ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1721.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1721/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce S.o.u.z. nyní S.o.u.z. a O.u. proti žalovanému Z. - o.d. M., o zaplacení částky 49 579, 40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 31/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 1999 č. j. 20 Co 562/98-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném, aby mu zaplatil částku 49 579, 40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 promile od splatnosti faktur č. 309/91, 325/91, 403/91, 420/91, 483/91, 503/91, 566/91, 52/92, 72/92, 141/92, 161/92, 213/92, 233/92, 284/92, 304/92, 364/92, 400/92 do zaplacení.V žalobě uvedl, že na základě přihlášky k dennímu studiu prováděl ve školním roce 1991/92 výuku učňů S.F., M.B., R.P., J.V., P.Š., a P.R. a výše uvedenými fakturami byly žalovanému vyúčtovány provozní náklady na výuku. Žalovaný odmítl náklady zaplatit s odůvodnění, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná hospodářská smlouva.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 11. února 1997 č. j. 6 C 31/93-27 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 49 579, 40 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,05 promile z částek specifikovaných v rozsudku. Soud prvního stupně zjistil, že výuka výše uvedených žáků byla provedena, že mezi účastníky k uzavření hospodářské smlouvy nedošlo a že přihlášky ke studiu jmenovaných byly opatřeny razítkem tehdejšího J.z.d.M. se sídlem v U.H. a písemným souhlasem této právnické osoby v rubrice „vyjádření organizace, pro niž chce být žák ve středním odborném učilišti připravován\". Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na náhradu provozních nákladů na studium je důvodný, neboť na přihláškách jednotlivých učňů potvrdil žalovaný, že se pro něj žák učí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 1999 č. j. 20 Co 562/98-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jde o zaplacení částky 49 579, 40 Kč. Pokud jde o poplatek z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Proti potvrzující části rozsudku připustil dovolání k zodpovězení otázky, zda nárok na zaplacení provozních nákladů na přípravu žáka učilištěm proti organizaci, pro kterou se žák připravuje, vyplývá přímo z §12 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., ve znění zákona č. 171/1990 Sb. a zákona č. 522/1990 Sb., nebo je k jeho vzniku zapotřebí , aby učiliště a organizace, pro kterou se žák připravuje, navíc uzavřeli hospodářskou smlouvu. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně otázek, zda byly náklady na výuku skutečně vynaloženy a zda je žalovaný ve věci pasivně legitimován, dospěl odvolací soud k názoru, že žalobce prokázal, že mu ve školním roce 1991/92 vznikly náklady na výuku výše jmenovaných žáků v celkové výši 49 579, 40 Kč. Pokud jde o pasivní legitimaci žalovaného, vyslovil odvolací soud názor, že povinnost žalovaného hradit provozní náklady spojené s výukou žáků vyplývá již ze zákona, a to z §12 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., podle něhož se úhrady provozních nákladů středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování provádějí z nákladů organizací, pro něž se mládež připravuje, a to s výjimkou úhrad uvedených v §12 odst. 3 citovaného zákona. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalovaného, který tvrdil, že povinnost k úhradě provozních nákladů vzniká až za situace, kdy je mezi oběma subjekty uzavřena smlouva o úhradě těchto nákladů. Jestliže podle názoru odvolacího soudu vznikl mezi žalobcem a žalovaným právní vztah ze zákona, není potřebné sjednávat ještě hospodářskou smlouvu, která by byla obsahově totožná se zněním zákona. Skutečnost, že J.z.d.M.U.H. vyjádřilo na přihlášce žáků ke studiu souhlas s tím, aby výše uvedení žáci byli pro toto družstvo v učilišti připravováni, zavazuje podle názoru odvolacího soudu družstvo k úhradě provozních nákladů spojených s výukou, tedy nákladů, k jejichž úhradě je družstvo zavázáno přímo ze zákona. Pokud jde o otázku, kterou z nástupnických právnických osob vzniklých po rozdělení původního J.z.d.M.U.H. dne 1. 5. 1990 váže povinnost k úhradě nákladů, vycházel odvolací soud z doslovného znění protokolu o rozdělení J.z.d.M.U.H., z něhož vyplývá, že další závazky v protokole výslovně neupravené přebírá to z družstev, z činností jehož středisek (organizačních jednotek) daný závazek vznikl. Dále vycházel ze spisu Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. DZ 955, z něhož bylo patrno, která střediska a na jakém území bude dále provozovat žalovaný, z trvalých bydlišť žáků (všichni byli připravováni pro obory v rostlinné výrobě) a z přípisu náměstka pro členskou základnu a služby ze dne 3. 4. 1990, z něhož vyplynulo, že náklady na studium žáků připravovaných původně pro J.z.d.M.U.H. mají být fakturovány nástupnickým subjektům podle přiložených seznamů žáků.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání , jehož důvodnost opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když namítá, že odvolacím soudem byla věc nesprávně posouzena. Dovolatel se domáhá přezkoumání právní otázky, zda skutečnost, že žák se připravuje pro organizaci, musí být založena na smluvním základě. S názorem odvolacího soudu nesouhlasí dovolatel z následujících důvodů :
- právní povahu podpisu žalovaného na přihláškách jednotlivých uchazečů je nutno posoudit podle zákona č. 77/1978 Sb., o státní správě ve školství, a podle ustanovení vyhlášky č. 95/1984 Sb. a vyhlášky č. 186/1989 Sb. podle okamžiku přijetí žáků ke studiu. Dovolatel se na základě citovaných předpisů domnívá, že vyjádření organizace sloužilo k poskytnutí informace o vhodnosti žáka pro zvolený studijní obor a možnostem uplatnění v příslušném povolání. Z uvedeného vyjádření nelze podle dovolatele vyvozovat závazek k úhradě provozních nákladů na výuku žáka ve středním odborném učilišti. Dovolatel se domnívá, že z textu §12 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze vyvozovat vynutitelnou povinnost vyplývající přímo ze zákona. Za situace, kdy již nebyly uzavírány učební smlouvy mezi učněm a organizací, pro kterou se učeň připravoval, a kdy by mohly vzniknout pochyby, která organizace je povinna hradit též provozní náklady na vyučení, je možno s jistotou tvrdit, kdo bude zmíněné náklady hradit, jen na základě smlouvy mezi středním odborným učilištěm a organizací. U těch žáků, kteří se nepřipravovali pro žádnou organizaci, hradil náklady národní výbor. Protože v daném případě smlouva uzavřena nebyla, měl se podle názoru dovolatele obrátit žalobce se svým nárokem na úhradu nákladů na příslušný národní výbor.
74
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Existenci takových vad žalovaný neuplatňuje a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání též přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání však není přípustné mj. ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč *§239 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.*.
V daném případě odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, musel dovolací soud nejprve posoudit, zda jde či nejde o obchodní věc. Pokud by totiž o obchodní věc šlo, nemohla by být podle §239 odst. 3 a §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání vyslovena, a dovolání by tudíž bylo nepřípustné.
Občanský soudní řád definici věci obchodní z hlediska procesního neobsahuje. V ustanovení §7 odst. 1, jímž je upravena civilní pravomoc soudů, zákon stanoví, že v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. V ustanovení §9 odst. 3 a 4 o. s. ř. potom zákon vymezuje věcnou příslušnost soudu, když stanoví, které věci obchodní rozhodují jako soudy prvního stupně okresní soudy a které věci obchodní rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Z uvedeného ustanovení lze tedy dovodit, že věci vyjmenované v §9 odst. 3 a 4 o. s. ř. jsou z hlediska procesního věcmi obchodními. Jejich výčet však není úplný, neboť všechny věci, které nesplňují zde upravená kriteria, spadají do věcné příslušnosti okresních soudů, i když jde o věci obchodní. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bude však rozhodující, jak lze vymezit obchodní věci jako takové, nikoli tedy jen obchodní věci pro účely věcné příslušnosti soudu prvního stupně.
Pro řešení této otázky nejsou již procesní předpisy dostačující a je nutno interpretovat příslušnou hmotněprávní úpravu. Obchodní zákoník na daný vztah aplikovat nelze již z toho důvodu, protože podle ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními předpisy, kterými nutno rozumět především zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném po 1. 5. 1990. Věcný dosah hospodářského zákoníku je uveden v jeho §1 odst. 1, podle něhož hospodářský zákoník upravuje právní vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob k této činnosti oprávněných, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Toto ustanovení je nutno vykládat a aplikovat v souvislosti s úpravou ve druhém základním kodexu, který upravoval majetkové vztahy právnických a fyzických osob, a to občanském zákoníku. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu je povinnost z právního vztahu, který vznikl, resp. měl vzniknout v roce 1990, platí plně závěr o tom, že občanský zákoník upravoval v té době základní okruh majetkových a osobních vztahů, které vznikaly mezi tehdejšími organizacemi a občany i mezi občany navzájem jen v oblasti uspokojování osobních potřeb. Jeho věcný dosah nezahrnoval právní vztahy v oblasti výroby a obchodu, tedy v hospodářské oblasti, kam byly řazeny všechny právní vztahy institucionalizovaných kolektivů lidí, které se vyskytovaly při realizaci jejich činností zaměřených především na výrobu a směnu a tedy odlišných od spotřeby. Z tohoto hlediska je možno vyložit i §1 odst. 1 hospodářského zákoníku jako ustanovení, které dopadá na všechny vzájemné vztahy právnických osob, jejichž obsahem byla práva a povinnosti spjatá s jejich hospodářskou činností. Lze tedy uzavřít, že vztah, který vznikl mezi žalobcem a žalovaným, je ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. vztahem hospodářským. Případný spor mezi stranami tohoto vztahu je potom z hlediska procesního věcí obchodní, na niž je nutno aplikovat §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z uvedeného pak vyplývá, že dovolání v této věci přípustné není.
Nejvyšší soud proto podle 243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady dovolacího řízení zřejmě žádné nevznikly.
Ze zřizovací listiny vydané Ministerstvem zemědělství České republiky dne 31. 12. 1998 č. j. 1853/98-3030 (úplného novelizovaného znění), kterou na výzvu Nejvyššího soudu předložil žalobce, bylo zjištěno, že v průběhu řízení (podle dodatku č. 1 ze dne 16. 8. 1993 ke zřizovací listině ze dne 20. 6. 1991) byl změněn název žalobce na S.o.u.z. a O.u., se sídlem v U.B.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. června 2001
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu