ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1514.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1514/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní žalobce B. - Š. , s. r. o., proti žalovanému Ing. J.Č., o zaplacení částky 930.000,- Kč, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1998, čj. 29 Co 235/98 - 136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 1998, čj. 29 Co 235/98 - 136 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 1998, čj. 7 C 109/96 - 104, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 930.000,- Kč a nahradit mu náklady řízení celkem v částce 75.455,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že žalovaný se jako zhotovitel smlouvou o dílo ze dne 17. 4. 1996 a dodatku č. 1 ze dne 19. 8. 1996 zavázal pro žalobce provést rekonstrukci a dostavbu objektu v P., včetně zpracování projektu, původně ve lhůtě 12. 8. 1996, poté v náhradní lhůtě nejpozději do 16. 9. 1996. V dodatku č. 1 se účastníci sporu dohodli na smluvní pokutě ve výši 30.000,- Kč za každý dne prodlení s předáním díla po 17. 9. 1996. Žalobce proto, že žalovaný byl v prodlení s předáním díla, mu vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 930.000,- Kč za prodlení od 17. 9. 1996 do 17. 10. 1996. Odvolací soud nepřihlédl k námitce žalovaného, že dílo nebylo možné provést podle projektové dokumentace a že vyhověl dodatečnému požadavku objednatele a proto nestačil dokončit dílo ve sjednaném čase, neboť žalovaný nepostupoval podle §551 odst. 1 obch. zákoníku a neupozornil objednatele na tuto skutečnost a nevyzval ho ke změně díla a k posunutí termínu jeho předání a tím se podle §551 odst. 3 obch. zákoníku zbavil uvedených práv a plně odpovídá za zpoždění s předáním díla.
Dále odvolací soud uvedl, že sjednaná smluvní pokuta je značně vysoká jen zdánlivě. V porovnání se škodou, kterou "žalobkyně vyčíslila kolem 1,500.000,- Kč, nelze ji nepřiznat podle §265 obch. zákoníku".
Pokud žalovaný dále tvrdil, že nelze požadovat smluvní pokutu "za nesplnění nesplnitelného závazku", odvolací soud konstatoval, že právě od žalovaného se dalo očekávat, že odborně posoudí stav díla v době podepisování dodatku č. 1 ke smlouvě a nepřistoupí na zvýšení smluvní pokuty, která je nyní požadována.
Odvolací soud dále ve výroku svého rozsudku rozhodl tak, že návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhověl. V odůvodnění rozsudku nejsou blíže uvedeny důvody tohoto rozhodnutí.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jak již bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 16. 11. 1998 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřoval žalovaný v ust. §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."), neboť odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že otázkou zásadního právního významu je výklad ust. §265 obch. zákoníku, podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Uvedené ustanovení upřednostňuje obecná pravidla poctivého obchodního styku před výkonem byť i zákonných nároků. Aplikaci tohoto ustanovení nelze paušálně odmítnout s poukazem na jiné právní možnosti. Z dokazování provedeném před Okresním soudem v Kladně je navíc zřejmé, že dovolatel i přes nesplnění termínu nabízel žalobci další možnosti dokončení stavby za předpokladu posunutí termínu s ohledem na předchozí nedostatky - projekt a stavební povolení. Navíc žalovaný prokázal, že prodlení s plněním /vydání stavebního povolení/ bylo na straně žalobce.
Dovolatel se snažil v rámci plnění dodávky vyhovět požadavkům žalobce na neustálé změny díla, což vyplývá ze správního spisu příslušného stavebního úřadu, který stavbu kolaudoval. Dá se tedy říci, že odvolací soud přijímá jako běžné v obchodně závazkových vztazích, když sankce je uplatněna vůči osobě, která nesplnila svoji smluvní povinnost jenom proto, aby plnila dodávku i v rozsahu, v jakém k ní nebyla povinna. Vymáhání dluhu ze smluvní pokuty za plnění takové povinnosti musí být nutně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Současně dovolatel žádá, aby dovolací soud ve smyslu §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Vzhledem k uvedenému žalovaný dále navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se, jak vyplývá ze spisu, žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel byl zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Žalovaný dovolání podal s ohledem na ust. §239 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.
Dovolací soud ze spisového materiálu, a to z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. 9. 1998, zjistil, že zástupce žalovaného v závěrečném návrhu pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Za otázku zásadního právního významu označil "výklad ust. §265 obch. zákoníku", a to "zda lze toto ustanovení vztáhnout na smluvní pokutu, zajišťující nesplnitelný smluvní závazek".
V dovolání žalovaný obecně uvedl, že otázkou zásadního právního významu je "výklad ust. §265 obch. zákoníku" s tím, že žádal soud, aby v případě nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty aplikoval uvedené ustanovení. Dále žalovaný v dovolání v podstatě namítal, že nebyl z důvodů na straně žalobce v prodlení s plněním díla, a to zejména z důvodů změn díla.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě byla dovolatelem v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vymezena otázka zásadního právního významu tak, zda lze ust. §265 obch. zákoníku vztáhnout na smluvní pokutu, jíž byl "zajišťován nesplnitelný smluvní závazek".
Z ust. §239 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dovolatel je tímto vymezením právní otázky, které učinil před vyhlášením rozsudku, vázán a v dovolání, tj. po vyhlášení rozsudku, již nemůže měnit v rozhodné době vymezenou právní otázku. Dovolací soud se proto bude zabývat jen tou otázkou, která byla vymezena žalovaným při jednání odvolacího soudu dne 24. 9. 1998 a tím, zda tato otázka má po právní stránce zásadní význam.
Další podmínkou aplikace ust. §239 odst. 2 o. s. ř. je to, že jde o právní otázku v rozhodnutí odvolacího soudu skutečně řešenou.
Rozhodnutí odvolacího soudu, resp. právní otázka v něm řešená, má zásadní právní význam zpravidla tehdy, řeší-li takovou právní otázku, která dosud nebyla řešena soudy vyšších stupňů, popř. jejíž řešení není dosud v rozhodovací praxi těchto soudů jednotné, tj. judikatura soudů není ustálená, event. posoudil-li odvolací soud řešenou právní otázku odchylně od konstantní judikatury soudů vyššího stupně.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že žalovaný jako odborná stavební firma měl při podpisu dodatku č. 1 z 19. 8. 1996 zvážit, zda je schopen dokončit dílo v náhradním termínu plnění do 16. 9. 1996, k čemuž se tímto dodatkem zavazoval pod zároveň sjednanou vyšší smluvní pokutou. V dané věci je nutné mít na zřeteli, že dodatek č. 1 byl uzavírán dne 19. 8. 1996, tj. v době, kdy již byl zhotovitel v prodlení s předáním díla dle ujednání ve smlouvě o dílo ze 17. 4. 1996, kde byl sjednán termín předání díla na 12. 8. 1996. V dodatku č. 1 bylo v čl. I. toto prodlení konstatováno a byl výslovně sjednán náhradní termín plnění na 16. 9. 1996 v 9.00 hod. Zároveň byla v čl. IV. dodatku č. 1 sjednána smluvní pokuta ve výši 30.000,- Kč za každý den prodlení, počínaje od 17. 9. 1996 (původní smluvní pokuta sjednaná v čl. III., bod 3.5 smlouvy o dílo činila 2.000,- Kč za každý den prodlení), tj. za prodlení se splněním sjednaného náhradního termínu plnění.
V dovolatelem vymezené právní otázce je aplikace ust. §265 obch. zákoníku vázána na smluvní pokutu, jíž je zajišťován "nesplnitelný smluvní závazek", tj. v posuzovaném případě sjednaný náhradní termín předání díla.
S ohledem na uvedené je zřejmé, že posouzení toho, zda dílo bylo možné dokončit ve sjednaném náhradním termínu, tj. v tomto termínu bylo splnitelné, je věcí skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení. Odvolací soud vycházel z toho, že posouzení "splnitelnosti" sjednaného náhradního termínu plnění díla bylo především věcí odborného posouzení žalovaným a tedy, že šlo o termín splnitelný, neboť žalovaný dodatek č. 1 akceptoval, přičemž mu byl znám rozsah díla k dokončení a důsledky v případě prodlení.
Z toho pak vyplývá, že odvolací soud se ve svém rozsudku nezabýval řešením právní otázky tak, jak jí vymezil žalovaný, tj. aplikací ust. §265 obch. zákoníku v případě, že by závazek zajišťovaný smluvní pokutou byl "nesplnitelný".
K tomu lze ještě obecně dodat, že pokud by závazek k plnění byl skutečně nesplnitelný, tj. od počátku nemožný, byl by podle ust. §37 odst. 2 obč. zákoníku neplatný. S ohledem na to, že zajištění závazku smluvní pokutou je vztahem akcesorickým (vedlejším), závislým zásadně na vztahu hlavním, tj. na existenci zajišťovaného závazku, nebylo by místa pro přiznání smluvní pokuty, neboť by neexistoval zajišťovaný závazek.
Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku k této problematice pouze uvedl, že ust. §265 obch. zákoníku "chrání podnikatele jedině před takovým jednání, které je prokazatelně zneužitím práva získaného smlouvou nebo vycházejícího z právního předpisu" a s ohledem i na škodu vyčíslenou žalobcem uvedl, že "nelze ji (smluvní pokutu) nepřiznat podle §265 obch. zákoníku".
Dále je nutné poznamenat, že žalovaný v průběhu řízení nenavrhl, aby soud vymáhanou smluvní pokutu posoudil podle ust. §301 obch. zákoníku a případně ji snížil.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky stanovené v ust. §239 odst. 2 o. s. ř., neboť právní otázku vymezenou žalovaným v návrhu na připuštění dovolání odvolací soud ve svém rozsudku neřešil a proto ji dovolací soud nemohl posuzovat z hlediska, zda jde o otázku zásadního právního významu a event. dospět k závěru, že dovolání je přípustné.
Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. nezjistil, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly žalovaným v dovolání uvedeny.
O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud nerozhodl.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §239 odst. 2, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému se jejich náhrada nepřiznává, neboť neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci se taktéž náhrada těchto nákladů nepřiznává, neboť mu podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. ledna 2001
JUDr.Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová