ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1512.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1512/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně K. , v. o. s., proti žalované A. Š. , zast. advokátem, o zaplacení 93.760,- Kč s přísl., k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1999, čj. 29 Co 24/99 - 83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1999, čj. 29 Co 24/99 - 83 a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 10. 1998, čj. 3 C 281/96 - 67 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve věci.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 1999, čj. 29 Co 24/99 - 83 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 10. 1998, čj. 3 C 281/96 - 67, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 93.760,- Kč a náklady řízení ve výši 22.739,40 a dále rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přeprava zásilky zboží na základě objednávky žalované ze dne 27. 11. 1991, č. 397/91 se řídila ustanoveními o přepravní smlouvě upravené v hospodářském zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "hosp. zákoník"), a to §336 a násl. Nárok na náhradu škody ze zbytečné kamionové přepravy proto odvolací soud hodnotil podle §145 až 147 hosp. zákoníku.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně se přijetím objednávky žalované ze dne 27. 11. 1991 pod čís. 397/91 podle §337 odst. 1 hospodářského zákoníku zavázala pouze k tomu, že se bude řídit dopravními pokyny žalované jako objednatelky přepravy zásilky a že zásilku vydá tomu, koho žalovaná označila v objednávce za příjemce zásilky.
Bylo tedy na žalované, aby se zprostila odpovědnosti za náklady na přepravu zásilky, kterou jí identifikovaný příjemce vrátil s tím, že si zboží u ní neobjednal, včetně výdajů za přeložení zboží do temperovaného vozu, aby se 12.000 lahví sektu K. nepoškodilo mrazem.
Dále odvolací soud uvedl, že kdo nesplněním povinnosti ze smluvního vztahu způsobil někomu škodu, podle §145 odst. 2 hospodářského zákoníku nehradí tuto škodu jedině ze předpokladu, že prokáže, že jí nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Odvolací soud se z obsahu soudního spisu v této právní věci přesvědčil, že sama objednávka žalované ze dne 27. 11. 1991 pod č.j. 397/91 pouze slibovala, že žalovaná upřesní místo vykládky v O. , že žalovaná předložila mezinárodní nákladní list čís. CS 529916 s jiným místem vykládky a že si P. B., odebral podle údajů na něm v O. z této zásilky jen dva kartony sektu K.
Dopravní disposice, které dostala žalobkyně od žalované, byly tedy prokazatelně neúplné a zavinily vrácení zásilky dne 12. 12. 1991 na celnici v L. , její přeložení do temperovaného vozu a její dopravení zpět do skladu družstva E. v B.
Žalobkyně vyčíslila takto vzniklé náklady částkou 53.760 Kč, kterou musela zaplatit firmě A. S. za přepravu vrácené zásilky z M. do B. , včetně čekací doby kamionu, a částkou 40.000 Kč, vyplacenou A. D. za zpětnou dopravu zásilky do Č.
Žalovaná nezpochybňovala toto vyčíslení škody a také v odvolacím řízení opakovala, že pouze zprostředkovávala přepravu vrácené zásilky.
Ovšem i kdyby hospodářský zákoník připouštěl zprostředkovatelskou činnost v nákladní silniční dopravě, jako to činí obchodní zákoník ve svém ustanovení §642, žalovaná by byla povinna i jako zprostředkovatelka přepravy vrácené zásilky postarat se o sjednání jednoznačného určení, kde žalobkyně naloží zásilku a přesně jakou a kde ji složí a odevzdá, a o předchozí jasné vyrozumění příjemce zásilky.
Proto odvolací soud potvrdil napadený výrok o povinnosti žalované nahradit žalobkyni škodu částkou 93.760 Kč jako věcně zcela správný a napadený výrok o náhradě nákladů řízení jako odpovídající výsledku sporu a ustanovením §137 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Dovoláním ze dne 14. 5. 1999 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a to podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, dále jen "o. s. ř.", z důvodů podle ust. §241 odst.3 písm. d) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V podrobnostech pak žalovaná uvedla, že nesouhlasí s tím, že došlo k uzavření přepravní smlouvy podle §336 hosp. zákoníku a vzniklá škoda byla posuzována podle §145 a násl. hosp. zákoníku. V daném případě se jednalo o majetkový vztah z přepravy, při níž místo odeslání a místo určení nejsou na území téhož státu a proto se na daný vztah nevztahuje hospodářský zákoník, ale zákoník mezinárodního obchodu - zák. č. 101/1963 Sb. Ustanovení zákoníku mezinárodního obchodu se však uplatní tehdy, nestanoví-li něco jiného Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (C.) - dále jen "Úmluva C.", publikovaná ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 11/1975 Sb. Podle §4 zák. č. 101/1963 Sb. má Úmluva C. přednost před zákoníkem mezinárodního obchodu a měla by ji i před hospodářským zákoníkem, jak vyplývá z ust. čl. 1 odst. 1 Úmluvy C.. Úmluvou C. ani důkazy a tvrzeními s ní spojenými či vyplývajícími se však soud odvolací ani soud I. stupně vůbec nezabývaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že soud odvolací na předmětný právní vztah aplikoval nesprávné právní předpisy, a toto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná dále uvedla, že v celém řízení tvrdila, že sice objednala přepravu zásilky z B. do O. , protože se měla stát odesilatelem této zásilky, ale že tato přeprava se neuskutečnila, neboť družstvo E. zásilku žalované nepředalo, C. nákladní list vyplnilo samo a zásilku předalo žalobkyni jako dopravci spolu s C. nákladním listem přímo. Samo také v C. nákladním listu dalo dopravci dispozice, kam a jakou zásilku dopravit. Předáním zásilky a C. nákladního listu dopravci tak družstvo E. uzavřelo s dopravcem podle názoru žalované novou přepravní smlouvu, od ní se pak všechno ostatní odvíjelo.
Dále dovolatelka uvedla, že odvolací soud měl řešit právní otázky, zda může či nemůže objednatel platně uzavřít smlouvu o přepravě věci, když podle ust. §548 zákoníku mezinárodního obchodu, ale i podle odvolacím soudem nesprávně použitého ust. §337 hospodářského zákoníku tuto smlouvu může uzavřít jen odesílatel, zda může či nemůže vzniknout přepravní smlouva mezi odesílatelem a dopravcem předáním zásilky a nákladního listu odesílatelem dopravci, a měl definovat pojem odesílatele, t. j. zda odesílatelem ve smyslu Úmluvy C. a zákoníku mezinárodního obchodu (a nyní obchodního zákoníku) je ten, kdo skutečně zásilku dopravci k přepravě předal, jehož majetkem zásilka byla a který také vystupoval jako účastník celního řízení při vývozu zásilky, nebo zda za odesílatele je možno považovat i toho, kdo přepravu pouze objednal. Posouzení těchto otázek je aktuální i přesto, že platnost zákoníku mezinárodního obchodu již skončila, neboť Úmluva C. platí stále a právní úprava smlouvy o přepravě věci podle zákoníku mezinárodního obchodu byla téměř beze změn převzata obchodním zákoníkem.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud posuzoval podle nesprávného právního předpisu právní otázky, které v projednávané věci měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, a napadeným rozhodnutím, z něhož vyplývá, že odesílatelem je ten, kdo přepravu objednal, bez ohledu na další okolnosti (neboť veškeré povinnosti, které žalovaná podle názoru odvolacího soudu nesplnila, byly povinnosti uložené právním předpisem odesílateli), posoudil právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, neboť dosud vyšší soudy za odesílatele považovaly toho, kdo je jako odesílatel uveden v C. nákladním listu a kdo zboží k přepravě skutečně předal. Výklad právních otázek, zda může či nemůže objednatel platně uzavřít smlouvu o přepravě věci a zda může vzniknout přepravní smlouva mezi odesílatelem a dopravcem předáním zásilky a nákladního listu odesílatelem dopravci se v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil. Žalovaná je proto toho názoru, že je dána přípustnost dovolání. Žalovaná připojila fotokopie tří rozsudků vrchních soudů zabývajících se touto problematikou.
Jelikož judikatura v oblasti přepravních smluv není ani bohatá ani ustálená, žalovaná navrhla již ve svém odvolání, aby soud vyslovil přípustnost dovolání. Tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl, a protože žalovaná nedokázala při jednání odvolacího soudu naprosto přesně formulovat právní otázky, o nichž by měl Nejvyšší soud na základě dovolání rozhodnout, přiměl ji odvolací soud k prohlášení, že na projednání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem netrvá.
Žalovaná s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí, protože pokud měl její návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vady, měl ji odvolací soud vyzvat k jejich odstranění, a to nikoli až při jednání. Navíc povinnost formulovat právní otázky nebo dokonce právní větu, jak po žalované odvolací soud požadoval, občanský soudní řád účastníkům nestanoví. Jestliže tedy odvolací soud měl zato, že žalovaná svůj návrh na vyslovení přípustnosti dovolání dostatečně neodůvodnila, měl rozhodnout, že návrhu nevyhovuje, nikoli ji nutit k prohlášení, že na projednání tohoto svého návrhu netrvá.
Dovolatelka vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i rozsudek soudu odvolacího a dále podle §243 o. s. ř. odložil vykonavatelnost napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalované podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst.1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, žalovaná je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolatelka podala dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a v dovolání k tomu uvedla , že s ohledem na to, že "nedokázala při jednání odvolacího soudu naprosto přesně formulovat právní otázky ..... přiměl mě odvolací soud k prohlášení, že na projednání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolacím soudem netrvám".
Dovolací soud se proto nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné, resp. zda jsou splněny předpoklady pro to, aby se mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není po právní stránce zásadního významu a poté rozhodnout o přípustnosti dovolání.
Podle §239 odst.2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Jedním ze základních předpokladů aplikace §239 odst. 2 o. s. ř. je tedy včasný návrh účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě dovolací soud z odvolání žalované ze dne 22. 12. 1998 zjistil, že v tomto podání byl obsažen návrh, aby "odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání pro případ, že by přes mnou v řízení uvedené argumenty rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil".
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 3. 1999, při němž byl vyhlášen rozsudek, je k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedeno, že "zástupce žalované byl poučen o přípustnosti dovolání podle o. s. ř. a vyzván, aby formuloval otázku zásadního právního významu, kterou by se měl odvolací soud zabývat. Svůj návrh v odvolání nezdůvodnil".
Odvolací soud ve svém rozsudku o návrhu na připuštění dovolání nerozhodl. V odůvodnění rozsudku se též o návrhu na připuštění dovolání či jeho vzetí zpět nezmínil, popř. neuvedl, že z důvodu zpětvzetí návrhu na připuštění dovolání již o tomto návrhu nerozhodoval.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že žalovaná v rozhodné době, tj. před vyhlášením rozsudku nevzala zpět svůj návrh na připuštění dovolání, neboť takovýto její úkon ze spisu nevyplývá. Pokud nyní sama žalovaná v dovolání uvedla, že ji odvolací soud přiměl k prohlášení, že na návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání netrvá, není, jak bylo uvedeno výše, toto její prohlášení ve spise - protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 3. 1999, zachyceno, proto k tomuto sdělení nemůže dovolací soud přihlížet.
Za této situace je pak nutné konstatovat, že odvolací soud o učiněném návrhu na připuštění dovolání nerozhodl, což je nutné pokládat za nevyhovění návrhu a protože jsou splněny další podmínky ust. §239 odst. 2 o. s. ř., musí se dovolací soud dále zabývat tím, zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pro úplnost je nutné uvést, že účastník, který navrhuje připuštění dovolání odvolacím soudem, není v návrhu povinen vymezovat právní otázku popř. otázky, pro něž má být připuštěno dovolání, neboť z dikce ust. §239 odst. 2 o. s. ř. tato povinnost nevyplývá (viz slova ... napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ... ). Pak je připuštěno dovolání ke všem právním otázkám řešeným v rozhodnutí odvolacího soudu. Účastník poté obvykle vymezí právní otázky, s nimiž v rozhodnutí nesouhlasí, v dovolání a tím vymezuje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu.
V dovolání žalovaná především nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že mezi ní a žalobcem byla uzavřena přepravní smlouva podle §336 hospodářského zákoníku a že za vzniklou škodu žalovaná odpovídá podle §145 hospodářského zákoníku. Žalovaná je toho názoru, že jde vztah z přepravy řídící se zák. č. 101/1963 Sb., tj. zákoníkem mezinárodního obchodu, což vyplývá z §389 odst. 2 hospodářského zákoníku a §2 odst. 1 písm. c) zákoníku mezinárodního obchodu, pokud však podle §4 zákoníku mezinárodního obchodu nemá přednost Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě (C.), publikovaná pod č. 11/1975 Sb., neboť v posuzované věci nebylo místo odeslání a určení zboží na území téhož státu, ale místem odeslání byla B., tehdy náležející k Č. a S. F. R. a místem určení O. ve S. r. N.
S ohledem na ust. §763 odst. 1 obch. zákoníku se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti obchodního zákoníku (tj. před 1. 1. 1992) řídí dosavadními předpisy, tj. zejména hospodářským zákoníkem.
Podle §333 hosp. zákoníku se ustanovení tohoto zákoníku vztahující se na nákladní přepravu nepoužijí pro přepravy, pro něž platí mezinárodní úmluvy. Dále nelze podle §389 odst. 2 hosp. zákoníku použít hospodářského zákoníku na vztahy, pokud jsou upraveny zákonem o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku, tj. zák. č. 101/1963 Sb.
Česká republika je podle zák. č. 4/1993 Sb. mj. vázána Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (C.) - dále jen, která byla uveřejněna ve Sbírce zákonů v roce 1975 pod č. 11. Podle čl. 1 této Úmluvy C. se úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy C.; uvedené platí bez na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
V posuzovaném případě je z objednávky žalované ze 27. 11. 1991 a mezinárodního nákladního listu č. 52 99 16 zřejmé, že místem převzetí (nakládky) zboží byla B. , tehdy ČSFR a místem dodání (vykládky) H. v S.R.N.
Z toho je patrné, že právní vztah mezi účastníky je nutné s ohledem na ust. §2 odst.1 písm. c) zák. č. 101/1963 Sb. a čl. 1 Úmluvy C. posuzovat podle uvedeného zákona a úmluvy a nikoliv podle příslušných ustanovení hospodářského zákoníku.
Dovolání žalované je proto důvodné, neboť odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu a proto nezbývá než jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že důvody pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zruší i toto rozhodnutí a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud proto podle §763 odst. 1 obch. zákoníku, §333 a §389 odst. 2 hosp. zákoníku, §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 101/1963 Sb., čl. 1 Úmluvy C. (publikovaná pod č. 11/1975 Sb.), §239 odst. 2 a §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude v souladu s ust. §243d odst. 1, posl. věta o. s .ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. ledna 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová