ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1718.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1718/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R.S. proti žalovanému JUDr. E. Z. o zaplacení směnečné pohledávky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 260/97, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2000, čj. 9 Cmo 299/2000-109, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze svým usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.3.2000, čj. 36 Cm 260/97-104, kterým soud prvního stupně žalovanému nepřiznal osvobození od soudního poplatku z dovolání. Dále rozhodl, že podání žalovaného ze dne 7. 3. 2000 není odvoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým vyzval žalovaného k zaplacení soudních poplatků.
Žalovaný, který je advokátem, podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání s tím, že oba soudy nesprávně vyložily ustanovení §120 o. s. ř. Dovolání tedy podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně dovolatel namítá, že "...soud nemůže vycházet jen z důkazů, které byly předloženy, resp. přiloženy k návrhu či žádosti, ale zcela postačí, když tyto důkazy budou označeny...". Dle názoru dovolatele proto nelze pouze odkázat na to, že žadatel nepředložil např. daňové přiznání za určité časové období a na základě této skutečnosti žádost jako nedůvodnou zamítnout, neboť ustanovení §120 o. s. ř. předpokládá aktivní přístup soudu k provádění dokazování. Podle dovolatele je dovolání přípustné dle ustanovení §238a a §239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil, ale potvrdil. Napadené rozhodnutí nelze zařadit ani mezi případy vyjmenované v §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc také nesplňuje, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Navíc přípustnost dovolání odvolací soud nevyslovil (srov. §239 odst. 1 o. s. ř.) a návrh na vyslovení přípustnosti ani nebyl podán (srov. §239 odst. 2 o. s. ř.). Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Ze stejných důvodů není dovolání přípustné ani proti výroku, kterým soud vyslovil, že podání žalovaného ze dne 7. 3. 2000 není odvoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl
V souladu s ustanovením části dvanácté hlavy I. odstavce 17. zákona č. 30/2000 Sb. postupoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění platném před novelou provedenou výše uvedeným zákonem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. ledna 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová