ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1777.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1777/2000-62
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. ve věci žalobce A., a. s., proti žalovanému Č.d., a. s., D. Č., odštěpný závod S., zastoupenému advokátkou, o 347 125 Kč, vedené u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 472/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2000 č. j. 2 Cmo 427/98-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 1998 č. j. 29 Cm 472/95-28 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 347 125 Kč, zamítl žalobu, pokud jí žalobce požadoval na žalovaném zaplacení 18% úroku z částky 68 691 Kč od 9. 8. 1994 do zaplacení a 18% úroku z částky 278 434 Kč od 4. 5. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a O., a. s. – D.m. na straně jedné a žalovaným na straně druhé byla dne 1. března 1991 uzavřena dohoda o dočasném užívání majetku a že žalovaný se zavázal platit O., a. s. – D.m. úplatu za přenechaný majetek s tím, že tato organizace bude z úplaty hradit žalobci 75 %. V případě prodlení žalovaného s placením úplaty byl stanoven jako sankce poplatek ve výši 0,07 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ze zápisu z jednání mezi žalobcem a O., a. s. – D.m. ze dne 18. 4. 1994 soud zjistil, že mezi oběma stranami došlo k dohodě, že od květnové splátky předmětné smlouvy z 1. 3. 1991 bude žalobce přímo fakturovat žalovanému leasingové splátky ve výši 75 % včetně poplatků z prodlení a bude od žalovaného tyto platby inkasovat. Z listiny ze dne 3. června 1995 soud zjistil, že žalovaný uznal vůči žalobci zaplacení částky celkem 347 126 Kč (správně 347 125 Kč) z důvodu nezaplacených poplatků z prodlení ve výši 0,07 % za pozdní platby leasingových splátek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a O., a. s. – D.m. na straně jedné a žalovaným na straně druhé byla uzavřena smlouva o dočasném užívání majetku podle §348 hospodářského zákoníku, s tím, že žalovaný se zavázal platit úplatu za užívání majetku O., a. s. – D.m. Žalovaný se dostal do prodlení s placením jednotlivých splátek a žalobci vzniklo právo účtovat majetkovou sankci ve sjednané výši. K námitce žalovaného, že změna platby úplaty za užívání majetku ve výši 75 % přímo žalobci je změnou smlouvy z 1. března 1991, která však byla možná pouze dohodou všech smluvních stran, soud prvního stupně dovodil, že se jedná o postoupení práva ze závazku podle ustanovení §128 odst. 1 hospodářského zákoníku. Žalovaný ostatně svůj závazek vůči žalobci uznal a musel by prokázat, že závazek nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl. Požadované úroky z prodlení jsou stanoveny podle obchodního zákoníku, jeho režim však podle ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku na daný právní vztah nedopadá.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2000 č. j. 2 Cmo 427/98-43 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve výroku pod bodem II, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, i s jeho právními závěry. Smlouvu ze dne 1. března 1991 kvalifikoval jako smlouvu nepojmenovanou uzavřenou podle ustanovení §352 hospodářského zákoníku, avšak dovodil, že charakter předmětné smlouvy nemá na správnost závěrů soudu prvního stupně vliv. Pokud jde o uznání závazku ze dne 3. června 1995, odvolací soud rozvedl, že uznání bylo řádné a žalovaný tím založil vyvratitelnou právní domněnku existence závazku žalovaného vůči žalobci v okamžiku uznání (§132 odst. 1 hospodářského zákoníku). O vyvrácení domněnky se žalovaný v průběhu řízení pokusil uplatněním námitky nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce, když za jediný oprávněný subjekt ze smlouvy ze dne 1. 3. 1991 označil O., a. s. – D.m., neboť nepovažoval změnu předmětné smlouvy za platnou. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě se nejednalo o změnu obsahu smlouvy, ale o postoupení části závazku podle §128 odst. 1 hospodářského zákoníku, přičemž skutečnost, že se tak stalo mezi subjekty totožného závazkového vztahu, nepovažoval za rozhodující. Vyšel ze zjištění, že právo na úplatu ve výši 100% měl vůči žalovanému subjekt O., a. s. – D.m., který je výše uvedeným postupem a v uvedeném rozsahu postoupil žalobci. Žalobce je proto aktivně legitimován k vedení sporu.
Proti výrokům pod body I a II rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že daný právní vztah byl založen smlouvou uzavřenou mezi třemi smluvními stranami, z nichž žalovaný jako povinný měl hradit veškeré leasingové splátky na účet jednoho z oprávněných, O., a. s. – D.m. Smluvní strany dohodly, že veškeré změny a doplňky zmíněné smlouvy mohou být provedeny pouze dohodou stran ve formě písemného dodatku. Následně se žalobce dohodl s druhým oprávněným, O., a. s. – D.m., že žalobce je oprávněn 75 % splátek fakturovat přímo žalovanému. Tím došlo podle názoru dovolatele k podstatné změně obsahu závazkového vztahu a podstatně se změnilo i postavení žalovaného, neboť byl nadále povinen platby rozpočítávat mezi oba oprávněné a každému zvlášť platit i majetkové sankce za opožděnou úhradu splátek. Žalovaný se domnívá, a v tom též spatřuje podstatnou otázku, kterou činí předmětem dovolacího přezkumu, že pojmovým znakem postoupení práva ze závazku je změna subjektů závazkového vztahu, která spočívá v tom, že na místo jedné smluvní strany vstupuje do závazkového vztahu nový subjekt, který se původního vztahu nezúčastnil, přičemž obsah závazkového vztahu zůstává nezměněn. Pokud by v případě závazkového vztahu vzniklého mezi třemi subjekty bylo možné postoupení práva ze závazku, změnil by se tím podle dovolatele automaticky obsah závazkového vztahu, a to bez účasti jedné smluvní strany. Toto však v daném případě vylučuje jejich vzájemná dohoda o tom, že změny smlouvy mohou být učiněny pouze po dohodě stran formou písemného dodatku. V takovém případě vylučuje podle dovolatele přímo dohoda smluvních stran, aby práva ze závazku byla postoupena na jinou smluvní stranu v rámci jednoho závazkového vztahu. Z výše uvedeného podle dovolatele též vyplývá, že postoupení práva ze závazku v rámci jednoho závazkového vztahu musí vždy vést ke změně sjednaných práv a povinností smluvních stran a je tedy u závazkových vztahů vzniklých mezi třemi a více subjekty pojmově vyloučeno. Ke změně práv a povinností smluvních stran mohlo tedy dojít pouze dohodnutou změnou smlouvy, k čemuž však nedošlo. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
63
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se však ze spisu nepodávají, přičemž dovolatel ani netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované smlouvě byly na straně poskytovatele předmětu nájmu dva subjekty (žalobce a O., a. s. – D.m.), šlo tedy o společný závazek dvou organizací pronajmout a předat žalovanému předmět smlouvy (mechanizovanou výztuž BS 2.1.X) s tím, že za užívání předmětu nájmu je žalovaný povinen platit úhradu v plné výši pouze jedné ve smlouvě označené organizaci (O., a. s. – D.m.). Na straně poskytovatele předmětu nájmu tedy vznikl společný závazek, který neměl solidární povahu, neboť poskytnutí předmětu nájmu se mohlo stát jen společnou činností obou poskytovatelů. Pokud jde o oprávnění poskytovatelů obdržet od žalovaného úplatu za užívání předmětu nájmu, byl žalovaný smlouvou zavázán hradit úplatu výhradně jen O., a. s. – D.m., která ve vnitřním vztahu obou oprávněných poskytovala stanovenou část žalobci. Oprávněným přijímat platby za užívání předmětu nájmu ve vztahu k žalovanému byla tedy pouze O., a. s. – D.m., které žalovaný platil smluvenou úhradu. Dohoda žalobce a O., a. s. – D.m. ze dne 18. dubna 1994 měla za důsledek, že žalobce nabyl oprávnění, aby sám vůči žalovanému účtoval a přijímal tu část úplaty za užívání předmětu nájmu, kterou mu až dosud poskytoval druhý oprávněný. Do právního vztahu k žalovanému z hlediska práva na úplatu za plnění podle uvedené smlouvy tak vstoupil nový subjekt, žalobce, přičemž závazek žalovaného poskytovat úplatu v celkové výši upravené smlouvou z 1. 3. 1991 se nezměnil. Není přitom rozhodné, že žalobce byl již daného závazkového vztahu účasten. Ve vztahu k žalovanému vystupoval zatím jen jako osoba povinná poskytnout spolu s O., a. s. – D.m. předmět nájmu, nikoli ale jako osoba oprávněná účtovat a přijímat úplatu za jeho užívání. V původním závazkovém vztahu tak došlo ke změně v subjektech, které byly ve vztahu k žalovanému oprávněny obdržet úplatu za užívání předmětu nájmu s tím, že nově oprávněným se stal žalobce, celkový rozsah závazku žalovaného k úplatě za užívání předmětu nájmu však zůstal touto změnou nedotčen. Nedošlo proto ke změně sjednaných práv a povinností, jak uvádí v dovolání žalovaný. Tuto situaci nelze právně kvalifikovat jinak než tak, že a O., a. s. – D.m. postoupila svoje právo účtovat a přijímat plnění od žalovaného žalobci, a to v rozsahu stanoveném dohodou obou organizací z 18. 4. 1994. Tento postup nebyl vyloučen ani právním předpisem ani povahou závazku (šlo o dělitelný závazek, v němž oprávnění nebyli v solidárním vztahu). Nebránila mu ani dohoda stran, protože ustanovení článku X, bodu 4 smlouvy ze dne 1. března 1991 výslovně vyjadřovalo pouze zásady platné pro uzavírání smluv obecně (dosažení konsensu smluvních stran) a stanovilo písemnou formu pro dohodu smluvních stran, která však vyplývá z ustanovení §24 odst. 2 hospodářského zákoníku rovněž jako obecně platné pravidlo. Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací právně kvalifikovaly dohodu žalobce a O., a. s. – D.m. jako postoupení práv ze závazku podle §128 odst. 1 hospodářského zákoníku, určily správně právní normu, která na danou situaci dopadá, a rovněž ji správně vyložily a aplikovaly. Uvedeným postoupením práva účtovat a přijímat platby za užívání majetku se ostatně cítil vázán i sám dovolatel, jak vyplývá z toho, že dne 3. 6. 1995 uznal vůči žalobci svoje závazky k zaplacení majetkových sankcí za opožděné úhrady plateb v celkové výši odpovídající žalované částce.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
64
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2001
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu