ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.904.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 904/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Bytového podniku v P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P., zastoupenému advokátem, o určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu v Praze 6, pod sp. zn. 10 C 93/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2000, č.j. 19 Co 476/2000-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4. 4. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 6 se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že mu svědčí právo hospodaření k nemovitostem blíže popsaným v petitu žaloby. Tvrdil, že předmětné nemovitosti byly vydány právní předchůdkyni žalovaného na základě dohody ze dne 22. 5. 1992, registrované Státním notářstvím pro Prahu 6 ze dne 22. 6. 1992 čj. 6 REH 459/92. Předmětem vydání byl mj. i celý nedělený pozemek p.č. 1364, ačkoli na jeho části byly v době po převzetí nemovitosti státem postaveny tři garáže nájemníky domu, takže vydání takto zastavěného pozemku bylo ze zákona vyloučeno. Garáže byly zaměřeny a pozemky pod nimi z pozemku p.č. 1364 odděleny. Podle názoru žalobce dohoda o vydání nemovitostí v této části je absolutně neplatná ve smyslu §39 o. z. a bez rozsudku o určení nelze provést právní zápis do katastru nemovitostí.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že podle zákona č. 87/1991 Sb. se oprávněným osobám, kterým nebyla nemovitost vydána, poskytuje finanční náhrada a zákon neřeší, z jakých důvodů k vydání nedošlo. Vydání zastavěného pozemku není absolutně neplatný právní úkon.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2000, č.j. 10 C 93/2000-8, zamítl žalobu na určení, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům popsaným v žalobě, které jsou dosud na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví žalovaného. Vyšel ze zjištění, že předmětná dohoda o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. uzavřena dne 22.5.1992 byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 22. 6. 1992 pod čj. 6 REH 459/92. Uvedenou dohodou byl vrácen dům čp. 812 s pozemky č.parc. 1363 a č.1364, přičemž v době vrácení nebyl pozemek č. parc. 1364 geometricky rozdělen na další pozemky, tj. č. parc. 1364/2, 1364/3 a 1364/4. Stejně tak vzal za prokázáno, že na těchto pozemcích byly v roce 1975 postaveny tři montované garáže, avšak nebylo prokázáno, že by tyto stavby byly kolaudovány.
Soud prvního stupně dospěl k závěru o přípustnosti určovací žaloby v této věci podle §80 c) o.s.ř., neboť bez požadovaného určení by bylo právní postavení žalobce nejisté. Dále dovodil, že v dané věci se nemůže jednat o absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 o.z., tedy o neplatnost způsobenou právním úkonem učiněným v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že výzva k vydání nemovitostí podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byla podána dne 27.6.1991, tedy po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Nemohla proto být překážkou přechodu věci z majetku státu na obec - h. m. P. podle §2 odst. 1 cit. zákona ve vztahu k §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil, že v době uzavření restituční dohody (22.5.1992) náleželo proto vlastnické právo pozemku obci, včetně práva s nimi hospodařit. I pro případ, že by byla dohoda o vydání pozemků absolutně neplatná,vyslovil odvolací soud závěr, že žalobce není ve sporu věčně legitimován, neboť právo hospodaření s pozemky ztratil jeho zákonným přechodem na jiný subjekt.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. Gramatický výklad vedl dovolatele k závěru, že v dané věci muselo jít o uplatnění restitučního nároku až podle výše uvedeného zvláštního předpisu. Namítal, že pokud k uplatnění takového nároku došlo, nemohl majetek z majetku ČR vůbec do vlastnictví obce přejít. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále jen ,,o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V této věci žalobce v průběhu odvolacího řízení (v rámci odvolání podaného dne 1. 9. 2000) učinil návrh ve smyslu §239 o.s.ř., aby odvolací soud připustil pro případ potvrzení svého rozsudku přípustnost dovolání a to k výkladu otázky ,, možnosti žalovat na určení vlastnictví věci z důvodu absolutní neplatnosti dohody o vydání věci\".
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde.
Věcná legitimace žalobce je předpokladem úspěšnosti žaloby na plnění i žaloby na určení. Není však rozhodujícím kritériem z hlediska naléhavého právní zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Uvedený závěr odpovídající dnes již ustálené rozhodovací praxi byl již v příslušných rozhodnutích dovolacího soudu vyjádřen. Právě s odkazem na nedostatek věcné legitimace odvolací soud v této věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Jeho závěr se opírá o výklad ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Pro posouzení věcné legitimace žalobce v této věci odvolací soud akcentoval důsledek plynoucí z toho, že vzhledem k výzvě k vydání nemovitostí učiněné podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (podané 27. 6. 1991), tedy po účinnosti zmíněného zákona č. 172/1991 Sb., došlo k přechodu věci z majetku státu na obec - hlavní město Praha podle ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona ve vztahu k §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Právo hospodaření svědčící původně žalobci, tak přešlo ze zákona na uvedenou obec.
Z hlediska tohoto dílčího závěru, o nějž se rozhodnutí odvolacího soudu opírá, je pak třeba dospět k závěru, že jde o posouzení odpovídající konstatnímu výkladu zmíněných zákonů. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na závěry uvedené ve svém rozsudku ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, ale i v mnoha dalších rozhodnutích ( např. 2 Cdon 596/97) věci (zde nemovitosti) přešly zákonem č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají. To má svůj důsledek i v přechodu práva hospodaření, které do té doby svědčilo příslušné organizaci (v této věci žalobci). V souladu se závěry zmíněných rozhodnutí tak odvolací soud správně dovodil, že uvedené právo žalobci již nepřísluší, nesvědčí mu proto ani věcná legitimace k uplatnění určovací žaloby, jak byla v této věci podána.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno, se tak nabízí závěr, že odvolací soud při svém rozhodování neřešil žádnou otázku, která by jeho rozhodnutí činila rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí soudu je konformní s dnes již ustálenou a početnou judikaturou, týkající se shora uvedených aplikovaných předpisů.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. června 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu