ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.920.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 920/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. J. T. a 2. J. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.10.2000, sp.zn. 26 Co 154/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 56/92 (žalobců J. T. a J. K. proti žalovaným V. l. a. s. ČR, státnímu podniku, týkající se odštěpného závodu tohoto podniku, zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 24. 3. 1992 a v průběhu řízení upravovanou, aby žalovaným V. l. a s. bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků parc. č. 1918/1, parc. č. 1918/2, parc. č. 1918/3, parc. č. 1923 a parc. č. 1926 v H. (se všemi součástmi a příslušenstvím: pilnicí, kůlnou na řezání dřeva, kotelnou, skladištěm, truhlářskou dílnou, dřevěným přístavkem, šatnou, jídelnou pro zaměstnance, garáží, kolnou na auta, turbinovou stanicí, základem pro parní kotel, továrním komínem a oplocením), a to žalobci J. T. a žalobkyni J. K. do podílového spoluvlastnictví. V žalobě bylo uvedeno, že původními spoluvlastníky uvedených nemovitostí byli J. T. a F. T., prarodiče žalobců, po nichž je převzal J. T., otec žalobců (podle pachtovní smlouvy z 20. 12. 1947). Podle názoru žalobců převzal stát tyto nemovitosti bez právního důvodu. Žalobci vyzvali žalované V. l. a. s. o vydání těchto nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný státní podnik navrhl zamítnutí žaloby. Uváděl, že má ve svém držení jen pozemky parc. č. 373/6 a parc. č. 374/4 (dříve označované parc. č. 1918/1, parc. č. 1918/2 a parc. č. 1923) v H.; pozemek parc.č. 373/6 je zastavěn a pozemek parc.č. 374/4 je zastavěn částečně. Podnik původního vlastníka pily byl znárodněn podle dekretu č. 100/1945 Sb. a majetková podstata pily byla k 1.1.1948 začleněna do národního podniku Č. p., a to vyhláškou uveřejněnou pod č. 1949/1948 Úředního listu. Pozemky parc. č. 373/6 a parc. č. 374/4 byly pak převedeny na V. l. H. Nešlo tu tedy o převzetí pozemků bez právního důvodu, nýbrž podle tehdy platných znárodňovacích předpisů.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení, vyslechl svědkyni B. J. a svědky Ing. K. M., J. P., J. Z., Ing. F. Ř. a J. R., vyžádal si zprávu od Katastrálního úřadu v B., vyžádal si od geodetické kanceláře vyhotovení geometrického plánu ohledně pozemků uvedených v žalobě žalobců a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně z 12. 12. 1997, čj. 4 C 52/92-177, bylo žalovanému státnímu podniku V. l. a. s. uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti zapsané ve vložce č. 813 pozemkové knihy pro katastrální obec H. jako pozemek parc. č. 374/4 a nyní vedené u Katastrálního úřadu v B. na listu vlastnictví č. 80 pro obec a katastrální území H. jako části pozemků parc. č. 1928 a parc. č. 1922/3, jejichž hranice jsou vyznačeny na geometrickém plánu č. 796-666/94-Geop. a na mapovém listě č. 3-2/23 pro obec H., potvrzeném Katastrálním úřadem v B. dne 27. 3. 1997, pod č. 258/97, jako pozemky parc. č. 1923/5 (o výměře 727 m2), parc. č. 1918/11 (o výměře 191 m2) a parc. č. 1922/3 (o výměře 16 m2), a to žalobcům J. T. a J. K. do podílového spoluvlastnictví, každému z nich jednou ideální polovinou. Byl zamítnut žalobní návrh ohledně uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc.č. 373/6, nyní zapsaného v katastru nemovitostí jako pozemky parc. č. 1913, parc. č. 1918/1, parc. č. 1918/2, parc. č. 19818/4 a parc. č. 1915. Bylo rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo (každému z jedné poloviny) zaplatit Okresnímu soudu v Berouně na úhradu zálohovaného znalečného 1.035,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; také žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Berouně na tentýž účel 1.035,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě uhradit soudní poplatek 500,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce považoval tento soud za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a žalovaný státní podnik považoval za povinnou osobu podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně pokládal za doloženo, že žalobci podali včas výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a že také ve lhůtě stanovené v §5 odst. 5 téhož zákona podali žalobu u soudu. Podle závěru soudu prvního stupně došlo v daném případě k přechodu nemovitostí, uváděných žalobci, na stát znárodněním podle ustanovení zákona č. 114/1948 Sb.; znárodněný majetek tu patřil spolumajitelům J. T. a F. T., ale firmu - vodní pilu provozovala jiná osoba - J. T., tedy osoba rozdílná od vlastníků. Mělo tu být proto vydáno rozhodnutí o rozsahu znárodnění, které však vydáno nebylo. Byl tedy soud prvního stupně toho názoru, že znárodnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, takže na tento případ bylo možné aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.
Ke zjištění rozsahu nemovitého majetku, který podléhá povinnosti povinné osoby vydat jej oprávněné osobě, dal soud prvního stupně vyhotovit geometrický plán se zaměřením hranic pozemků a současných staveb na nich. Pozemek parc. č. 373/6 je v současné době zastavěn a nelze jej vydat; naproti tomu pozemek s původním označením parc. č. 374/4 není zastavěn, ale část tohoto pozemku (parc. č. 2063) se stala součástí přilehlé komunikace. Pokud šlo o pozemek parc. č. 1922/3 v H., silo na tomto pozemku bylo zřízeno až po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a po doručení výzvy k vydání tohoto pozemku. Pozemek parc. č. 373/6 je zastavěn stavbami zřízenými po převzetí majetku státem.
Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
K odvolání žalobců i žalovaného podniku proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením z 9. 12. 1998, sp. zn. 28 Co 553/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně zejména to, že ve výroku rozsudku neuvedl přesně dohodu o vydání nemovitostí, k jejímuž uzavření byla žalovanému uložena povinnost.
V dalším průběhu řízení Okresní sud v Berouně rozsudkem ze 14.9.1999, čj. 4 C 56/92-216, uložil žalovaným V. l. a. s. ČR povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 1922/3 a parc. č. 1918/11 i parc. č. 1923/5 v H. v rozsahu a hranicích vyznačených na geometrickém plánu, potvrzeném Katastrálním úřadem v B. dne 27.3.1997 pod č. 258/97, a to každému ze žalobců z jedné ideální poloviny. Jinak byl žalobní návrh žalobců zamítnut. Bylo rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že jeho výrok byl doplněn podle pokynu obsaženého ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 9.12.1998, sp.zn. 26 Co 553/98.
Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze 14.9.1999, čj. 4C 56/92-216, podali odvolání žalobci, a to proti jeho výrokům označeným V., VI. a VII. Krajský soud v Praze rozsudkem z 11.10.2000, sp.zn. 26 Co 154/2000, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku ohledně dalších pozemků (částí pozemků), označeném V., a také v odvoláním napadených výrocích o nákladech řízení mezi účastníky řízení i o nákladech, jež mají být uhrazeny státu (označených jako výroky VI. a VII.). Bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 1.115,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutková zjištění soudu prvního stupně i z nich vyvozené právní závěry jsou správné a že se s nimi odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §142 odst. 2, §148 odst. 1 a §224 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům (poté, co vypověděli plnou moc advokátu, který je v řízení zastupoval) dne 22.11.2000 a dovolání ze strany žalobců (zastoupených na základě plné moci z 23.11.2000 jiným advokátem) bylo podáno u Okresního soudu v Berouně 14.12.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání dovolatelů bylo poukazováno na to, že neodpovídá skutečnosti, že by pozemek parc. č. 373/6 (podle údajů u pozemkové knihy) nebyl dělen, jak měly za to soudy obou stupňů; tento pozemek byl totiž rozdělen v roce 1985, a to na pozemky parc. č. 1916, 1917/2 a 1919/1 a 2 a ostatní jeho části pak jsou rovněž součástmi původního pozemku parc. č. 373/6 v H. Stavby na pozemcích, sporných mezi účastníky tohoto řízení, nejsou stavbami novými, nýbrž jen stavbami přistavěnými, přeloženými anebo jen opravenými, takže tu nebylo možné, podle názoru dovolatelů, aplikovat ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Stavby na pozemcích parc. č. 1918/6, 1918/7 a 1918/8 v H. nejsou stavbami pevně spojenými se zemí; jde o plechové, mobilní buňky, které mohou být přemístěny jinam. Podle názoru dovolatelů mělo zde význam i to, že pozemky a stavby byly zčásti převzaty bez právního důvodu, takže tu ohledně nich nemohlo být aplikováno ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalované V. l. a. s. ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů poukazovaly na to, že toto dovolání není přípustné, protože směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, aniž by tu byly dány jiné okolnosti odůvodňující přípustnost takového dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož o dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se rozhodne podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání poukazovali dovolatelé co do přípustnosti tohoto dovolání na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, bylo dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zákonným předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto uvedeného ustanovení bylo tedy nejen to, že odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, ale i to, že tu účastník řízení navrhl vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a že tento návrh byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V daném případě není návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem obsažen ani v písemném odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze 14.9.1999, čj. 4 C 56/92-216, které bylo žalobci datováno 2.1.2000 a došlo uvedenému soudu 5. 1. 2000 (viz č. l. 228 a 229 spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 4 C 52/92 ani v odůvodnění tohoto dovolání, datovaném žalobci 18. 1. 2000 a došlém soudu prvního stupně 20.1.2000 (viz čl. 231-235 již uvedeného spisu Okresního soudu v Berouně) a ani v protokole o jednání před odvolacím soudem, konaném 11.10.2000 u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 26 Co 154/2000 (viz čl. 242 a 243 p.v. spisu Okresního soudu v Berouně, sp.zn. 4 C 56/92).
Nebyl tedy v daném případě splněn již uvedený zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání dovolatelů odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaným státním podnikem na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst.1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníkovi řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze této právní věci i k obsahu vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelů, podaného soudu dne 6.2.2001.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášením pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 14. června 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu