návrh, uplatněný při jednání odvolacího soudu, pouze za doplnění žaloby ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě, nikoli za změnu ve smyslu citovaného ustanovení §95 OSŘ. Za počátek běhu prekluzivní lhůty k uplatnění práva považují žalobci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 44 Ca 148/98-25, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v K. H.-pozemkového úřadu čj.PÚ/366/98 o tom, že žalobci se nestávají spoluvlastníky budov na stavební parcele č. 18/2 v katastrálním území H. Konstatují, že celá původní žaloba se opírá o §8 odst. 1 zákona o půdě, a navíc i o nález Ústavního soudu, zveřejněný pod č. 131/94 Sb., který je v poslední větě bodu 3 žaloby doslova citován. Další pochybení odvolacího soudu spatřují dovolatelé v jeho závěru, že soud prvního stupně řádně poučil žalobce o úpravě žalobního návrhu podle §5 OSŘ, když podle dovolatelů mělo být správně aplikováno ustanovení §43 odst. 1 OSŘ. Navrhují zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaném po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje podmínky uvedené v ustanovení §241 odst. 2 OSŘ, dovolací soud se tedy zabýval jeho přípustností. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, je přípustné jen v případech zákonem stanovených. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, způsobující zmatečnost řízení, nebyly tvrzeny, ani dovolacím soudem zjištěny. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který sice rozhodoval po zrušení původního rozsudku znovu, ovšem v obou případech návrh žalobců zamítl, nelze aplikovat ustanovení §238 odst. 1 písm.a) a b) OSŘ. Odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání, takže nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst.1 OSŘ.
Zbývá tedy posoudit, zda lze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 odst. 2 OSŘ, když žalobci bez bližší specifikace v dovolání uvádějí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na připuštění dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam.V daném případě však návrh na připuštění dovolání žalobci v řízení před odvolacím soudem neuplatnili, takže nebyla splněna základní podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ.
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto(§243b odst. 4, §217 odst. 1 písm.c) OSŘ).
Podle výsledku dovolacího řízení by měli nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalovaní, těm však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 per analogiam OSŘ)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu