ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.945.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 945/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobců 1) P. M. a 2) S. F., oba zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. října 1999, sp. zn. 10 Co 247/99 (v právní věci žalobců 1) P. M. a 2) S. F., oba zast. advokátem, proti žalovaným A) M. H. a B) M. H., oba zast. advokátkou, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 10 C 597/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. října 1999, pod čj. 10 Co 247/99–43 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 1998, pod čj. 10 C 597/95-8, kterým byl zamítnut návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí. Krajský soud současně vyslovil, že žalobci jsou povinni nahradit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 1.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právní zástupkyně žalovaných.
Teprve v odvolacím řízení žalobci předložili důkazy, ze kterých lze dovodit jejich postavení jako oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona). Jak ovšem zjistil již okresní soud, žalovaní uzavřeli s obcí P., předposledním vlastníkem předmětných nemovitostí dne 19. 9. 1994 kupní smlouvu o sporných nemovitostech, když od roku 1993 byli nájemci předmětného bytu.
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaní nejsou povinnými fyzickými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona, neboť nenabyli věc od státu ani na základě protiprávního zvýhodnění jejich osob, ani v důsledku rozporu s tehdy platnými předpisy. Žalovaní navíc předmět sporu nabyli až po skončení rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Toto období neprodlužuje ani ustanovení §9 odst.1 citovaného zákona, které pouze vyslovilo zákaz převodu nemovitostí do vlastnictví jiného pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu, a to ode dne účinnosti zákona. I pokud by k porušení ust. §9 odst. 1 zákona došlo, znamenalo by to pouze, že právní úkon by byl neplatný a povinnou osobou by byl původní vlastník, nikoliv nabyvatelé věci z neplatného právního úkonu, tedy žalovaní. K neprokázaným skutečnostem také patří, zda nemovitosti přešly na stát z právních předchůdců žalobců, když z výpisu z pozemkové knihy vyplývá, že v roce 1943 přešlo vlastnictví na Německou říši a Československý stát byl následným vlastníkem věci. Nebylo také doloženo, zda vůbec probíhalo řízení o uspokojení nároku oprávněných osob po roce 1945 dle dekretu prezidenta republiky 5/45 Sb. nebo zákona č. 128/46 Sb., a zda jsou žalobci oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují ve smyslu §239 odst. 1 občanského soudního řádu v tom, že vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, měl odvolací soud, který je k tomu oprávněn i bez návrhu, vyslovit přípustnost. Dovolatelé rozporují závěry soudů obou instancí s tím, že poukazují na fakt, že oprávněnými osobami se stali až nabytím účinnosti zákona č. 116/94 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., které změnily a doplnily zákon o mimosoudních rehabilitacích. K nabytí předmětných nemovitostí žalovanými došlo v období mezi nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb a nabytím účinnosti výše uvedených novel tohoto zákona, tj. v době, kdy žalobci nemohli výzvu k vydání předmětných nemovitostí učinit. V okamžiku, kdy výzvu učinit mohli, už ovšem byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalovaných, a žalobci tedy adresovali výzvu jim. Dovolatelé považují za diskriminující situaci, kdy jim převod nemovitostí na stát znemožňuje znovunabytí jejich majetku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Dříve, než bylo přistoupeno k věcnému projednání, bylo ovšem třeba zaujmout stanovisko k tomu, zda je toto dovolání vůbec přípustné.
Se zřetelem k tomu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání obecně přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (arg. a contrario) není. Žalobci se odvolávají na znění ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné, pokud to odvolací soud z důvodu zásadní právní významnosti rozhodnutí vysloví, přičemž tento závěr může učinit i bez návrhu. Toto ustanovení odráží právo odvolacího soudu zaujmout stanovisko k právní významnosti vlastního rozhodnutí. Pokud účastníkem není nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu učiněn návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, zůstává možnost přezkumu rozhodnutí dovolacím soudem zcela na úvaze druhoinstančního soudu. Ten takovýto závěr učinit může, ale nemusí. Pokud ovšem účastník zmíněný návrh podle odstavce 2 citovaného ustanovení učiní, je odvolací soud povinen se jím zabývat. I pokud by odvolací soud včas učiněnému návrhu účastníka nevyhověl, je dovolání tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V případě, že ze strany účastníka nebyl včas učiněn návrh ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., nelze z tohoto ustanovení odvodit povinnost odvolacího soudu zabývat se právní významností vlastního rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. V souzené věci takovýto návrh učiněný nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku podán nebyl. Dovolací soud, který je ve vztahu k posuzování oprávněnosti tohoto návrhu vlastně „odvolací instancí“, se tedy za těchto okolností zabývat nemohl. Nezbylo tedy, než podané dovolání se zřetelem k ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a §243b odst. 4 o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 o.s.ř. a §151 věty první odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyla v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.
předseda senátu