ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1438.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1438/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce L.Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V.D., o zaplacení částky 30.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 71/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 1999 č. j. 15 Co 320/99-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 30.000,-Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. dubna 1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovanému předal částku 30.000,-Kč na obstarání materiálu a kotle ústředního topení pro žalobce. Žalovaný však žalobci předmětný materiál nedodal a vymáhanou částku nevrátil.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 6. listopadu l998 č. j. 20 C 71/97-34 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 26.200,-Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1.4.1995 do zaplacení a co do zbytku žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli v ústní formě smlouvu, na základě které se žalovaný zavázal žalobci obstarat materiál na ústřední topení a zdravotní techniku. Tuto smlouvu posoudil obvodní soud jako smlouvu platnou ve smyslu §724 obč. zák. Žalobce předal žalovanému na obstarání materiálu zálohu ve výši 30.000,-Kč. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný obstaral pro žalobce materiál v celkové hodnotě 3.800,-Kč. Žalovaný však neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalobci dodal i jiný materiál a s žalobcem se dohodl, že se vyrovnají tak, že mu vrátí 10.000,-Kč, což žalovaný učinil.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 1999 č. j. 15 Co 320/99-51 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ohledně částky 26.200,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil z opakovaně provedeného dokazování listinou - spisem sp. zn. 12 C 48/96 Obvodního soudu pro Prahu ve věci mezi týmiž účastníky o zaplacení totožné částky ze stejného důvodu jako v předmětné věci, zejména z písemného podání žalobce ze dne 10. října 1996 na č. l. 10, že nárok žalobce není oprávněný, neboť žalobce vzal v této věci svůj návrh zpět s odůvodněním, že se s žalovaným mimosoudně vyrovnal. Obsah tohoto písemného podání žalobce je v rozporu s jeho tvrzením, že i nadále existuje tato pohledávka žalobce za žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). V odvolání uvedl, že odvolací soud v rozporu s §132 o. s. ř. hodnotil zpětvzetí žalobce ze dne 10. října 1996. Žalobce již v žalobě a pak i v průběhu řízení tvrdil, že žalobu vzal zpět z důvodu, že mu žalovaný přislíbil uhradit celý dluh a účastníci se dohodli na splátkovém kalendáři. Žalovaný však žalobci dluh neuhradil a proto se žalobce opětovně žalobou domáhal zaplacení této pohledávky po žalovaném. Soud pak bez jakékoliv logické vazby z tohoto zpětvzetí vyvodil existenci dohody o privativní novaci mezi účastníky. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.\"), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 o. s. ř.). Bylo podáno včas a osobou oprávněnou, účastníkem řízení (§24O odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., a opírá se i o způsobilý dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.. Po přezkoumání věci podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se tyto vady nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazu, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (že např. určitý důkaz není důležitý, že soud měl uvěřit jinému svědkovi apod.). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Podle ustanovení §132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon v tomto případě vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy určujícím jsou v tomto procesu jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti je třeba mít za prokázané, a které tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem hodnotícího postupu jsou pak vedle obecných a odborných zkušeností též pravidla logického myšlení formulovaná do zásadních logických zásad. Lze tak mimo jiné zmínit i zásadu tzv. dostatečného důvodu, která požaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. Nelze pak přehlédnout, že věrohodnost konkrétního poznatku získaného provedením určitého důkazu, a tedy i jeho význam z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení, soud hodnotí jednak izolovaně, jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením všech zbývajících důkazů. Nesprávné hodnocení důkazů může být uvedeným dovolacím důvodem, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, že soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není z provedeného dokazování podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak, než jak vyplývá z provedeného dokazování, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z provedeného dokazování vyplývá.
Za situace, kdy žalobce tvrdil, že žalovaný je povinen vrátit žalobci 30.000,- Kč, představující zálohu na obstarání stavebního materiálu poskytnutou žalobcem na základě příkazní smlouvy, protože žalovaný tuto svou povinnost (obstarat materiál) nesplnil, a žalovaný toto tvrzení popírá a tvrdí, že většinu stavebního materiálu žalobci obstaral a zbývající dlužnou částku ve výši 10.000,-Kč žalobci na základě jejich dohody uhradil, svědčí výše uvedené zpětvzetí žalobce ve prospěch tvrzení žalovaného. Ze soudního spisu 12 C 48/96, jímž odvolací soud zopakoval důkaz, se podává, že shodné tvrzení uváděl žalovaný již v odporu proti platebnímu rozkazu (č.l. 8, 9), s výjimkou výše dlužné částky, a na základě tohoto odporu vzal žalobce žalobu zpět s tím, že se s žalovaným mimosoudně vyrovnal a nežádá nahradit náklady soudního řízení (č. l. 10).
Skutkové zjištění, že žalovaný žalobci obstaral část materiálu a zbývající dlužnou částku žalobci uhradil, čerpal odvolací soud ze spisového materiálu sp. zn. 12 C 48/96, zejména ze zpětvzetí žaloby. Toto zjištění je tedy podloženo důkazem, který byl v řízení proveden a který je v souladu s tvrzením žalovaného a rovněž se svědeckou výpovědí svědka J., na jejímž základě soud prvního stupně žalobu částečně zamítl. Z odůvodnění zpětvzetí žaloby vyplývá, že předmětná pohledávka žalobce za žalovaným byla vypořádána a nelze tedy dovozovat existenci této pohledávky pouze z pozdějšího tvrzení žalobce. Uvedené zjištění je tedy podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny a které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a v jeho hodnocení není ani logický rozpor. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu okolnosti, jež vyšly v průběhu řízení najevo a jež mají oporu v obsahu spisu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle §243b odst.1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu