ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.885.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 885/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. P. M., 3. G. F., 4. E. N., a 5. R. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8.10.1999, sp.zn. 35 Co 180/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 25 C 111/97 ( žalobce P. M. proti žalovanému státnímu podniku ( v likvidaci ) P., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 8.10.1999, sp.zn. 35 Co 180/99, s výjimkou části výroku označeného I., formulovaného "jinak se tento výrok potvrzuje".
II. Zrušuje se také výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 18.9.1998, čj. 25 C 111/97-230, pokud jím bylo rozhodnuto o vydání zbývající jedné ideální čtvrtiny nemovitostí uvedených v odstavci I. tohoto rozsudku a pokud jim bylo rozhodnuto také ve výrocích označených II. a III.
III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 15.1.1992, rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud. Rozsudek Nejvyššího soudu z 15.5.1996, 3 Cdon 369/96, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ČR z 19.12.1996, III. ÚS 232/96 ; Nejvyšší soud pak rozhodl rozsudkem z 28.1.1997, 2 Cdon 103/97, tak, že byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 22.5.1995, sp.zn. 20 Co 104/95, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 26.1.1995, čj. 8 C 13/92-97, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8.
Dovolací soud ve svém rozsudku z 28.1.1997, 2 Cdon 103/97, s poukazem na závěry Ústavního soudu ČR v jeho nálezu z 19.12.1996, III. ÚS 232/96, uváděl, že je třeba mít za to, že v daném případě znárodnění octárny " C.", nemovitosti přešly na stát v rozhodném období v rozporu s tehdy platnými předpisy ( čl. I, odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb. ), v důsledku čehož byl naplněn důvod obsažený v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudek z 25.7.1997, čj. 25 C 119/97-151, jímž uložil žalovanému státnímu podniku vydat žalobci P. M. dům čp. 11 s nemovitostmi na stavební parcele č. kat. 371 v katastrálním území K. ( zapsané na listu vlastnictví č. 55 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. ). Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci na nákladech řízení 3.335 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit státu na náhradu nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 do 3 dnů od právní moci rozsudku 7.000 Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce i žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 5.3.1998, sp.zn. 35 Co 690/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal rozsudku soudu prvního stupně, že neodstranil vady ve změněném žalobním návrhu, uplatněném při jednání u soudu prvního stupně dne 25.7.1997. Odvolací soud měl za to, že z tohoto návrhu není zřejmé ( s výjimkou domu čp. 11 v K. ), které nemovitosti má žalobce na mysli ( tedy zda jde o budovy nebo byty anebo o nebytové prostory, vystavěné či rozestavěné ) a také nejsou uvedeny údaje, které jsou nezbytné pro zápis do katastru nemovitostí, vyžadované přímo zákonem. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace nebyl žalobní návrh žalobce schopný k projednání a pokud o něm soud prvního stupně rozhodl, učinil tak nesprávně. Uložil tedy odvolací soud soudu prvního stupně, aby postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu vedl žalobce k odstranění uvedených nedostatků žalobního návrhu a aby výsledku tohoto odstranění nedostatků návrhu přizpůsobil další postup v řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 pak rozhodl rozsudkem z 18.9.1998, čj. 25 C 111/97-230. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo vydat žalobci P. M. pozemek parc. č. 371 ( o výměře 3.251 m 2 ) v K. a dům čp. 11 spolu s dalšími budovami tvořícími průmyslový objekt, jak jsou všechny tyto nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. 55 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 6.260 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit na úhradu zálohovaných nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 7.000 Kč také do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nejen žalobce P. M., ale také D. Ch., R. M., E. N. a G. G. - F. jsou v daném případě oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. Dále soud prvního stupně pokládal za doloženo z písemného prohlášení R. M., D. Ch., E. N. a G. G. - F. a z jimi vystavených plných mocí, že tyto osoby soustředily své restituční nároky u žalobce P. M., a to postoupením pohledávek podle ustanovení §524 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ( dříve podle ustanovení §63 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ). Postoupení pohledávek bylo obsaženo už ve výzvě k vydání věcí z 24.9.1991 a poté, co žalovaný podnik výzvě vydání nemovitostí nevyhověl, byla u soudu podána žaloba ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný státní podnik v likvidaci pak soud prvního stupně posuzoval ( na základě výpisů z evidence nemovitostí, z katastru nemovitostí, z obchodního rejstříku a z potvrzení Ministerstva obchodu a průmyslu České republiky ze 4.12.1992) jako povinnou osobu podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která žalobcem uváděné nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ( případné změny držby po účinnosti tohoto zákona na tom ničeho neměnily). Žalobě žalobce proto soud prvního stupně vyhověl jako žalobě důvodné. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §149 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 8.10.1999, sp.zn. 35 Co 180/99. Odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně vydání jedné ideální čtvrtiny v žalobě uvedených nemovitostí, a to tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalobce zamítnuta ; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3.130 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradu zálohovaných nákladů řízení 5.250 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že nárok oprávněné osoby na vydání věcí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze smluvně převést ( " soustředit") na jinou osobu, a to ani formou postoupení pohledávky ; připustil pouze, že "až po vzniku tohoto právního vztahu , tedy po podání výzvy oprávněnou osobou, by bylo možné uvažovat o možnosti nakládat s právem na vydání věci jako s pohledávkou ( právem na plnění)". V daném případě však k " soustředění nároků" čtyř oprávněných osob na žalobce došlo ještě před podáním výzvy k vydání nemovitostí, tedy v době, kdy tyto osoby nebyly ještě nositeli práva na plnění. Odvolací soud argumentoval tím, že podle ustanovení §525 občanského zákoníku nelze postoupit pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí ; v této souvislosti byl odvolací soud toho názoru, že rozhodnutí o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů a jim na roveň postavená rozhodnutí o uložení prohlášení vůle k uzavření dohody o vydání věci nepodléhají výkonu rozhodnutí a byl tedy toho názoru, že smlouvy o postoupení restitučních nároků na vydání nemovitostí by byly neplatné ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že D. Ch., R. M., E. N. a G. F. ( M. ) nemohli platně převést své případné restituční nároky na vydání věci na žalobce.
Oprávněnost restitučního nároku a jeho rozsah lze v daném případě proto odvíjet, podle názoru odvolacího soudu, pouze od osoby žalobce, nikoli od dalších osob. Žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. jako syn zemřelého sourozence původních zemřelých spoluvlastníků dvou ideálních čtvrtin nemovitostí, tj. ve vztahu k J. M. a V. M. Žalobce má tedy nárok na vydání tří ideálních čtvrtin v žalobě uvedených nemovitostí, ale nikoli již jedné ideální čtvrtiny původně patřící G. M.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu ohledně vydání 3/4 nemovitostí ; ohledně požadavku na vydání zbývající jedné ideální čtvrtiny nemovitostí změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12.11.1999 a dovolání ze strany žalobce P. M. bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 v pondělí dne 13.12.1999, tedy ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( s přihlédnutím i k ustanovení §57 odst. 2 téhož právního předpisu).
Dovolatel P. M. v dovolání navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo dovolatelem poukazováno na to, že jeho dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsudku odvolacího soudu dovolatel vytýkal " jak nesprávnost v právním posouzení, tak i v procesním postupu".
Dovolatel P. M. v dovolání poukazoval na obsah nálezu Ústavního soudu ČR z 19.12.1996, III. ÚS 232/96 ; zdůrazňoval, že výrok Ústavního soudu je závazný pro obecné soudy. Dovolatel z obsahu tohoto nálezu dovozoval, že " původní nároky z důvodu restituce se proměnily v žalobu reivindikační, podle které bylo původní vlastnictví zachováno pro původní vlastníky i pro jejich dědické nástupce". Podle názoru dovolatele odvolací soud nedbal závazného právního pokynu Ústavního soudu ČR, obsaženého v jeho nálezu z 19.12.1996, III. ÚS 232/96.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednávají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatele P. M. vyplývalo, že uplatňoval za sebe i ostatní dovolatele ( které uvedl v podaném dovolání ) dovolací důvody, jež měla na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ) a ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu ( že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II ÚS 159/95, uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby, a to tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti ( srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a č. 87, Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogian vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu.
Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady i omyly při hodnocení důkazů ( §132 občanského soudního řádu ) ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 19.12.1996, III. ÚS 232/96, uváděl P. M. jako osobu, která podala ústavní stížnost a D. Ch., G. F., E. N. a R. M. jako vedlejší účastníky řízení o ústavní stížnosti ; dále uváděl že "stěžovatel se za sebe i na místě " vedlejších účastníků řízení domáhal před obecnými soudy vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů". Vzhledem k tomu, co bylo takto v nálezu Ústavního soudu uvedeno, nepředstavovaly závěry odvolacího soudu v jeho rozsudku z 8.10.1999, sp.zn. 35 Co 180/99, nic, co by vyjadřovalo porušení vázanosti obecných soudů právním názorem Ústavního soudu ČR. V tomto smyslu a ani z jiných hledisek nebylo proto možné mít za to, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení ( a to k jiné vadě než k některé z vad, jež byly stanoveny v §237 občanského soudního řádu ), která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že tu dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) není dán.
Pokud dovolatel uplatňoval dále dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( v již uvedeném znění), vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu mohlo spočívat buď v tom, že odvolací soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3, §4 odst. 1, §5 odst. 2 a 4 a §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud také tato ustanovení správně vyložil.
Ve stanovisku uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo ( na str. 109-111 /243-245/ a na str. 114-118 /248-252/), že uplatněný nárok na vydání věci podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., získaný za účinnosti těchto zákonů, je nárokem majetkové povahy a má u nemovitosti peněžní hodnotu. Věc, která má být vydána ( srov. kupř. §5 odst. 1 citovaných zákonů ), je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví.
V tomto stanovisku bylo také vyloženo, že rozsudek soudu ukládající vydání věci do vlastnictví oprávněné osoby ( §2 a §3 zákona č. 87/1991 Sb.) je podkladem pro případný soudní výkon rozhodnutí odebráním movité věci i pro soudní výkon vyklizením nemovité věci.
Z těchto právních závěrů, obsažených v judikatuře uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vycházel dovolací soud i v daném případě, a to na rozdíl od odvolacího soudu, který vycházel z odlišného právního názoru, pokud šlo o možnost postoupení nároku na vydání věci mezi oprávněnými osobami, a pokud šlo o otázku, zda soudní rozhodnutí o vydání nemovitosti podle předpisů restitučních a rehabilitačních podléhají soudnímu výkonu rozhodnutí. Dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího je proto toho názoru že tu postoupení nároku na vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. mezi oprávněnými osobami nebránilo ustanovení §524 odst. 1 a §525 odst. 1 věta druhá, občanského zákoníku, jak na tato ustanovení poukazoval odvolací soud. Postoupit tu ovšem mohl postupitel takový nárok, k jehož uplatnění a dosažení splňoval veškeré zákonné předpoklady, zejména podle ustanovení §3 odst. 1, případně odst. 4, a §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. Splnění těchto zákonných předpokladů muselo být v občanském soudním řízení o žalobě o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. zevrubně objasněno a plně doloženo, což se v daném případě v celém rozsahu neuskutečnilo.
Nemohl tedy dovolací soud dospět jednoznačně k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden ( §242 odst. 1 občanského soudního řádu), a to podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení ( §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. ledna 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová